Černí andělé 15. kapitola

Ospale zívám během hodiny neurologie. Jsem utahaná jako kotě, včerejší noc jsem strávila u počítače a psala maturitní otázky. Teď si málem vykloubím čelist. Primář se na mě podívá, brýle mu sklouznou na špičku nosu.
"Slečna se tolik nudí?"
"Ježíš, nee!" vyhrknu a rovnám se do bdící pozice. Ema se uchechtne:
"Kdo-ví, kde jsi včera byla?"
"Učila se, na rozdíl od tebe!" odseknu, ale horším tónem, než jsem chtěla.
"Co je s tebou?! Jsi protivná jak pr..."
"Slečny, neruším vás?!" optá se klidným hlasem primář.
Sklopíme hlavu do sešitu. Na okraj sešitu napíšu tužkou, že jsem ospalá a mám PMS.
"PMS?" špitne.
"Pre-menstruační syndrom, ty vole!"

Najednou si uvědomím, že moje výmluva je nesmysl. Zahrabu v peněžence a počítám v kalendáři. Tři dny zpoždění. Horečnatě přemýšlím, jestli jsem snědla všechny tabletky. Kolem stužkováku mám trochu okno, ale určitě jsem nevynechala.
Po zvonění, když klušeme s Emou do šatny, nadhodím, že mám dobrý tři dny zpoždění.
"Fakt? Ty bláho, nejsi v tom?!" Div, že nezařve víc!
"Ty, mluv klidně víc nahlas, v kabinetu nás neslyšeli!"
"To není možný! Nezapomněla jsi...?"
"Nevím, asi ne."
"Pojď skočíme do lékarny a koupíš si test, hm?"
"Hm." souhlasím.

U Emy doma se zavíráme v pokoji. Dávám jí maturitní otázky z češtiny, co jsem v noci smolila.
"Ty a s kým bys to měla?"
"Tak na nad tím jsem fakt nepřemýšlela!"
"Vašek?"
"Blbost, jsme přece měli kondom."
"Nepraskl?"
"Prasknu tebe, jestli mě nepřestaneš stresovat!"
"Tak s kým jsi naposledy šoustala?!" vyzvídá a dráždí mě dál.
"Emo!!!" zaúpím!
"Mně to zajímá! Možná jsi v tom, tak přece musíš tušit, kdo by to mohl být?!"
"Nejsem těhotná, jsem vystresovaná! Ok?"

Vydrží mlčet asi minutu. Poočku mě pozoruje, když jí dělám poznámky k prokletým básníkům.
"Nechce se ti už čůrat?"
V ten moment jí papíry přistanou na hlavě.

Test je samozřejmě negativní. Jako bych to neříkala. Nicméně má nejlepší přítelkyně se tváří, jako by ji výsledek zklamal.

Ve středu se konečně dočkám. Jenže postrádám svoje obvyklé křeče a pocit, že vykrvácím. V pátek ráno je po všem. To už mě zachvátí panika, opakuju na rychlo těhotenský test, který nevyjde vůbec. Dobrých dvacet minut hledím na papírek, kde se nezjeví nic. Matka stojí u dveří jako gestapák a nervózně mě upozorňuje, že by už chtěla odjet.
Vypadnu ze dveří, opocená a zesinalá. Chtěla bych si skočit na gyndu, ale vzhledem k tomu, že píšeme test z interny a nutně potřebuju vylepšit skóre, návštěvu odkládám na pondělí.
Odpoledne stihnu hodinku autoškoly a uháním domů, připravit se na dnešní tah.

