Černí andělé 16. kapitola

Rekonvalescence se příliš nekonná. Z nemocnice mě pustí čtvrtý den, všechno v pořádku, tedy zdánlivě. Nezamířím domů, protože tam stejně nikdo není, ale rovnou k Emě. Uvaří mi kafe, sedneme k nim na terasu. Je nádherný den, jaro se probouzí, vyhřívám se na sluníčku jako kočka. Kupodivu neprobíráme můj zdravotní stav, Ema rychle pochopila, že je to to poslední, o čem bych se chtěla bavit. Raději se ponoříme do maturitních otázek.

Vaškovi se vyhýbám. Původní nadšení, že budu hodná holka a především jeho hodná holka, vyprchalo. Nechci se vázat, znovu ne. Potřebuju spíš vyčistit hlavu, srovnat se sama se sebou.
Potkáme se po týdnu, mých výmluv a vytrvalého vyhýbání, v hospodě a já se nemůžu zbavit dojmu, že tohohle kluka si nezasloužím. Posadí se ke mně, hovor trapně uvázne na mrtvém bodě. Trochu rozpačitě si mnu šíji a hledím do skleničky s vínem.
"Neozvala ses. Nezvedáš mi telefony. Neodpovídáš na zprávy." řekne potichu.
"Promiň." kuňknu a dál tupě čumím do krvavě rudého vína.
"Nechceš mi něco říct?"
"Tady ne..."
"Tak pojď ke mně." Zhluboka se nadechne, tuší, co mu musím říct.
"Nemůžu."
"Proč nemůžeš?!" zvýší mírně hlas.
"Minimálně měsíc nemůžu." odseknu už nepruženě. Zalovím v kabelci a rty přejedu leskem.
"Ale já po tobě nechci sex, chci si promluvit." naléhá.
"Fajn, jdeme." Zvednu se, přehodím přes sebe sako s jemným proužkem.
"Fajn."

Dám udivené Emě pusu na tvář a odcházím. Nedojdeme daleko. Po třetím pokusu chytit mě za ruku, nečekaně vybuchne:
"Do prdele, řekneš mi už, co se děje?!"
Zastavím se a chvíli se dívám do těch tmavých očí.
"Asi by jsme si měli dát pauzu."
"Pauzu? Jakou, kurva pauzu?!"
"Jestli na mě míníš řvát na náměstí, tak se s tebou odmítám bavit. Nechodíme spolu. Nic nás k sobě neváže, můžeme si jít po svým. A to právě teď chci."
Ruce mu klesnou k tělu.
"Je to kvůli té operaci?"
"Ano." Nemůžu, nemůžu s tebou být! Nejde to! Dřív nebo později ti ublížím jako ostatním.
"Já, já to nechápu? Přece jsi říkala, že to bude dobrý? Nino, my jsme mohli mít dítě, chápeš to? To už něco znamená! A neříkej mi, sakra, že to s tebou nepohnulo?!"
Oči mi zaplaví mokro. To víš, že pohnulo. Hnul se mnou především fakt, že šance na těhotenství, někdy v budoucnu, se snížila o padesát procent.
"Já tě znám a vím, že nejsi taková, jak o tobě ostatní říkají. Přede mnou můžeš sundat tu masku, já vím, že nejsi ani zdaleka taková suverénní královna, na jakou si pořád hraješ! Mně na tobě záleží a chci ti pomoct!"
"Nepomůžeš. Stáhnu tě sebou."
"Ninočko..."
"Promiň. Potřebuju být sama a ujasnit si některý věci."

Vteřinu postávám ve svitu lampy, pak se otočím, pomalu odcházím. Utírám si rozmazanou řasenku z tváří a skoro poslepu si volám taxi. A v mysli mi zůstává obraz, postavy s kšiltovkou pod lampou.

Praktickou maturitu zvládneme levou zadní. Když stojíme ve finálové řadě, Prýtovka si neodpustí, že slečny Rossmanová a Gregorová mile překvapily. A to i přesto, že se nás snažila potopit za každou cenu.
Matka je natolik nadšená, že dokonce vyběhne ven a před zraky svědků mě obejme. Jsem jako paralyzovaná. Sotva vykoktám jako všechno probíhalo.
"Jsem na tebe pyšná!" praví poprvé v životě a naposledy.

