Černí andělé 17. kapitola

Přešlapuju v průchodu, abych dokouřila ranní cigaretu. Ema stojí hned vedle mě, věrně po boku, celá bílá se klepe. Poprchává.
"Klepeš se jak drahej pes." konstatuju.
"Ty ne?!" vyštěkne.
"Nevím, nějak jsem klidná. Asi mě vyrazí..."
"Proboha, jak jsi na to přišla?!"
"Protože jsem klidná. Ty jsi vytřepaná, tak to uděláš."
"Kam na ty teorie chodíš?"
"Mám nervy nadranc!"

"Nina Gregorová!" praví třídní, když se vrátíme zpátky do školy. Ježíši!!! Jsem první na řadě! S výrazem ovečky, která jde na porážku se šoupu pomalu ke dveřím.
Komise se na mě usmívá, opětuji to výmluvnou grimasou. Vyberu si první cedulku zleva. S výdechem ji ukážu třídní. Číslo 5. Degenerativní onemocnění kloubů a aplikace léků injekční formou. Mám štěstí, nic lehčího tam snad ani není.
Sebevědomě spustím, co jsem se naučila. Prýtovka mě pozoruje s nadzdvihnutým obočím a dělá si poznámky. V ruce žmoulám talisman od Emy, malou berušku.
Dovykládám. Prýtová si neodpustí doplňující otázku. Shodnotí, že jsem jí udělala radost. Usmívám se. Ošetřovatelství mám v kapse.
Psychologii zvládneme ani nevíme jak. Venku, při tajné kouřové, si vzájemně sdělíme, že jsme se na otázky ani nepodívaly. Nabývám dojmu, že všechno se dá ukecat. Absolutně všechno!
Na češtině a literatuře si vyloženě smlsnu. Povykládáme si s profesorkou o Čapkovi, při čemž přetáhneme vyhrazený čas, až nás musí předsedkyně utnout, že jsou tu i jiní. Pochválí mi písemnou práci, děkuju a pakuju se ze dveří.
Když sedí uvnitř Ema, asi po deseti minutách se ozve nepředstíraný výbuch smíchu. Rozpačitě se po sobě s ostatními díváme. Ema vypadne ze dveří, celá rudá, oči vytřeštěný.
"Co je?"
"Pojď!" řekne dutě a vleče mě na záchod.
"Jak jsi dopadla?"
"Strašně, Ninočko! Já si vytáhla Husa!"
"To není tal zlý, ne?"
"Nebylo, dokud jsem neřekla, že vystudoval Betlémskou kachli!" Nedůstojně propukneme v řehot nad takovou krásnou dvojí botou!

Poslední předmět. Vnitřní lékařství. Cedulku vybírám levou rukou, od srdce, jak mi kdosi poradil. Otočím ji. Zatmí se mi před očima. Cedulka mi vyklouzne a letí k zemi. 21.
"Je to dvacet jednička." Hlásí profesorka. "Áčko jsou karditidy a béčko AIDS. Víte o co jde?" ptá se mě. Kývnu nezřetelně hlavou. Nejsem pověrčivá, nejsem pověrčivá! Nejsem!
Dosednu na potítko. Píšu celkem svižně, ale v žaludku mě přímo bodá. Já to věděla. Věděla jsem, že si vytáhnu zrovna tuhle otázku!
Když začnu o karditidách ještě to jde.
"Druhá otázka je AIDS. Jde o závažné virové onemocnění, které je známe teprve od roku 1981. Od té doby se rozrostlo do rozměrů pandemie.. Úmrtnost je vysoká, nejméně 50% nemocných umírá do jednoho roku po zjištění diagnózy. A až 90% do pěti let. počet nakažených neustále stoupá. Proto je HIV zdravotnickým problémem číslo jedna."
Nervózně mačkám berušku, má chlupatý chomáček vlásků a blbě se šklebí. Pořád ji cuchám a zpětně češu. V břiše mi pochoduje armáda malilinkatejch berušek. Nešimrají. Zákeřně koušou.
"Původcem je HIV retrovirus. Mimo tělo je snadno zničitelný běžnými dezinfekčními prostředky. Zdrojem nákazy je pouze člověk. HIV se vyskytuje především v krvi, spermatu, poševním sekretu, mateřském mléce a v slinách.
Nákaza se přenáší zanesením viru do krve. Hlavními způsoby jsou: sexuální kontakt, zejména s poraněním či homosexuální. Dále pak infikovanou krví, krevními deriváty, kontaminovanými jehlami. Také se přenáší z matky na plod. Nebyl prokázán přenos viru běžným stykem s nakaženým člověkem.
Nákazou jsou především ohroženi příslušníci rizikových skupin. Jsou to homesexuálové, promiskuitní lidé..." Hlas mi podivně přeskočil, polykám sucho v puse. Doktor je vážný, zesmutněl. "...taky prostitutky a hemofilici."
"Jaký máme klinický obraz?" ptá se přísedící.
"Jakmile se virus dostane do těla, napadne lymfocyty. Organismus reaguje příznaky chřipky po dobu 2-6 týdnů. Pak příznaky vymizí a nastává období tzv. období klidu - období HIV pozitivní." Kolikrát jsem měla chřipku? A kdy naposledy...?