Večer se mě matka snaží vychovávat. Zakazuje mi jet k Emě, prý se mám učit.
"Já se učím u Emy, ve dvou nám to jde líp!"
"Zůstaneš doma, když táta přijel!"
"Nezůstanu!" odseknu alá pubertální spratek.
"Říkám ti, že zůstaneš!"
"Zůstaň si tu sama!" štěknu po ní zle!
"Nino!" začíná se klepat, je vytočená na maximum. "Já ti něco řekla. Budeš doma a hotovo!"
"Tak ji nechej." Zastane se mě táta z obýváku. "Stejně jsme chtěli jít na večeři."
"No jistě! Ty abys všechno nepovolil, přijedeš jednou za čtrnáct dní a budeš si hrát na ohromně benevolentního! Já tu jsem s ní celou dobu! Ty nevíš, že je věčně pryč a dělá mi akorát starosti."
"Není mi deset, abych potřebovala nějakou tvoji péči!" Odcházím do předsíně, v kabelce tisícovku od otce, jako úplatek. Možná se chce usmiřovat, ale jak vidím matku, která se zřejmě převtělila do medúzy, nezávidím mu.
"Proč se aspoň normálně neoblečeš? Podívej se na ni!" Otec se otráveně zdvihne z křesla.
"Hm." Sjede mě pohledem od hlavy až k patě. U minisukně a kozaček na jehle se trošku zarazí, ale nekomentuje to.
"Co jako?!"
"Buď ráda, že nemá křivý nohy, ale má je hezký po tobě." Matce se mihl letmý úsměv na tváři.
"Hm tak si to dnes užijte, čus."
"Kdy se vrátíš?!"
"Po obědě, pač mám jízdy."

U vlaku mě čeká Vašek s Emou i Hannym. Tázavě se usmívám a mám chuť nakopat je všechny tři!
"Ahoj." Dostanu pusu na tvář, byť se jí snažím vyhnout.
"Nazdár, vás tu je..." šlehnu po Emě jedovatým pohledem.
"Chtěli jsme tě překvapit." zubí se Hanny. Mno, to se vám tedy povedlo.
"Hm, a kam půjdeme?"
"Domluvili jsme se, že se stavíme U Řeka a pak uvidíme." Vašek se ke mně podezdřele tiskne. To jsem dopadla!

U Řeka je narváno, ale místečko se pro nás najde. Zhruba po hodině těžké nudy měníme místo a končíme na diskotéce. Klukům se to asi moc nelíbí, ale my si užíváme. Zapomínám na gynekologické problémy, Ema se dál nevyptává.
Přiletím ke stolu, celá zadýchaná a obrátím do sebe panáka na ex.
"Pojď už za mnou...!" škemrá Vašek, tahá mě k sobě na klín. Začínám být opilá, tak se nebráním.
"Nechceš už jít domů?" nadhodí nenápadně.
"Nee!" odvětím zarputile.
"Zítra máš autoškolu, tak bys neměla tolik pít..." šeptá mi do ouška. "Kromě toho, já tě chci střízlivou."
"Tak to už jsi prošvihl!" Vysmeknu se mu a vracím se na parket. Do minuty se kolem mě točí sympatický blonďáček. Tancujeme blízko u sebe, jiskří to, strašně moc! Pak se ale podívám na Vaška. Sedí u něj nějaký oprsklá blondýna a div mu nevleze aždo krku. Chvilku přemýšlím. Vydávám se pevným krokem k nim. Asi se dobře baví. Evidentně ho balí, jako o závod.
Elegantně dosednu vedle Vaška a vlepím mu pusu.
"Už mě bolí nožičky." Zamrkám smutně.
"Já myslel, že chceš ještě pařit." řekne suše. Zavrtím hlavou, kterou mu opřu o rameno. "Tak půjdeme?" Jenom kývnu.
"Dáme poslední cigárko, ju?" Blondýna na nás čumí. Che che, děvčátko, ten je můj! Alespoň dnes večer.
"Jo, tohle je moje sestřenka Kamila!"
"Ahoj!" pípne bloncka.
"Kamčo, to je Nina."
"Ahoj." povím a podám jí ruku. Doufám, že si nevšimla mého tázavého zdvihnutí obočí. Krásný trapas! To se jen tak nepoštěstí!