Nečekanný úspěch se rozhodneme zapít U Řeka. K mému údivu tam sedí Vašek, ale není sám. Kromě Hannyho s jeho přítelkyní, tu je i blonďatá Kamila, která se už vůbec netváří jako příbuzná. Zaznamenám, jak Ema ztuhla. Projdeme kolem nich bez povšimnutí jako rozené herečky.
"Viděla jsi to?! Ten hajzl je zase s tou courou!" zaprská Emouš, zatímco se tváří oslnivě na všechny strany. "Parchant!"
"Parchanti. Dva měsíce zpátky na té diskotéce, mi tu blonďatou čúzu představil jako sestřenku." řeknu s ledovým klidem. Nemusíme se na ničem domlouvat. Pánové chtějí válku, mají ji mít.
Do dvaceti minut u našeho stolu přistanou dva pohlední chlapci. Adam s Hynkem. Studenti. Trošku frajeři, ale pro pomstu ideální!
Dělám to spíš kvůli Emě, je mi jasný, že je totálně rozhozená. Hanny si z ní dělá jen šoustací kamarádku, která přiběhne, kdykoli má on chuť. Ale vzhledem k tomu, jak zahlíží z protějšího boxu, asi mu Emino cukrování s Adamem vadí.
Vašek nervózně klepe levou nohou.

"Ty máš teda kukadla, jako panenka." šeptá mi do ouška Hynek. Normálně by mě takový výrok nechal chladnou, ale v rámci rozjeté hry na něj působivě mrkám. Po chvilce mizíme s Emou na toaletě, aby jsme se domluvily, co dál.
"Ten vyšší pořád něco mele o tom, že změníme lokál." huláká Ema z kabinky. "Ale já si to chci ještě vychutnat! Aby ten primitiv viděl, že nejsem žádná hloupá husička!"
"Mně je to jedno."
"Jak ti to může být jedno? Před měsícem ti vyznával nehynoucí lásku na ulici, dovolával se nějakýho společnýho mimoděložního těhotenství a teď se objímá se sestřenicí?!"
"Kecal, jako všichni." Ozve se rachot vody.
"Necháme tomu volnej průběh, ti dva nejsou tak špatní. Kromě toho jsem neměla sex ani nepamatuju!" strategicky uzavře debatu, která v překladu znamená něco jako: Dnes si chci užít, co to půjde a ten blbeček s kšiltovkou nakřivo, ať jde k čertu i s tou svojí nánou!

Když si umyjeme ruce a přemalujeme tlamičky, srazíme se s Vaškem ve dveřích.
"To ses trochu spletl, kovboji, pánský záchodky jsou naproti." zchladí ho Ema. Ji ještě nechá projít a mě zatlačí zpátky.
"Co si jako myslíš, že děláš?!" vyjedu po něm. Sex na záchodě jsem tu už měla.
"A co děláš ty?!"
"Co je ti po tom?!"
"Vykládáš mi tady něco o pauze a tomu idiotovi div nevlezeš do krku!"
"Já aspoň nepáchám incest v rodině! Uhni!" Zkusím do něj vrazit, ale nemám šanci.
"Fajn, lhal jsem. Není to sestřenice."
"Tak se k ní laskavě vrať a nech mě na pokoji."
"Ona s tím nemám nic společnýho. Ty víš, co jsem ti řekl, myslel jsem to vážně. A ty se tu dnes chováš jako k..." vypustí páru.
"Jen to klidně řekni! Jako kurva! Ale když ty šoustáš ženský na potkání, čistě ze sportu, tak jsi velkej frajer, co?!"
"Co to meleš? Já to s tebou myslel vážně"
"Dej mi pokoj a uhni mi z cesty. Spas si někoho jinýho!"

Do tohoto romantického rozhovoru vletí na dámské WC blonďatá Kamilka.
"Co se tu...?" roztržitě jí přeskakuje zrak ze mě na něj. Jako by holka byla na tenise.
"Vůbes nic." řeknu a dívám se do mu do očí.
"Říkal jsi, že jste se rozešli." začne natahovat. Hysterka.
"Tak to ti lhal." Málem mu vystřelí oči z důlků!
"My spolu totiž nechodili!" Nonšalatně odcházím.