"V těle pokračuje proces množení viru, napadá lymfatickou tkáň. Toto období může být různě dlouhé. Tito lidé začínají pomalu chřadnout, trpí nechutenstvím, malátností, průjmy, postupně dochází k úbytku na váze. Vznikají oportunní infekce, tedy infekce běžnou mikroflórou. Způsobují záněty plic, karditidy či Kaposiho sarkomy. Následkem toho zdlouhavě umírají.
Diagnózu potvrdí virologické vyšetření s odstupem 4-6 měsíců."
"A jak je to s terapií?" ptá se velevážený MUDr.
"Kauzální léčba zatím neexistuje." hlesnu. "Ale je tu určité procento, které se daří udržet v relativně dobrém zdravotním stavu. Při každé infekci se nasazují antibiotika dle kultivace. Důležitá je ošetřovatelská péče, která se odvíjí od stadia onemocnění."
"Výtečně. A co prevence?"
"Důležitá je osvěta, co se týče omezení promiskuitního života. Samozřejmě vyloučení infikovaných z dárcovství krve, transplantací či umělého oplodnění. Zdravotnící musí znát zásady prevence a ochrany zdraví v práci."
"Tak vám děkujeme." usmějí se na mě oba dva.

Ze dveří vypadnu, ani nevím jak. Vrhne se ke mně hlouček holek a zahltí mě dotazy. Odbydu je táhnu Emu na vzduch.
"Tak co sis vytáhla?!"
Pro změnu se třesu já. Nemusím jí nic říkat. Pozná to na mě.
"Ty sis...?"
"Jo! Jednadvacítku!"
"To je dobrý, to jsi přece uměla!"
Opřu se o zeď. Uměla. Ale aby mi to vyznamenání bylo k něčemu platný.

Nastupujeme před celou maturitní komisi, rozhlížím se po holkách. Čtyři roky za námi. Čtyři roky života. Polovinu z nich ani neznám. Většinu už v životě neuvidím. A nebude mi to vadit. Doma už leží týden obálka s tím, že mě přijali na Vyšší zdravotnickou školu v Brně, obor diplomovaný záchranář. Emu přijali rovnou do Thomayerovy nemocnice v Praze na I. interní kliniku. Sibujeme si, že se nerozdělíme, že spolu zůstaneme v kontaktu, ale obě víme, že všechno končí.

Rovnou od maturity spěcháme nejdřív k Emě převlíknout se a zkulturnit. A hned poté k Řekovi, kde se odehraje jedna z největších oslav, co kdy tenhle podnik zažil! Volám na rychlo našim a ségře, že jsem to zvládla. Mají radost, Klárka dokonce poví, že to očekávala. S matkou se domluvím, že přijedu až ráno, chci si dnešní mejdan opravdu užít a spláchnout zlý myšlenky.
Přidá se k nám i majitel, náš Kája. Otvírá láhev Jima Beama, jak nám kdysi slíbil, pokud odmaturujeme s vyznamenáním. V davu u baru zahlídnu Vaška s blondýnkou. Jsem už přiopilá, nejradši bych mu skočila kolem krku, ale naštěstí mě Ema včas zarazí:
"Hele, to neznamená, že když jsi dnes odmaturovala, že budeš dělat kroky zpátky. Nechej ho už být. Stejně ho dopravdy nechceš, hm?" Má vlastně pravdu. "Spíš si všimni támhle těch." kývne hlavou směrem ke skupince pohledných chlápků.
"Já bych to řádně oslavila v jejich společnosti."
"Já bych se radši nepouštěla do žádných divokých akcí. Mám v paměti, jak jsem dopadla minule." podotknu a usrknu hořkýho panáka.
Pan majitel hlasitě vyhrává, hodně zákazníků na to není zvyklých. Když proběhne Elán a píseň Sestrička, div parta maturantek nezbortí hospodu!
Následující song vyvolá hotové davové šílenství, hlasitě řveme z plných plic:

Sex je náš,
dělá dobře mně i tobě
Otčenáš,
bejby odříkej až v hrobě
Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsme černí andělé
a ty jsi byla prvá!

