Černí andělé 14. kapitola

Můj život upadl do stereotypu. Proběhl bujarý Silvestr s Emou U Řeka. A znovu na ten známej kolotoč. Do školy, ze školy, k Řekovi, domů, party, Ema, kámoši, plesová sezóna... Obočí se zhojilo, jizva není skoro vidět a při další kontrole jde dolů i sádra. Tentokrát jedu s matkou, která využívá protekce a při odstraňování sádry asistuje sám primář Krvela, mámin přímý nadřízený. Oslovují se křestními jmény, až familiérně. Nějak mi nejde do hlavy, proč se primář JIPky přišel osobně podívat na mou ruku?
"Příště bys měla být víc opatrná." praví ve finále otcovsky.
"Hm, děkuju." odseknu a sunu se ke dveřím. Matka zašveholí, že ji mám počkat u auta a vrazí mi do ruky klíče. Zdá se, že už chápu, proč poslední půl rok slouží jen noční...

Na našem stužkováku sedím sama u stolu, nejsem schopna se rozhoupat k pohybu, Ema vesele křepčí na place. Znuděně usrkávám Frankovku a na půl vnímám stupidní řeči kluka z vedlejší třídy. Mele něco o maturitě, co si vyberu za předmět, jestli chíru nebo psychologii? Otráveně se něj otočím:
"Nezlob se, Pavle, ale já nějak nemám náladu na povídání. A už vůbec ne o maturitě."
"Tak si půjdeme zatančit?!" vyhrkne nadšeně a posune si hranaté brýle blíž ke kořenu nosu. Skoro neviditelně si pomlasknu. Skvělý! Mám na krku největšího losera z celé školy a ani ho neumím, v té svojí pitomé apatii, odpálkovat.
Najednou prudce vyletím a zmizím v davu. Musel to být on! Přece nejsem slepá?! Ta krvavě červená košile, břidlicový oči! Seběhnu pár schodů, až ven, na mráz. Mám chuť zavolat k postávajícím hloučkům. Milane!
Jsem praštěná a z toho vína už mám halucinace! Zalezu trošku stranou, zapálím si. Nechtěně si mi vrací ty pocity, když jsem ho potkala. Jen mi dnes chybí jeho sako přes ramena a teplo jeho dlaně...
Zavrtím hlavou a vypustím šedej kouř. Jsem sentimentální. Ale mohl přijet. Věděl to. Jenže proč by to dělal? Je to pryč. Všechno.

Z deprese mě vytahuje Ema:
"Já tě hledám, kde se s kým mačkáš a ty tady sama, chuďátko?" Pokrčím rameny.
"Prosím tě, lepil se tam na mě Kalous!" Ema se začne řehtat!
"A ty jsi nechtěla jít s Pavlíkem tancovat?" ptá se ironicky pisklavým hláskem.
"Ne to teda nechtěla!" prsknu po ní.
"Co je? Jsi nějaká zpruzená."
"To bude dobrý, půjdeme na panáka."
"Mrzí tě, že nepřišli vaši?"
"Ty mám v patě. Matka si schválně vzala noční a otec radši vůbec nepřijel. Kdo ví, jak to všechno dopadne."
"Myslíš, že by se chtěli...?"
"Otec asi někoho má a matka zřejmě nezahálela."
"Hm, takže nic moc... Ale stejně si myslím, že truchlíš úplně po někom jiným..." Znáš mě Emoušku, znáš.
"Houby, chtělo by to panáka." významně na ni zamrkám.

K Emoušovi nás taxík přiveze něco po páté ráno. Klopýtáme na jehlových podpatkách, tiše se hihňáme. Ulehnu na rozestlanej gauč v pokojíku a propadnu se do děsivého snu. Běžím tmavou zahradou, okolo stromy, keře. Slyším zřetelně volání Milana. Snažím se utíkat ze všech sil, ale nohy mám jako z olova, jako by mi je někdo držel. Rázem stojím na hřbitově. Milan mě nepřestává volat! Nevidím ho! Jen ho slyším blíž a blíž! Jdu k obrovské jámě a už tuším, že tam leží! Je to Milan, ale přece to není on! Prohnilá kostra po mě natahuje pařáty!
V ten moment se vzbudím, zadýchaná, zpocená, celá se klepu. Fuj! bůh ví, co nám to nalívali za patoky, když mám pak takový noční můry!?