Během patnácti minut máme zaplaceno. Chlapci se hlasitě dohadují, kam nás vezmou. jako by tu naši hru vycítili a hráli s námi. Hynek mi pomůže do bundy, chce mě vzít kolem pasu, ale i na vysokých podpatkách mu utíkám. Přesouváme se k autu. V upnutých sukýnkách lezeme do černýho Mercedesu. Večer je chladný.
Teprve, když se rozjedeme, dojde mi, že celou dobu do sebe lil jedno pivo za druhým. Chvíli cítím strach, že nás svou pirátskou jízdou někde zabije, ale poté přijde zvláštní pocit klidu, že by bylo lepší, se někde rozmáznout... V jeden moment se to málem stane, dostaneme smyk na mokrým listí. Hynek to naštěstí s maskou suveréna vybere a ještě situaci zlehčuje. V bočním zrcátku spatřím vyděšenou Emou.

V útulné hospůdce způsobíme rozruch. Chlapci vypadají zazobaně, jak praví Emouš na toaletách. Hádáme se, po které kdo jede.
"Vidělas ty jeho ruce?!" zavzdychá a sveze se na záchodovou desku.
"Viděla, hlavně když sešlápl brzdy a křečovitě se držel volantu! To už jsem myslela, že nás budou seškrabovat ze stromu!"
Namaluje si rudě rty a prohrne krátký vlasy:
"Ninoušku, já se ale vážně klepala strachy! Proboha, vždyť chlastal celou dobu! Tam v té zatáčce nás mohl zabít všechny čtyři!"
"Třeba jenom tři, řidič obvykle přežije." konstatuju dutě.

Máme objednáno a mně začíná docházet, že s umachrovaným blbečkem - Hynkem, není žádná řeč. Neshodneme se prakticky na ničem. Jestli je to jeho způsob balení, tak se mi začíná zvedat kufr. Žvaní neuvěřitelný nesmysly, kde všude byl, co tam dělal, kolik prachů má. Hotovej Brouk Pytlík.
Jsem vrcholně otrávená, začínám se zaobírat svým mobilem nebo nehty, jen abych mu dala jasně najevo, že ho mám v patě. V duchu si nadávám, husa pitomá, měla jsem zůstat U Řeka! A najednou, ten člověk vedle mě, si vyžádá polibek! Vyválím oči!
"Cože?!"
"Dej mi pusu!" Zalapám po dechu a chystám se ho zchladit studenou sprchou! Než se ale rozkoukám, přisaje se k mým rtům a do meziprostoru zašeptá, že to chtěl udělat od první chvíle, co mě viděl!
"Pojď..." Bere mě za ruku, necháváme u stolu Emu s Adamem, co si prozkoumávají krční mandle, a mizíme venku.

Zavíráme se v autě, horečnatě ze sebe rveme nejnutnější oblečení. Jenže těsně v tom nejlepším, milý student zvadne jako kytka. Vidím na něm, jak se zoufale snaží udělat cokoli na světě, jen aby se mu postavil. Ale celkem bez efektu. Po neskutečně dlouhé půl hodině, ho mírně odstrčím a oblékám se.
"To nevadí, pusť to z hlavy." řeknu ze slušnosti, ale je mi to naprosto fuk. Možná jsem i ráda, že jsme se k ničemu nedostali. Natáhnu si titěrný tanga, otevřu dveře a zapálím si. Přemýšlím. On je vzteklej, pořád dokola mele, že se mu to ještě nestalo! To říkají všichni.
"No a někdy se to stane. Tak to neřeš." Pravím klidně, ale jsem už značně rozladěná. "Pojď zpátky, myslím, že party skončila."

Shrnu si sukni a jdu z auta ven. Klopýtá za mnou, v tu chvíli mám ohromně navrh, nesu se vznešeně na střevíčkách s podpatkem a ignoruju jeho pokusy o vysvětlení.
Vracím se do hospody, Ema je samozřejmě pryč, ale nechala mi vzkaz, že se sejdeme u jejich domu ve tři ráno. Podívám se na hodinky. Jsou dvě. Klidně tam budu hodinu stepovat, ale s tímhle nesnesitelným impotentem, tu nezůstanu ani vteřinu.

"Ti dva jsou pryč. Já bych zaplatila a jela taky."
"Jak pryč?" zavrávorá nad panákem.
"Jeli taxíkem a já pojedu asi taky!" prsknu po něm jedovatě, zaplatím a odcházím.
"Počkej, přece nepůjdeš pěšky, tě svezu, když už nic." V jeho hlase zaznamenám nádech sebeironie. Musím souhlasit, jsem poměrně švorc. Na taxíka bych už stejně neměla.