Sex je náš,
padaj kapky z konců křídel
Nevnímáš,
zbytky otrávených jídel
Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsem černí andělé
a ty jsi byla prvá holka

A.I.D.

Sex je náš,
dělá dobře mně i tobě
Otčenáš,
bejby odříkej až v hrobě
Tu svou víru neobrátíš,
má krev proudí v tobě – nevíš
O kříž se teď neopírej,
shoříš v týhle době
– no no

Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsem černí andělé
a ty jsi byla prvá holka

A. I. D. S.

Sex je náš,
padaj kapky z konců křídel
Nevnímáš
zbytky otrávených jídel
Tu svou víru neobrátíš,
má krev proudí v tobě – nevíš
O kříž se teď neopírej,
shoříš v týhle době
– no no

Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsem černí andělé
a ty jsi byla prvá holka
Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsem černí andělé
a ty jsi byla prvá holka
Středověk neskončil,
středověk trvá
Jsem černí andělé
a ty jsi byla prvá - kluk.

Zadýchaná dosednu k našemu stolu a hodím do sebe zbytek panáka. Pánové od protějšího stolu se přemístili k nám.
"Tady to dneska žije, ani nepamatuju takovej randál." nakloní se jeden z nich ke mně. Chtěla bych mu povědět, že vzhledem k jeho věku je to ostuda, ale radši cosi zabrblám, že oslavujeme.
"Chvíli tě tu nechám samotnou a už jsi obklopená chlapama." vrhne se mi na klín rozjařený Emouš.
"Další oslavenkyně? Vás tu je." usmívá se šedivej sympaťák.
"My jsme totiž dnes odmaturovaly, pane, víte?" huláká má nejlepší přítelkyně a sápe na přísedícího, že si chce připít.
"Dámy, tak to gratulujeme k první zkoušce života."
Skleničky zacinkají, kamarád šedivýho si bere Emu na klín. Vyvrátím oči ke stropu. To zase bude průser!
"Já jsem Šimon, ahoj." představí se šedivej.
"Nina."
"Zvláštní jméno. Hezký."
"Díky."
"Můžu ti objednat?"
"Martini." rozkošnicky na něj našpulím rtíky. Do žil se mi vyplaví hormony potvory. Když chceš, tak ať se aspoň prohneš.

Po třetí skleničce konstatuje, že už začínám být konečně milá a závistivě pozoruje svého kamaráda a Emu, jak si provádějí gastroskopii. Přisune si židli blíž ke mně a dívá se mi dlouho do očí. Pobaveně se snažím vydržet, až buchnu smíchy:
"Co je?"
"Mám návrh."
Zaujatě si ho změřím pohledem. V břiše mi zatancují motýlci. Nemůžu popřít, že to nejiskří.
"Zajedeme na lepší místo, co ty na to?"
"To není moc originální."
"O to se ani nesnažím."

Jenže Ema souhlasí, tak odjíždíme. Taxíkem, který nás zaveze na samotný okraj města, do vilové čtvrti. Vila alá Jevany mě nepřekvapí, celou dobu vypadal, že je zazobanej. Na zahradě nás vítá zlatý retrívr, kterého odmítám opustit. Nakonec smí Rocky s námi do domu.
Usedáme v bývacím pokoji, co vypadá jako dokonalá reklama na Ikeu. Chybí už jen dvě malé blonďaté děti, co by si hrály na výstavním koberci a krásná maminka na luxusní pohovce.
Šimon zmizí v kuchyni i se psem a Ema s Radimem se opět okusují. Jdu za ním. Vyskočím se na linku a houpu bosýma nohama. Chystá olivy a sýry.
"Vždy připraven, že?" rýpnu si, když mi do pusy strčí kus hermelínu.
"Mám to tak rád."
"Moc se neobtěžuj, ti dva už jsou nejspíš v nejbližší posteli."
"Jen doufám, že ne v mojí." usměje se a krájí dál, jako by se nechumelilo.
"Nějak jsem vystřizlivěla."
"A to je špatně?"
"Těžko říct, takhle z hlavy." uculím se.
"Martini tady ale bohužel zrovna nemám." zasměje se.
"Bez toho se obejdu." pravím a sezobnu jednu olivu. Teprve teď si ho můžu zblízka prohlídnout. Postříbřený vlasy mu sluší. Má velký ruce. A krásný šedý oči, jako ranní mlha nad městem. Neskutečně charismatickej, až nemorálně.

