Černí andělé 18.kapitola

Skončila jedna etapa života. Nastává mezidobí před další. Na oficiálním rozlučkovém večírku se zdravkou slavím i úspěšně složenou zkoušku k řidičskému oprávnění. Poslední prázdniny před velkým světem.

Do zamluveného penzionu přijíždíme s Emou autem, po delší hádce, kdo bude řídit. Ve finále si střihneme a střídáme se. Půl cesty ona. Půl já. Samozřejmě, že zabloudíme a dorazíme mezi posledními.
Vítají nás značně rozdováděné sestřičky. Prodíráme se davem a dochází nám, že na penzionu nejsme rozhodně samy. Kolem nás je podezdřelé množství kluků. Hlavní organizátorka celé akce, Leona, nás posílá do pokojíku v podkroví, máme si vybalit a přijít dolů na večeři. Na náš dotaz, kde se tu vzalo tolik chlapů, odpovídá, že jde o tým házenkářů, kteří se účastní domácího turnaje.
Ztěžka si povzdychnu a ignoruju Emynu poznámku, že to vypadá slibně. V pokoji jsme ještě s Terezou a Martinou, další dvě pařmenky z naší, teď už bývalé třídy. Nechám si na sobě krátký šortky, akorát vyměním propocené tričko.
Sejdeme dolů, u baru si objednáme panáka a usedáme ke stolu. S Emou už začíná cvičit hudba, nadšeně se vlní v rytmu Madonny. Rychle od sebe obrátím Finskou a zapiju ji džusem. Jídlo včetně chlastu máme z našetřených peněz z posledního zvonění, nejsme tedy ničím omezovány. Objednávám si hranolky a smaženej hermelín, jídlo který miluju! Když to vidí třídní otesánek, Monika, neodpustí si poznámku:
"No ne? Ty taky jíš?"
"Jasně, jednou za čas můžu zhřešit." a chci dodat, že na rozdíl od jiných se tím nervu denně, ale nebudu zbytečně vyvolávat konflikty. Většinu z nich už neuvidím, takže snad jeden večer přežiju. Monika se stejně uraženě otočí, zaslechnu něco o tom, že radši bude tlustá a spokojená, než nervózní, že nežere. Položím vidličku na talíř a odhodlávám se na odvetu.
"Vyser se na ni." žduchne mě Ema loktem. "A žer." usměje se.

Trochu trucovitě zapadnu k baru a objednám si dalšího panáka. Mám náladu pod psa. Nechtěně si vzpomenu na Vaška, kterej si nejspíš vymazal moje číslo na mobil. Není se čemu divit. Vrátí se mi nepříjemný pocit, když jsem ho potkala ve městě. Byly jsme s matkou na nákupech, on mě sjel odměřeným pohledem, asi si hned pomyslel, jaká jsem to kurva, když jdu v létě v minisukni. A elegantně přešel na druhou stranu chodníku. Za ruku si vlekl tu svou blonďatou husičku..
Za to jeho tatík na mě nemohl, jen tak zapomenout. Několikrát mi volal, ale už podruhé jsem mu hovor típla. Co jsem zjistila přímý příbuzenský vztah mezi ním a Vaškem, prvotní okouzlení rapidně opadlo a představa dalšího sexu se mi nechutně příčí.

"Vy se nebavíte?"osloví mě vysoký černovlasý házenkář. Trošku sebou trhnu:
"Hm? Ale bavím... Jen bych se potřebovala dostat do větší nálady." zamumlám a skoro omluvně usrknu vodky.
"Tak další panák je na mě, chtěl bych vidět váš úsměv."
Panenkovsky se na něj zaculím.
"To už je lepší."
"Házenkář?" zeptám se. Místo odpovědi kývne a položí mi stejně záludnou otázku:
"Budoucí sestřička?" Zamějeme se se. Má hezký zuby, mírně vysoký čelo, ale celkově vyhlíží sympaticky.
"Nino, Nino?!" Otáčím se za hlasem. Ema stojí ve dveřích, že mám jít ven tancovat.
"Budu se muset zúčastnit, jinak budu vypadat poprvé po čtyřech letech nespolečensky."
"Dobrá, Nino. A doufám, že to není naposledy, co jsme se viděli."
"Určitě ne,...?"
"Mirek."
"Mirku. Díky za toho panáka. Jednoho ti dlužím."
"Já tu bude čekat."
Spiklenecky na mě mrkne.

