Černí andělé 13.kapitola

Dovedu je oba zvládat paralelně po dobu dvou měsíců. Na konci se zhroutím, dál už nemůžu. Brečím Emě nad maturitníma otázkama.
Jsem z nich zpitomělá, nevím, čí jsem! Jeden mě stahuje pod hladinu, kde bez kyslíku zažívám neuvěřitelný stavy, je to smršť pocitů silnější než já, co mi jde nekompromisně po hrdle. Nedovedu tomu čelit, láme to všechno stabilní ve mně, utápí mě… Ten druhý mě táhne nad hladinu, cloumá se mnou, křičí mi do uší, ať se nadechnu, protože žiju tady! Na zemi! Nezvládnu být obojživelník, dřív nebo později podlehnu…

Ty to víš.
Víš, že to bude podstatě horší.
Smete tě to sebou.
Co když už se navrátíš?
Co když tě to roztrhá na kousíčky?
Rozemele na prach…
Ty přece jen čekáš na toho pravýho.

Ne. Už se jen přehrabuju.
Už dávno odešel.
Možná tu byl i vícekrát. Nevím…
Odehnala jsem je všechny.

"Hej, lásko! Slyšíš? Sklepni popel!" houkne na mě Ema. Trhnu sebou. "Kašlem na to! Jsi úplně v tranzu. Stejně se už nic nenaučíme, půjdeme k Řekovi!" Rozhodne.
"Super! Je evidentní, že obě máme silně vyvinutou slabou vůli!" hlesnu.

Hospoda je skoro plná, procházíme kolem baru až úplně dozadu. U posledního stolu sedí Milan s celou bandou. Srdce mi spadne až ke kotníkům, odrazí se a vletí do mozku!
"Do háje…" zarazím se na půl cesty, ale jen uvnitř.
"Nino!?" zavolá na mě. Otáčím se a cítím, jak mi Ema sevřela prudce ruku. Ale to už sedíme mezi nima a před sebou půllitr. "Jakub mi říkal, že se musíš dnes večer učit." Naklání se blíž, než by měl.
"Daly jsme si pauzu, už toho bylo moc."
"A odpočíváte tady?" kývám hlavou a zároveň si ťukám s Emou. Ovine se kolem mě a odmítá mě pustit. Evidentně je opilej.
"Nech toho! Jsi na plech!" odstrčím ho.
"Tobě to snad vadí?" dýchá mi do ucha. Vypustím mu šedej dým do obličeje. Zakucká se.
"To vůbec nebylo hezký!" odfrkne a vrací se ke své tequile. Připadne mi, že sedím na ostnatým drátě. Něco strašně těžkýho se mi usadilo v žaludku. Zvláštní, že se mě nikdo neptá, jestli, kde mám Jakuba. Během deseti minut, chápu proč.

"Neruším?!" ozve se nade mnou. Mé životní funkce se zastavily! Jakub! Otáčím se a nenapadne mě větší blbost, než se ho zeptat s připitomělým výrazem, kde se tu bere? Ema zajíždí pod stůl, jak ráda bych ji následovala!
"Nazdar brácho, to se tu pěkně scházíme!" zaheleká Milan, mává mu na uvítanou prázdnou skleničkou.
"Chci s tebou mluvit." Nečeká na nic, drapne mě za loket a vleče mě ven! Protestuju, že by nemusel být tak surovej a dožaduju se vysvětlení, co si jako myslí, že dělá?!
Venku na ulici mi na tváři, místo odpovědi, přistane facka! Zasloužená. Teprve teď spouští smršť výčitek:
"Ty si, kurva, myslíš, že o tom nevím?! Že mi nikdo neřekne, že se taháš s největším děvkařem z celýho okolí?! S mým rádoby kamarádem?!" Cloumá se mnou jak s hadrovou panenkou, z očí mu srší děsivý prázdno. Hrknou mi slzy. "Teď brečíš? To jsi měla holčičko brečet, když si s ním šoustala!!"
"To není pravda!." Šeptnu lživě. Nemám sílu mu něco vysvětlovat, obhajovat se. Vlastně není ani co.
"Ty mi ještě budeš lhát?! Myslíš, že jste nanápadný?! Dávej si bacha, kdo tě kde vidí, děvenko!" Drtí mi ramena a nepřestává řvát. Vysmeknu se mu a utíkám zpátky.
"Vrať se! Nino, já ještě neskončil!" Se skloněnou hlavou procházím mezi stoly, když mě znovu surově stiskne ruku! Otáčím se a chci ho odstrčit. Místo toho mě odhodí on. Padám mezi stoly a židle. Kdosi mě zvedá. Ema a Milan. Bolí mě ruka. Se vzlykáním se posadím, na pivní tácek dopadají kapky krve. Asi jsem si rozsekla obočí.
"Nino! Ninočko!" Emoušek mě propleskává a shání se po lékárničce. Koktám, že je to dobrý, ale přestat brečet nedovedu. Ti dva se do sebe pustili jako kohouti.
"Milane, nech ho! Prosím tě, nech ho!" volám na něj a seskaju ze stolu. Riskuju, že chytnu ještě jednu, ale při pohledu na tělesnou konstrukci sportovce a vymazlenýho kocourka, musím zasáhnout.
Chytám ho za rukáv, mačkám mu rameno a táhnu ho k sobě!
"Milane, kašli na to! Prosím tě! Nehcej ho!" Je snad hluchej, strčí do něj, až sletí na zem! "Fajn! Jsi spokojenej?! Ser na to, a pojď pryč!"
"To seš kamarád?! Dělat do mojí holky?!" řve na něj a snaží se vstát!
"Kurva a ty si troufneš na holku?" Milan do něj buší hlava ne hlava. "Ještě jednou se jí jenom dotkneš a zabiju tě! Rozumíš?!" Konečně se ráčili jejich přátelé zvednout a odtrhli je od sebe. Přiletím k Jakubovi, drží si bradu, ze rtu mu kape krev. Hrabu kapesník, ale on mě vztekle odstrčí.
"Nech mě, prosím tě, být!" Ruce se svezou k tělu.
"Kubo, promiň, já ti to chtěla říct…"
"Neobtěžuj se. Neměl jsem být tak důvěřivej! Děkuji vám, za uštědřenou lekci, slečno Gregorová. To si budu pamatovat!" Ukloní s patosem a odchází pryč!