Když mě znovu krmí sýrem, mimovolně mi olíznu prsty. Sjede mě vášnivým pohledm a já bych s ním dělala cokoli, kdekoli. Zajede mi rukou na šíji a přitáhne si mě k sobě. Sdrce mi divoce mlátí na sternum.
Křepce seskočím.
"Tak aby jsme šli do obýváku." vezmu skleničky a poplašeně mizím. Ema je i s tím pánem samozřejmě pryč.

Chvíli jen tak popíjíme, vykládáme si. Hladí mi nohy, kolem kotníků, přes lýtka. Doslova zapomínám dýchat, natož mluvit a on si to vychutnává.
"Takže budeš v Brně?"
"Jo." kuňknu.
"A až skončíš školu, tak budeš jezdit s rychlou?"
"Jestli úspěšně skončím a seženu práci, tak určitě." Upiju vína: "No a co ty?"
"Já podnikám, rozvedený, dva synové... asi v tvým věku, spíš bych řekl že i starší." Nádherně se usmívá.
"A přítelkyně?"
"To by jsi tady nebyla."
"A proč tu jsem?"
"Protože ses tvářila, že mě nechceš."
"Áá, teorie lovce a kořisti."
"Jsem ze staré školy. Kolik ti vůbec je?"
"Páni, takovej výslech a já myslela, že si jen užijeme a pošleš mě domů."
"Než jdu s někým do postele, rád bych o něm něco věděl."
"Můžu ti napsat životopis." Káravě se na mě podívá.
"Bylo mi osmnáct."
"Fuj tak to se mi ulevilo. Občanku tedy máš. Ale celkem mlaďounká na maturitu."
"Narodila jsem se na začátku října, ale protože byla Ninuška šikovná a matka ambiciózní, vzali mě dřív."
"Vyjímečné dítě?"
"A vždycky v nevýhodě."
"Pojď už za mnou..." zamručí sladce. Plížím se k němu po čtyřech s ladností kočky.
"Už máš o mně dost informací?"
"Ještě bych rád poznal fyzickou stránku věci a ukončuji výslech." usměje se. "Zbytek mi povíš ráno."

Nechává rozsvíceno. Pomalu mě svléká. Vychutnává si mě po kousíčkách. Milujeme se na gauči, v kuchyni, v ložnici, na schodech... A já nechci, aby nastalo ráno.

Ale nastane. Vzbudím se v prázdné posteli. Sama. Rychle na sebe hodím džíny a tričko. Seběhnu dolů do kuchyně. Všichni jsou už vzhůru, snídají.
"Čus hombre!" řekne Ema s plnou pusou.
"Ahoj princezno."
"Čau." odvětím a sedám si na barovou židličku. Dostanu pusu, div mě neshodí. Jsem dolámaná a rozespalá. Mrknu na hodinky.
"Jéé za hodinku mi to jede!" vyhrknu zděšeně.
"Ty někam spěcháš? Chtěli jsme jít na oběd." zeptá se s klidem.
"No já bych si ten oběd měla dát doma."
"Tak se aspoň nasnídej." Můj zrak padne na rohlíky a salám. Co s tím všichni chlapi mají? Snídaňka, jako by chtěl, aby jsme se tu zdrželi.
"Ani ne, díky, mám žaludek jako na vodě."
"To ti právě pomůže."
"Nepomůže." řeknu už s odporem.
"Hlavně ji do ničeho nenuť a už vůbec ne do jídla." podpoří mě má kamarádka. Nabydu dojmu, že se o mně nejspíš bavili, když jsem spala. Seberu se bez jedinýho slova a jdu ven. Jsem protivná a nechci jim kazit romantické ranko.
Vyhrabu v kabelce cigarety a konečně si zapálím. Společnost mi dělá Rocky. Házím mu oškubaný tenisák a evidentně je na vrcholu blaha.
Dolehne na mě otřesná deprese. Volám si taxi, ale dřív jak za hodinku nemůže. Říkám si, že to ještě vydržím.

Vracím se k nim. Mám uvařený kafe, skvělý servis.
"Mohla jsi na mě počkat, můro!" zanadává Emouš, ale nevypadá, že by se chtěla od Radima pohnout.
"To ti udělalo dobře?" zeptá se Šimon otcovsky.
"Co jako? To čiko? Jistě."