Ve škole začíná jít do tuhého. Polovinu času jsem trávím doma před PC a smolím svoje vědomosti za čtyři roky. Osudné dny se blíží nezadržitelnou rychlostí.
Poprask vypukne, když přijede Klára s Vláďou. Intenzivně se jim snažím vyhýbat, ale příliš se mi to nedaří. Ségra není schopna pochopit, co se vlastně stalo. Zatloukám, zatloukám, zatloukám. Marně. Milý Vladislav mě sprostě práskl! Tak si na mě počkali oba dva. Skoro jako gestapo.
"Tak jaká, sestřičko?"
"Úplně na hovno!"
"Mluvil jsem s Jakubemm je na tom dost špatně..." začne Vláďa.
"To je život." odfrknu a vím, že tenhle rozhovor bude ostřejší.
"No pravda, ty jsi mu ho zpestřila." Nasupeně se k nim otočím:
"Hele vy dva. Je hezký, že se tak staráte o Jakuba, jestli má zapotřebí, vybrečet se vám na rameni, fajn! Ale mě to nezajímá! Dejte mi pokoj!" Zvednu se uraženě od televize a chci odejít do svýho pokoje.
"Nino, ty si ani trochu neuvědomuješ, co jsi provedla? Proboha, kde jsi to viděla? Copak ty musíš ve svým věku zahýbat?"
"A co je tobě po tom?! Co se najednou zajímáš?! Vždycky vám všem bylo jedno, co dělám! Tak teď nepředstírej zájem jen kvůli tomu, že Jakub je Vláďův kamarád. Já o žádný zasraný moralizování nestojím!" Sestra jen zalapala po dechu. Naštěstí švarný Vladislav se zastal své milé.
"Nino, ona to s tebou myslí dobře!" Seběhnu o tři schody dolů.
"Cože? Právě že to myslí dobře jen sama se sebou! Nikdo nevíte, jak to doopravdy bylo! Ale Jakubova historka vás zajímala jako první! Mně se moje vlastní sestra nezeptala! Je jí to jedno, protože v tomhle poděláným baráku už skoro nežije! Do prdele, tady nikdo nežije!" Vyběhnu nahoru k sobě a dám si patřičně záležet, aby slyšeli, jak práskly dveře!
Vletím na balkón, rozklepaná hledám cigarety. Brečím jako tenkrát, když mi Klára rozbila barbínu. Jenže, teď to doopravdy bolí... Nikdo to nechápe! Nikoho moje problémy nezajímají! Já ho měla ráda moc! Strašně moc! A taky mi chybí. Udělala jsem jednu chybu za druhou! Já přece vím, že jsem si měla jednoho vybrat. Ale i přesto, že Milan byl nedosažitelná meta, přes všechny proti, jsem uvnitř chtěla jenom jeho. Ale už to nejde vrátit zpátky...