Jedeme taxíkem domů, Ema zmizela už dávno. Přemýšlím, proč jsem to udělala? Přece jsem si mohla zalaškovat s tím blonďáčkem! Vašek je mi ukradenej, přece po něm nic nechci. Tak proč jsem, kruci, okamžitě vystartovala?!
Ležíme na rozloženým gauči, bytem duní PSH, hip hop jak má být. Nemůžu usnout. Vašek spokojeně oddychuje, zabral okamžitě. Vklouznu do jeho košile, po špičkách se kradu na balkón. Sídliště potemnělo, utichlo. Jen v několika oknech střídavě svítí televize.
Nemůžu být těhotná. Vždyť naposledy, kromě Vaška, jsem spala s Milanem a to už jsou dobré tři měsíce. Přitom mi cyklus běžel normálně. Sama pro sebe si zavrtím hlavou. Blbost. Spíš jsem rozhozená, ze školy, z učení, autoškoly, z Milana...
Je mi teskno. Těžko. Smutno. Prázdno. Jako by mě něco tlačilo čím dál víc do kouta... Jako by mě něco požíralo zaživa...
Svírám v ruce mobil. Vycvakám smsku. Milanovi.

"Chybis mi. Ninocka."

Chvíli na ni nepřítomně hledím. Teprve potom dám ´Odeslat´. V ten okamžik bych si jednu dala! Jsem normální husa hloupá! Ve dvě ráno, Milan opravdu ocení, že mám depresi! Kdo-ví, jestli si vůbec vzpomene. Byla jsem krátká epizoda, nespíš bezvýznamná. Ségřin Vladislav měl nakonec pravdu. Milan dostal, co chtěl a dál už pro něj přestávám existovat... Od té doby, co odjel do Prahy, se neozval. Nenapsal. Nezavolal. Neměl důvod.
I přesto, mě přepadne naděje, malá touha, čekat na odpověď, která nikdy nepřijde. Nejspíš se válí v posteli s nějakou modelkou!
Zrovna tak, jak já se válím s Vaškem... Měla přestat čekat na něco, co už nepřijde. Zase jít dál a neotáčet se zpátky. Nedovolit chlapovi, aby mě zlomil. Milan je pryč. Nevrátí se. Je čas se otřepat a užívat života...

Rychle típnu cigaretu, pro jistotu vypnu mobil a vlezu zpátky k němu pod peřinu. V náhlé záplavě osamělosti, se ho snažím vzbudit, líbám ho na nos, na rty, krk, hrudník, břicho... když už konečně rozespale zvedne hlavu a přitáhne si mě k sobě...

Ráno se chystám do sprchy. Vašek ještě spí, potichu zavírám dveře. Vklouznu pod horkou sprchu. Vychutnávám si skoro vařící proud vody, když v podbřišku ucítím ostrou bolest. Jako by mě někdo podřízl. Chci zastavit vodu, ale bolest mě dostane na kolena. Poslední obraz se mi rozmlží, snažím se zachytit baterie, ruce mi ale podklouznou, sesunu se někam hluboko. Podlaha se propadá, pohltí mě. Tak takové to je...?

Procitám v sanitce, nejasné kontury doktora a sestřičky.
"Nino! Slyšíš mě?" ptá se sestřička a já ji poznávám. Mátina známá, Lea. Nemůžu se soustředit, bolest v podbřišku je nesnesitelná.
"Nino! Poslouchej, musíš mi říct, jestli nejsi těhotná? Nino?" Chtěla bych zavrtět hlavou, ale je ukrutně těžká.
"Nevím, je to možný." zašeptám a zavírám oči. ztrácím se.

Na příjmu mě odesílají na gynekologii, do hodiny mě odvezou na operační sál, kde podstoupím laparoskopii s překvapivou diagnózou - Graviditas ectopica tubaria - mimoděložní těhotenství.