Řítí se po rozbité asfaltce jako blázen, ale mě už nevytočí. Neřeknu jediný slovo. Píšu smsku Emě, že jde o totálního losera, čekám ji u jejich domu, teda pokud mě nezabije.

Najednou ten maniak strhne volant doprava, na lesní cestu!
"Kam jako jedeš?!"
"Jenom tady kousek. Nějak jsem na tebe dostal chuť! Co ty na to, kočičko?"
Je mi zle z jeho hlasu.
"Na to už je trochu pozdě, odvez mě domů, nemám náladu hrát si tu někde v lese. Ema mě čeká doma."
"Ale, ale před hodinkou ses tak mazlila a teď už nechceš?"
"Ne, nechci! Pochopil jsi správně! Obrať to." Meďour zastaví. Jako na povel se roztřesu. Naklonní se ke mně. Ucuknu a opakuji svoji žádost, ať mě okamžitě odveze zpátky! Počkám půl vteřiny a vyrazím z auta.
"Seru na tebe, to radši půjdu pěšky!"

Strachem mi dřevění nohy, vybíhá za mnou! Odstrčím ho a zatím ho suverénně posílám do hajzlu, s tím že svoji šanci prošvihl. Přitom zapomínám na základní poučku napadení. Odehrává se zezadu. Přiskočí a zkroutí mi ruce za záda! Hrkne ve mně! Už přesně vím, která bije. Vleče mě hlouběji do lesa.
"Prosím tě, nechej mě!" Marně volám. Moje kuráž se sesypala, ztratila jsem veškerou odvahu. I svoje střevíčky.
"Vždyť jsi to taky chtěla, tak co se najednou bráníš?!" zkuhrá, když kdesi ve tmě, u stromu ze mě rve sukni.
"Ale takhle ne...." Nezajímají ho moje zmatený protesty, ty jeho původně krásný velký ruce mi zakryjí půl obličeje. Obrana rozjede ještě větší útok. Povalí mě, zaslechnu trhnutí látky. Zem protivně studí, jehličí je pichlavě mokrý. Snažím se odtrčit. Nemám šanci. První facka a slova jako: drž, ty kurvo! Ruce mi pod nátlakem klesnou. Povolím. Vzdávám boj. Ať si ten hajzl dělá, co chce! Ale ať to udělá rychle.

Pak mi k mýmu šoku pomůže vstát! Spíš jsem čekala kudlu a patnáct bodných ran do hrudníku. Ruku mám stoprocentně otištěnou na puse i s tím jeho frajerským prstýnkem. Vztek mě pohltí jasným plamenem, nekontrolovatelně na něj řvu:
"Ty jeden zasranej hajzle! Víš, jak se tomuhle říká?! To je znásilnění, chlapečku! Já ti jasně říkala, že nechci! Ale to si vyžereš, ty parchante! Podívej se jak vypadám! Seš vůbec normální?!" ječím na něj!
"Kreténe!!" Jedinej pohled do těch očí mi jasně řekne, že jsem přestřelila! Couvám před ohromnou postavou a nataženýma rukama.
"Neříkej, že se ti to nelíbilo, kočičko? Chtěl jsem ti to vynahradit, vždyť ses na to tolik těšila…" Ruka mu sjede pod moji roztrženou sukni. Je mi zle. Strašně zle. V lese je ticho. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde.

Přesto se rozběhnu zpátky na štěrkovitou cestu směrem do města! Kamínky řežou do chodidel! Není to tak daleko! Není to daleko! Vydrž! Není to daleko! Opakuju si už nahlas! Zaslechnu za sebou motor. Ve smrtelné hrůze kolena selžou! Padám do trávy v příkopě! Nemůžu dýchat! Chtěla bych křičet! Nebo jen šeptat. Vydat hlásku. Možná mě někdo drží krk. Možná už jsem mrtvá.

Když procitnu auto je pryč. Jsem tu sama. Hrabu v kabelce mobil a místo toho, a bych volala o pomoc, sedím a brečím a brečím a nemůžu přestat.