Řítím se dál, jako rozjetá lokomotiva bez strojvůdce a v dáli žádná stanice. Daří se nám páchat jeden průšvih za druhým. O víkendu místo učení, končíme v bytě známýho, všichni nalitý jako děla. Ema si opět uvědomí, že stejně nejlepší je Hanny a já zůstám sedět s jeho kámošem, Vaškem, v kuchyni. Rozpačitě jsme po sobě koukáme, protože ti dva se odebrali do obýváku a my jaksi nemáme, kde spát. Vašek cosi žvatlá o tom, že tu bydlí sotva měsíc a ložnici si ještě nezařídil. Otevírá flašku vína, na zem rozprostře spacáky. Choulím se v dlouhý svetru a mám v plánu opít se do bezvědomí.
"Nemáš hlad?" Ptá se, ale hned vrtím hlavou. "Já tady toho stejně moc nemám." uchechtne se. "Strašně se mi líbí ten tvůj piercing." poví a nadzdvihne mi tričko.
"Aby ne, to píchla Ema." usměju se.
"Cože?"
"Takovej dárek od ježíška."
"No jo, sestřičky, je mi to jasný." Hraje si s naušnicí a nenápadně mě hladí po bříšku. Strategicky se přisune blíž, aby mi mohl svléct svetr i tričko. Líbá mě jemně na ucho, na šíji... Dostavuje se to známý mrazení. Obrátím do sebe zbylý obsah skleničky.
"Tady to asi nebude dvakrát pohodlný." rozhlídne se. "Ale udělám všechno proto, aby ti bylo příjemně." Na ta slova se ucílím jak neviňátko a opět zapomínám, že jsem chtěla dát chlapům vale.

Ráno se vzkřísím nahá, vedle něj. Vyletím panicky z provizorního lože a stojím zmateně u okna. A moje první věta zní: "Kde to jsem?"
"Ty nevíš?" ptá se rozespale.
"Asi ani ne. Nebo možná vím... Ježíši!"
"Pojď si ještě lehnout." Ani náhodou, jsem ze země celá rozlámaná a otlačená. Horečnatě se soukám do džín a hledám svoje tričko.
"Kam se chystáš?"
"Šla bych si zapálit."
"Počkej, půjdu s tebou."

Na balkóně má jen jednu stoličku, tak mu hňápnu na klín. Klepu se jak drahej pes, víno bylo těžký a není mi zrovna nejlíp. Vašek nelení, zaběhne do obchodu pro snídaní. A já marně přemýšlím, jestli mám zbaběle zdrhnout bez Emy nebo počkat, až se ráčí vzbudit. Vašek je ale rychlejší, uvaří mi kafe, nabídne rohlíky a salám. Nespouští mě z očí. A znovu onen klasicky opačný postup, vyměňujeme si čísla mobilů. Emulka se vyhrabe v deset a září jako sluníčko.

Kluci nás hodí autem ještě k Emě, dostávám pusu. Ema se mi významně hihňá. Usádlíme se u ní v pokojíku, vytáhneme maturirtní otázky, ačkoli jsme evidentně myšlenkami někde jinde.
Hlavou se opřu o zeď a ruce si zahřívám o horký kafe. Upadly jsme do totální apatie, sedíme a čumíme. Nadechnu se a pustím volnej tok myšlenek na špacír.
"Emouši?" Jen neurčitě otočí hlavu. "Nezdá se ti, že se řítíme do pěkný prdele?" Pokrčí rameny. Už tam dávno jsme. "Víš, já jen pořád čekám na něco, co nás zastaví…"
"A co by to tak mělo bejt?" Zívne a rozvalí se na koberec.
"Maturitní otázka číslo 21/b, tuším." Ani se nepohne.
"Neblbni. Zase tak promiskuitní nejsme. Kromě toho, jsi říkala, že Vašek měl gumu, tak co? Nebo máš podezření na někoho konkrétního?" Na sucho polknu. Podezření? Všichni jsou podezřelí!
"Já nevím… jen vždycky když si v hlavě představím takovýho pomyslnýho pavouka všech vztahů, kdo s kým spal… Dostávám husí kůži. Vem si, že většinou jde o úlety, ty chlapy čeká někdo doma nebo ulítnou někde jinde. Kdy naposledy jsme vydrželi s chlapem dýl jako měsíc?" Vím, že mi chce skočit do řeči, proto rychle dodávám: "No dobře, tak aspoň já, protože ty vztahy evidentně nevyhledáváš. To už jsem pochopila hodně dávno. Ale přece takhle žít nemůžem! Co ty víš, s kým lezeš do postele a kolik jich bylo před tebou?! A ani nechci myslet na to, že i ony s největší pravděpodobností už s někým určitě spali!"
"Mluvíš jako příručka bezpečnýho sexu." Pokusí se o vtip. "Tak půjdeme na testy." Navrhne. V žaludku se rozprskne mini bomba.
"Pak ale všechno skončí." Mlčíme. Pokoj na nás dýchne studivou prázdnotu.
"Co bys dělala?" ptá se.
"Pokusila bych se je najít a říct jim to." Ušklíbnu se.