Ležím v bíle povlečené posteli, hlavu vyvrácenou k oknu. Přišel za mnou primář ( jedna z ne/výhod být dcerou zdravotní sestry ), vysoký, mírně prošedivělý. Dívá se do papírů:
"Měla jste obrovské štěstí, že vás ten mladík našel tak brzy. Nebýt jeho, nejspíš by jste vnitřně vykrvácela." praví.
"Nicméně se nám podařilo vás úspěšně odoperovat, odstranili jsme plodové vejce z bříšního ústí vejcovodu a zastavili krvácení. Jestli zůstane funkce vašeho levého vejcovodu za chována, to potvrdí až další vyšetření."
Hledím mu na ruce.
"Chcete se na něco zeptat?"
"Kdy mě tak pustíte?"
"Tak dva tři dny." Sklapne desky chorobopisu k sobě. "Přede dveřmi čeká onen mladík, mohu ho poslat dál?"
"Cože?" ptám se mírně zmateně, ale vzápětí si uvědomím, že je to Vašek. Chudák, musela jsem ho vyděsit k smrti. "Jo, ať jde dál."

"Ahoj." pípnu z bílých peřin.
"Ahoj. Jak je ti?" ptá se a sedá si na postel. Chytne mě za ruku, dostanu pusu na čelo.
"Už dobře, díky."
"Jsi strašně bílá." Jistě, vždyť jsem skoro vykrvácela! "Nechtěli mi nic říct, prej nejsem příbuznej. Byla.. byla to nějaká cysta?" při těch slovech mi hrknou slzy. Asi taková cysta, jakou jsem měla být já.
"Bylo to mimoděložní těhotenství." řeknu tiše a čekám na reakci. Trošku se odtáhne:
"Mimo...? Jako že jsi byla těhotná?"
"Mimoděložně."
"To jako se mnou?!" To jsem čekala.
"Ano s tebou. Ale neboj se, už je to dobrý."
"Tak hlavně, že jsi v pořádku... Ale přece bereš prášky...?" dívá se na mě naléhavě.
"Beru, ale prostě někde se stala chyba."
"A co dál?"
"Co jako?"
"Budeš moct mít děti...?"
Nechápavě na něj zírám a zmůžu se na chabou odpověď, že snad...

Mám za sebou návštěvu matky i otce. Nebylo to tak zlý, čekala jsem scénu, ale vyjímečně se klidnili. Jen matka konstatovala, že je dobře, jak to dopadlo.
Je mi zima. Povytáhnu zastanou peřinu, zachumlám se. Po tváři se mi řinou horký slzy.
Primář říkal, že je to běžný, že se to stává. Chci se uklidnit, že jsem to nemohla poznat dřív, nebylo mi zle, nezvracela jsem, netočila se mi hlava, měsíčky, až na ty poslední proběhly v pořádku. Ale stejně nemůžu pláč zastavit.
Mělo to tak dopadnout. Muselo. Čeká mě maturita, přijímačky, nemohla bych mít dítě! Co bych s ním dělala? Kam bych šla?! Za Milanem? Ten už dávno zapomněl... Na tu ukňouranou smsku ani neodpověděl.

Večer se tajně plížím kolem sesterny, už je mi líp a mám chuť na cigárko. Jenže mě vychytá sloužící sestřička.
"Slečno Gregorová?" zaslechnu, když už jsem u dveří. Těžce vzdychnu a otočím k ní ubrečnou tvář.
"Ano? Já bych jen šla... na chvilinku... Jen tady dolů." koktám.
"Ale neměla by jste..." povídá robustní postava v bílých šatech. Vypadá jako ruská matka, dobrácký kulatý obličej, rezavé vlasy a široký úsměv. Tragicky vzdychne:
"Takovej drobek, po takovým zákroku a hned to utíká hulit." odmlčí se. "Já vás tady vůbec neviděla." a zmizí ve dveřích.

Klepu se zimou na lavičce, v županu, hlava se mi neskutečně motá, ale je mi líp. Odmítám asi třístý telefonát od Vaška. Nemám na něj náladu. Začínám být unavená ze svýho života. Nějak cítím, že bych měla zpomalit, že tohle bylo varování a že bylo poslední.

A tam si slibuju, že přibrzdím, budu se držet Vaška, je to správnej kluk. Dodělám autoškolu, odmaturuju a s přehledem zvládnu přijímačky. Nejsem tak špatná. Jenom už dlouho ztracená...
Možná bych měla chytit tu šanci a nepustit ji, vyskočit z toho šílenýho rychlíku. Jít zase chvíli pěšky.
Jen se tolik nebát...