V zámku zarachotí klíče.
"To bude syn." povídá Šimon a jde do předsíně. Zaslechnu hodně známý hlas. A zatuhne mi krev žilách. Ve dveřích stojí Vašek s Hannym. Masakr! Zastaví se mi všechny životní funkce! A Vaškovi taky!
"Co tady děláš?!" vyštěkneme zároveň. Ema sletí ze židle, dusíc se rohlíkem.
"Vy se znáte?!" optá se ještě klidný Šimon.
"Jo, známe se dost dobře! Co to, do prdele, je?!"
"To ti snad nemusím v našem věku vysvětlovat. Myslel jsem, že se stavíš až v neděli, měl jsi být u mámy." začíná být nejistý.
"Donesl jsem ti nějaký cédéčka a chtěli jsme se dívat s Hannym na fotbal."
"Moment... To je ...?" se staženým hrtanem to nemůžu ani doříct.
"Můj syn."
"Pane bože!"
"Nino, kde jsi se tu vzala?" dívá se na mě naléhavě.
"Co tady děláte obě?!" zavrčí Hanny, jenže neví, co ho od Emy čeká.
"Co je tobě po tom, co mi tady děláme?! Hrajeme asi člověče, nezlob se!" Má na sobě Radimovo tričko. Aspoň že já jsem oblečená ve svým.
"Nino, nechceš mi říct...?"
"Ne, myslíš si to správně. Nechci ti říct vůbec nic." odseknu Vaškovi.
"O co tady jde?" Šimon právem znervózní.
"Ty jsi spala s mým tátou?!" zařve.
"Na to ti nejsem povinna odpovědět."

"Vždyť by mohl být tvůj otec!" řve pro změnu Hanny na Emu a ta se jen tak nedá.
"Co je ti po tom? Běž si za svou Magdičkou! Já ti už šoustací kamarádku dělat nebudu, ty šmejde!" Radim se nestačí divit.

"Ježíši kriste! To snad není možný!" zaúpí Vašek asi po páté.
"Vysvětlí mi už někdo, co se děje?" zařve Šimon.
"To je ta kamarádka, o které jsem ti vyprávěl!"
"Já myslel, že je blond?"
"Ne, to je ta, co čekala naše dítě, do hajzlu!" Tatík jde do kolen a já též. Lepší identifikaci si opravdu vymyslet nemohl!
"Nečekali jsme dítě! Bylo to mimoděložní těhotenství, sakra! A nechodili jsme spolu!"
"Ta černovláska? Panebože..."
"Já tě sháním včera jako idiot a ty prostě šoustáš s mým fotrem!" hlas mu přeskočí.
"Vašku, klidni se." napomíná tatík svého synka.
"Co že jsi dělal? Pokud vím, byl jsi tam s tou blonďatou pipinkou a mě sis ani nevšiml!"
"Kde jsem byl?!"
"U Řeka přece!"
"Ty jsi tam byla taky?!"
Šimon se usadí do křesla. Utírá si čelo.
"Jo a sorry, že jsem se tohohle pána nezeptala, jestli náhodou není tvůj táta!" Nasupeně popadnu kabelku a utíkám ven.

"Nino, okamžitě se vrať!"
"Polib mi prdel, ty jeden zasranej spasiteli! Mám tvojí péče plný zuby! Nestarej se o mně! Já o to nestojím!"
"Kurva ty nevidíš, kam se řítíš? Je ti jedno, co o tobě kdo říká? Že dáš každýmu?! Že jsi obyčejná coura?!"
Tahle věta mě vrátí o zpátky.
"Tak když jsem tak nemorální laciná kurva, proč mě pořád chceš?" zeptám se skoro tiše se slzama v očích.
Zmateně se na mě dívá.
"Opovrhuješ mnou, ale stejně mi pomáháš. Proč? Jsem přece obyčejná coura, tak proč mě chceš zachraňovat?"
"Ty to pořád nevíš?"
"Spíš to nechci vědět...Ahoj..."

V půli cesty potkám taxi, veze mě na nádraží. Schoulím se na sedačce, na oči velký tmavý brýle. Mám pocit, že se propadám do tekutých písků a nikde žádný pevný bod, nic čeho bych se mohla zachytit. Už je pozdě na cestu zpátky.
Maturitu i přijímačky mám za sebou. Zbývá autoškola a zase prázdniny. Ale schází mi ten absolutní pocit radosti a úlevy. Něco mě tíží a nechce se to pustit...