A kdepak bys je hledala?
Třeba toho frajera z předloňských prázdnin.
Co něm víš?
Znáš jméno.
Možná bys ho i po roce poznala.

A přitom jsem se nechala zlákat, jako z pitomýho filmu. Seděli jsme na mezi, strašně jsem se tomu smála: Meze už nám vyschly! Ha ha! Z dálky nám doléhal hluk ze zábavy. Co na tom, že vás viděli spolu odcházet, že nás určitě hledají? Povalil mě do studené trávy, z ruky mi vyklouzl kelímek, skutálel se po té mezi a jeho pěnivý obsah se pomalu se vsakoval do vyschlé země. Tělem se rozlívalo příjemný chvění, co se ale změnilo v bolest. Pozdě jsem vystřízlivěla, už nikdo neslyšel moje tichounký ne.
Při té vzpomínce se otřesu. Parchant! Nejradši bych ho na místě zabila! Hrál nechápavýho. Vždyť jsem ti nějak neublížil! Lísal se jako dotěrný štěně. Posbírala jsem zbytky svojí hrdosti a utekla.

"Já bych nemohla dál." Řeknu to mnohem lehčeji, než to cítím. Ale vnášet tragiku, to se mi zdá nesmyslný.
"Ty bys to udělala? Proboha jak??"
"No využila bych svoje budoucí povolání… Nejdřív bych se utlumila, třeba Diazepamem nebo Neurolem, přidala antikoagulancia a pád z velký výšky. Nebudeš o sobě vědět a po pádu vykrvácíš, tím máš jistotu, že neskončíš jako nějaká troska na ARU, co akorát zabírá místo těm, co to potřebujou víc a mají šanci žít…" Přes panenky mi proběhne tmavej stín…
Ema na mě vyvalí oči a hned spustí, co už se naučila: "Neblázni, vždyť pozitivní stav může trvat i několik let a dneska se ti lidi dají udržet v relativně dobrým zdravotním stavu." Ušklíbnu se:
"Pěkně seš naučená. Ale vynechala jsi pasáž o tom, že v momentě, kdy to propukne, většina lidí umírá do roka a zbytek se sesype do pěti let. Imunitu máš naprosto v prdeli, vlastní bakterie tě zabijou!" hlas mi přeskočí a ona mě kamarádsky utěší:
"Neblbni vole, ty tu mluvíš jako bys měla v ruce potvrzenej papír!" zamrkám proti stropu.
"Slib mi, že tam půjdeme spolu." Dramatická pauza. "Ale až po maturitě…" Emula špulí pusu a nevýrazně se ksichtí:
"To nevím, člověče…"
"Jak nevíš?!"
"Protože když neodmaturuju, tak mě otec zabije!"