"Jakube!" Klepu se jak ratlík, vysmeknu se Milanovi a běžím za ním ven.
"Kubo!" Zastavil se. Běžím k němu. Koktám, že je mi to líto, že jsem nechtěla, aby to takhle skončilo.
"A jak to teda mělo podle tebe skončit?" Milan se na mě měl vykašlat a já měla zůstat s tebou. Mně přece bylo dobře.
"Řekni mi, co ti chybělo, že jsi šla za ním?" krčím rameny.
"Já nevím." Vím. Ale to by bylo příliš krutý. Podlehla jsem vodníkovi. Málem mě utopil.
"Skoč s tím na chíru, bude to chtít tak čtyři stehy.." Otáčím se a odcházím. Slyším, jak mě volá, neotáčím se, držím si kapesníkem obočí a vracím se zpátky. Srazím se s Milanem, kterej mě k mému šoku obejme i přes zakrvácený obličej, a přimáčkne mi hlavu na svoje zářivě bílé tričko Puma. Mačká mě a škaredě zahlíží směrem, kde ještě před chvílí stál Kuba.

To už se vynoří i Ema, aby zjistila rozsah škod. Oba je přesvědčuju, že to tři mašličky spraví. Ale Emouš je jiného názoru. Milan sakruje a netrpělivě ji popohání:
"Ježíši! tak jí s tím něco dělej! Vždyť jí to furt teče!"
"Hele pane Chytrej, sežeň auto, to obočí chce sešít! Slyšíš mě, Ninočko? Není ti zle?“ Vrtím hlavou. Na pohotovost se mi ale nechce! "Hele nekecej, třeba tam bude nějakej pěknej doktor, hm?" Ušklíbnu se:
"Při mým štěstí bude sloužit Grigorij nebo Krvela!"
"Co to je, do prdele, za jména doktorů?!"
"To by tě ani nezajímalo."
V autě se opírám o moji lásku, Milan řídí a je ještě teď vzteky bez sebe.
"Na holku si dovolí! Kde se to v něm, do prdele, vzalo?!“ Neodpovídáme. Víme to všichni. Pohár trpělivosti přetekl.

Službu má náš milovaný doktor Novosad! Jen jak nás vidí, zbystří.
"Ale, ale, naše žákyňky! Copak se vám stalo?" Následuju ho dovnitř a přemýšlím, co říct.
"Vy jste pěkně zřízená! Kde jste k tomu přišla?" Kouká mi do očí, rychle klopím zrak na podlahu a přemýšlím, jestli ze mě táhne pivo více či méně?
"Spadla jsem mezi stoly a židle." A vší silou držím slzy na pokraji víček.
"Já se zeptám jinak: Kdo vám to udělal?" Škytnu a vysmrkám se do buničiny, co mi podala sestřička.
"Bývalý přítel."On nikdy takovej nebyl, udělal by pro mě první poslední, jen jsem ho neměla nikdy podrazit. Hrozně si zakládal na upřímnosti, nenáviděl pokrytectví a lhaní.
"Rád slyším přívlastek bývalý. Není to náhodou ten mladík, co sedí v čekárně?" Injekce štípe jako čert. Syknu.
"Ne ne, kdepak." Ale on je ten důvod, proč to takhle dopadlo.
"Pila jste něco?" Ptá se a sestřička konstatuje, že osmnáct mi už bylo. Zatvářím se asi dost pofidérně, ale jen trnu, ať to nepíše do papírů.
"Tak kolik?"
"tak jedno pivo." Doktor nadzdvihne obočí.
"Fakt! Víc jsem opravdu nestihla... Pak se to totiž nějak semlelo."
Tři stehy má hned. Ruka putuje do sádry. Zlomené zápěstní kůstky.
"Nebojte, do praktické maturity se to zhojí!" To doufám!