Ráno na vyhřátém rozkládacím gauči. Na stole čaj, snídaně. Malátně vstávám. A nevím, co se mi zdálo. V kuchyni cinká nádobí. Hraje hip hop. Tvář se strništěm se na mě usměje.
"Dobré ráno."
"Ahoj." Moje záchrana. Moje spása. Jistota, kterou nechci.
"Promiň, asi jsem ti zkomplikovala večer. Ale nevěděla jsem, komu jinýmu mám zavolat."
"Spíš ráno." odpoví Vašek. "Už mi povíš, co se stalo? Když jsem tě přivezl, nedostal jsem z tebe ani slovo."
Hledím na odřený kolena. Vybaví se mi pach lesní půdy. Zachvěju se. Vašek mi sedne za záda, opře mi hlavu o rameno. Hladí mě ve vlasech.
"Řekni mi, co ti udělal a já ho najdu a zabiju."
Usměju se:
"Nenajdeš, ten už je dávno v Praze nebo kde."
"Je to ten namachrovanej debílek, co s váma seděl, že jo?"
Jenom znaveně kývnu.
"Měli jsme zavolat fízly."
"A co bych jim asi tak řekla? Promiňte, ale já byla dnes nad ránem znásilněná, sice jsem ho znala, původně jsem s ním spát chtěla, ale jemu se nepostavil, tak jsem to zabalila. No a pak se mu postavil, ale to už jsem nechtěla já! Tak co, zavřete ho?" Pitvořím se.
"Nino..."
"Šla bych se umýt."

V zrcadle mě vyděsí vlastní strhaný obličej. Z monoklu nic nebude. Stojím ve sprše, kapky pryští po mým těle. Napadá mě, že jsem tu tenkrát možná měla vykrvácet, možná by to bylo lepší.

"Já to věděl, že je to parchant! Tomu to úplně koukalo z očí! Ksindl, jak se ještě otočil, když jste odcházeli." brblá na balkóně Vašek. Sedím mu na klíně, v jeho nejmilovanější a nejdražším trričku, nic na to neříkám. Vítr si hraje s mokrými prameny vlasů. Ještě ze mě sálá horkost sprchy.
"A co ta tvoje blondýnka?" zeptám se zničehonic.
"A co jsem měl dělat, když jsi mě poslala do háje?"
"Neposlala. Jen jsem si chtěla ujasnit pár věcí."
"A už sis je ujasnila?"
Chtěla bych ti říct, že jo, že už mám jasno, že chci jen tebe! Že budu hodná, věrná, jenom tvoje... Ale to bych ti zatraceně lhala. A tak jen zavrtím hlavou.
"Ty jsi neskutečná..."
"Já vím, promiň. Obleču se a půjdu." Rychle típnu cigaretu a mizím.

S odporem se soukám do zaflákané sukně. Z puloveru se sype ještě jehličí. Když se v koupelně snažím obnovit make-up, zaslechnu zvonek. Jednou, dvakrát, třikrát dlouze po sobě. Do třiceti vteřin vletí do dveří Kamilka. No to mi ještě scházelo. Nasupeně na mě hledí jako býk z arény. Obrním se:
"Ahoj, tak se zase vidíme."
"Spíš s ním?!" vystartuje, protože ví, že má Vaška za zády.
"Ne." odpovím a domaluju si oční linky.
"Tak co tu takhle ráno děláš? Vendo, vysvětli mi to!"
Vendo? proboha a to si nechá líbit, takovýho hysterickýho fracka?
"Vidíš, ne? Maluju se."
"Vendo, ať okamžitě odejde!" ječí už ve vyšší frekvenci.
"Proboha, neječ, jsem na odchodu, ano?!" Rozčílím se. Obtáhnu rty bezbarvým leskem, nasadím všech deset stříbrných prstýnků a decentně se šplíchnu parfémem.
"Vendo, buď já nebo ona!" vříská peroxidka.
"Já ti to už jednou vysvětlil, nebudu to říkat desetkrát! Jestli tu míníš dělat scény, tam jsou dveře. V případě, že jsi to pochopila, tak běž uvařit kafe."
Chvíli přemýšlí a ve finále odchází do kuchyně s vražedným výrazem.

"Nebuď na ni takovej." řeknu mu u dveří.
"Jakej?"
"Takovej nejsi na mě a to bych si to zasloužila."
"Na tobě mi záleží." Dáme si pusu na rozloučenou. Úplně poslední.