Ráno na praxi, když Prýtovka rozděluje pokoje, takřka spím. Za týden má být praktická a já nejsem schopna mobilizace. Generálka před premiérou, metráček nás intenzivně pronásleduje, ale jsem jí za to vyjímečně vděčná. Poprvé. Jsem na pokoji a snažím se dostat léky do jednoho pacienta. Vzhledem k tomu, že je napůl v limbu, jsem ve střehu, aby mi neaspiroval. Chvílemi pootevře nepřítomně oči, něco zabrblá a zase se ztrácí. Z protější postele mě pozoruje prý kriminální živel, momentálně zoufalá a upitá troska, z těch prázdných očí jde strach. Dožaduje se WC, nepochopí, že se na nohy už nepostaví. Trpělivě mu vysvětluju, že je ještě slabý, musí nabrat nejdřív sílu.
"A kromě toho, máte ty plenkový kalhotky, my je potom vyměníme. To nemějte strach." Všelijak ho konejším a přesvědčuju, je to marné. Sestry si špitají, že je to jen otázka času, kdy umře. Patlá se v přesnídávce jako batole.
Vyruší mě zaklepání. Ve dveřích se objeví černovlasý kluk. Návštěva. Slušně pozdraví.
"Dobrý den." Odpovídám a on dodává otázku:
"Já hledám pana Kroutila." Srdce mi poskočí. Nepoznal ho? Bože, lidi se v nemocnici mění z hodiny na hodinu. Kdo to asi je? Syn těžko, možná vnuk. Jde k nám blíž a oslovuje ho jako dědu. Chci se nenápadně zdekovat, ale zadrží mě.
"To on pořád tak spí?" Co mu mám říct? Že v noci vyváděl, a proto ho museli přikurtovat a nadopovat léky? Utírám mu pusu, koutkem uteklo pár kapek čaje. Otevře oči a cosi zašeptá.
"Pane Kroutil, máte tu návštěvu." Říkám mu, ale spíš to dělám pro pocit toho mladýho.
"Dědo? Dědo, to jsem já Ondra!" Zvrásněný obličej se k nám otočí a těžká víčka se zvednou. Pořád mě drží za ruku a dokonce ji zmáčkne. Usmějeme se na něj.
"Přišel za vámi vnuk!" Sotva ho spatří, obličej se roztáhne do úsměvu a bezzubé dásně se zalesknou v odrazu slunce. Pak u něj sedí, ještě dlouho, vypráví mu, co se děje doma, že se mu na vysoké líbí a já obletuju zbývající dva pacienty. K mému údivu se pan Kroutil chytá hovoru, dokonce ho i jednu chvíli vede!
"Já se ti nedivím, že se ti tu líbí." Směje se a zároveň se na mě otáčí: "Takový pěkný sestřičky tu máš!" Do tváří se mi nahrne krev a brčko mi spadne na zem.

Nicméně vnouček odchází a já si domlouvám kafe s Vaškem. Ema spěchá za Hannym, takže se loučíme za branou špitálu a já se vydávám za tím trochu přerostlým skejťákem. Cestou dumám, jestli se mám vrhat do dalšího vztahu nebo se na raději vykašlat. Asi bude lepší dát si chvilku pauzu, stejně bych nevydržela být jen s ním...
"Ahoj, sestřičko!"
"Čau, nečekáš dlouho? Zdržela jsem se na praxi."
"Ne ne, jsem tu chvilku, tak dáme kafe?"
"Jasně a kam půjdeme?"
"Mno ke mně?" Podívá se na mě lakonicky. Nepřirozeně se zasměju:
"K tobě?! Já myslela, že půjdeme někam do města?"
"Já bych tě chtěl pozvat k sobě, už jsem kvůli tobě koupil i to tři v jednom." Nebezpečně blízko se přibližuje a já podivně couvám.
"No já nevím, měla bych jet brzo domů... Musím se učit..."
"Já se budu klidně učit s tebou..." Do háje! Do háje! Do háje!

Mým problémem je, že neumím říkat ne! Jinak by jsme si to nerozdali hned v předsíni...
"Ale aby bylo jasno, nebudu s tebou chodit!" oznámím mu na balkóně.
"A proč?" ptá se s hraným připitomělým výrazem.
"Proto!"
"Tak souložit by se slečně chtělo, ale nic vážnýho?"
"Přesně." Sice drsně řečeno, ale je to tak.
"Hm... Zajímavý...Ale když to tak chceš..."
"Jo."
"Uvidíme."
"Jak uvidíme?!"
"Tě zkusím ukecat přes postel. Sice to většinou dělám naopak, ale co už?"
"No to teda nemáš šanci!" prsknu.
"Nee?"
"Ne. Nemáš postel!" Propukneme v řehot.