Milan se mnou chce ještě zůstat chvíli sám. Prý nikdy nechtěl, aby ti takhle skončilo, moc ho mrzí, je to jeho vina…
"Zůstaň se mnou." Jako by mi sloupával svaly od kostí. Nemůžu! Nemůžu, protože ty mi ublížíš, když s tebou zůstanu. S tebou budu nešťastná. Utrápíš mě. Já nedokážu čelit tomu tvýmu světu, plnýho dlouhonohých krásek, šampaňskýho a záři reflektorů. To já nejsem. Jsem jen obyčejná holka, ze zapadlýho města, co se pachtí vlastním životem. Můj osud se odehrává tady.
"Milane?" Břidlicově zelený oči se na mě upnou. "Nech to být. Tahle lekce mi stačila."

Doma nastává klasický průšvih. Matka se samozřejmě dozvěděla, co se stalo, hned pěkně za tepla. Volala z noční a místo otázek, jak mi je, spustila nekonečný vodopád výčitek. Ale to jsem stejně očekávala.
V pondělí ve škole je třídní zralá na infarkt.
"Nina, co jsi dělala?! Jak s tím chceš jít na praxi?" Spráskne tragicky ruce. "A co ten monokl?!" Ztiší hlas, jako by nás v kabinetu mohl ještě někdo slyšet. "Tobě někdo ublížil?" Nasadím neutrální výraz. Zrovna ona je ta poslední, komu bych se chtěla vyzpovídat.
"Ne, prostě jsem měla smůlu." I když nevím, proč neříkám pravdu, stejně se to po špitále rozkřikne.
"Musíš za profesorkou Prýtovou a domluvit se, co na té praxi." Nic horšího už mě potkat nemůže! Metráček si mě změří, jako známou firmu a nevrhne mi, že můžu trávit hodiny v druhé třídě. Nechtěně vyvrátím oči v sloup.
"Když se ti to nelíbí, navrhni mi, jiný způsob." vyštěkne. Já jen pokrčím rameny, alespoň ji budu mít chvilku z krku.
"Tak jo."
"A ty nehty! Odlakovat a ostříhat!" neodpustí si, při pohledu na moje rudý nehtíky. Provedu, šéfe!

Zalezu do lavice za Emou, začíná dvou hodinovka chirurgie. A že mi štěstí přeje, ocitám se na jedné ze sedmi židlí, pro odsouzené k celé hodině zkoušení. Otázky mi létají nad hlavou, ale odpovědi se MUDr. Trojan nedočká.
"Gregorová, co s tebou je? Jindy perlíš a dneska?" praví doktor vesele.
"Dneska asi nemám den. Já se nechám vyzkoušet příští hodinu."
"To bych ti doporučil. Máš kuli! Jak vyšitou!" Zašklebím se a s indexem se sunu do lavice.

A v tomtu duchu se vleče celý krásný den. Poslední hodinu gynekologie jsem maximálně zpruzená. Hraju si s tužkou, Ema si svědomitě dělá zápisky.
"Psal mi Milan." špitnu.
"Co?" ptá se, aniž by zvedla hlavu od sešitu.
"Bude mě čekat před školou, prý se chce rozloučit."
"Rozloučit?"
"No."
"Ty seš fakt blbá, když ho můžeš mít legálně, tak ho pošleš do řiti!" pokradmu se na ni podívám.
"Jenže já ho už nechci! Vůbec žádnýho chlapa nechci!" Ema se zachechtá:
"Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží!"

Milan se opravdu přijel jen rozloučit, dostal nabídku, která se neodmítá. Jak se k němu blížím, je mi těžko jako nikdy. Přešlapuje u svýho krvavě rudýho sporťáku, na očích velký sluneční brýle. Najednou mi je neskutečně teskno. Bez jedinýho slova mu padnu do náruče, jen tak se držíme. Na špinavej sníh padají vločky. Slzy se vpíjejí do jeho svetru. Chtěla bych ho zadržet, aby tu zůstal, i když vím, že by to skončilo neslavně. Nechá mi v ruce balíček, fotky, co se už do kalendáře nevešly. Poslední pusa na čelo a odjel.

Zmizel mi ze života.