Ema mě žárlivě vyslýchá.
"Zase chlap? Já myslela, že jim dáš chvilku pokoj!?"
"Já jim jo, ale oni mě ne." Odseknu a lituju, že jsem nezůstala u baru se sympatickým Mirkem, zatímco trsám s ostatními. Venku se pomalu smrká, hudba duní na celou vesnici. napadá mě, že sousedi musí mít z takové party radost.
Mirek od baru zmizel, nejspíš to zkoušel na další spolužačku a asi si chytla. S největší pravděpodobností se už někde osahávají. Opuštím rozjařené holky a jdu nahoru převlíknout se do něčeho teplejšího. Už se zdárně motám, nezahálela jsem a dohnala i ty, co přijely jako první. Šmatlám po schodech a zdají se mi být nekonečný. Na předposledním schodku nebezpačně zavrávorám, ale naštěstí pád odvrátí něčí náruč.
"Vida, tady jde někdo spinkat." Mirek. Ale není sám. Překvapivě je s ním další házenkář. V opilém mozku si dám dohromady, že jsou stoprocentně teplý, tudíž mi od nich nic nehrozí.
"Nee, chci na sebe hodit džíny. Už je tam kosa a komáři, jsou sviňuchy!" Poslední slovíčku tajemně zašeptám a s potlačovaným smíchem jdu do pokoje.
"A nechceš pomoct?"
"Nee, díky. Ještě nejsem tak opilá, abych se sama nepřevlíkla."
"Třeba by jsme si tě svlíkli my."
Zaraženě se otočím. Chvíli na ně koukám, držím se zábradlí. Vypadají jako buzíci. Ale proč mi připadá, že jsem právě dostala nabídku k sexu ve třech? A ten třetí nemá být holka!
"Hehe, to známe. Ale díky, já bych chtěla ještě pařit."
"A můžeme se připojit?"
"Jasně, proč ne?" Pípnu a mizím v pokojíku. Vyděšeně za sebou prásknu dveřma a horečnatě se snažím najít svoji tašku. V hlavě mě svádí pomyšlení na dva chlapy v posteli. Ten druhej není k zahození a Mirek vypadá taky sympaticky. Vklouznu do riflí, přetáhnu si přes hlavu mikinu a letím ze schodů dolů.
Už tam nestojí ani jeden, čekají u baru. Rozhodně se k nim vydám. Vylezu neohrabaně na baravou stoličku. A položím jim zásadní otázku:
"Pochopila jsem správně, že jste... ehm... čtyřprocentní a chcete mě do trojky?" Když jsem opilá, bývám zatraceně úpřimná.
Jejich sehraný výbuch smíchu mě zmate.
"Ne, ne. To je trochu jinak. Nejsme buzeranti. Jen se nám líbíš."
"Aha. Pane barmane, dejte mi prosím dvojitou finskou."
"A přidejte jí k tomu džus." Praví ten druhý a otočí se na mě: "Tenhle zážitek, si budeš chtít pamatovat."
Zmateně na něj koukám a vím, že tuhle nabídku neodmítnu.

Kolem třetí ráno, odcházíme do jejich pokoje. Jako zázrakem jsem vystřízlivěla, malinko na mě dopadne strach, když za námi otočí Honza klíčkem. Chvilku trapně postávám u dveří, pak si sednu do křesla a nervózně se na ně dívám. Bože, do čeho to zase letím?!
"Nebylo by něco k pití?" kuňknu.
"Určitě." Dostává se mi další vodky s džusem. Bez přemýšlení to do sebe kopnu, jak léty zkušený alkoholik.
Napadá mě, že možná by přece jen bylo lepší, se opravdu opít do němoty. Ale tomu pánové ráčili úspěšně zabránit. Mirek si mě bere na klín, jemně mi masíruje šíji. Sedíme všichni tři na koberci, nechávám se líbat, od obou. A pak, jako když vykolejí vlak, ze sebe rveme trička, džíny, chvatně sundáváme ponožky. Zůstám naprosto nahá, chci ještě rozsvítit malou lampičku a zhasnout velký lustr, abych si nepřipadala jako v béčkovým pornofilmu.

Ráno se budím v objetí jak Honzy tak Mirka. Jen se pokusím nepozorovaně vstát, jsou oba vzhůru a noční divočinu si zopakujeme...
Připadám si roztrhaná na kusy, ale ve finále, tolik orgasmů po sobě, už asi nikdy v životě nezažiju. Pomalu se oblékám, Mirek kouří na malým balkónku a pozoruje mě.
"Nehceš se ještě zdržet?"
"Ne! proboha už ne!"
"Já myslel, jen tak. Neboj." zasměje se.
Mrknu na sebe do zrcadla. Rty opuchlý, rozmazaný oči, vlasy jako bych proletěla křovím. Všem musí být naprosto jasný, co jsem v noci dělala. Je půl jedenácté. Prchám jako vrchní špion, domlouváme se na kafe u baru za půl hodinky.

Ema v pokoji není a vlastně všichni ostatní už odjeli. Stojím ve sprše a vychutnávám si ten pocit, horké vody. když v tom se rozrazí dveře. Můj první úlek, že mě vypatráli mí dva spolunocležníci, je mylný. Ema na mě nechápavě hledí:
"Tak s kterým?! A neříkej, že ses měla líp než já!?"
"Miláčku, asi to nerozdýcháš!"
"Ty vole, s oběma!?" zavřeští. A žuchne doslova na zadek.
"Necháš mě osprchovat nebo chceš detaily hned teď?" zaculím se.
"Řekni mi, že už nejsi absolutní panna a nechám tě spáchat hygienu!"
"Nejsem."
"Ježíši!!!" vypískne nadšeně i zděšeně zároveň! "A jaký to bylo?!"
"Skvělý!"
"Ty jsi taky hrdinka, ty vole. Necháš se přefiknout od dvou borců a ani je neznáš."
"Jsem živá, ale asi rozervaná, necháš mě už chvilku?"

Ema i přes svoje moralizování taky nezahálela. Rozdala si to s číšníkem na baru, když šli všichni spát. Objednávám si hodně silný kafe, číšník má krvavý oči a jen konstatuje, že to byl teda sakra mejdan!
Kluci dorazí o čtvrt hodinky později, ale jsme už na odjezdu. Vlepím jim pusu na rozloučenou a i když mám telefoní číslo na oba, vím, že jim v životě nezavolám. To bylo asi to poslední, co jsem chtěla zažít. Měla bych ubrat plyn. Zatáčka se blíží..

Doma propuká trapná idylka. Klárka úspěšně odpromovala, jak jinak. Nastěhuje se k nám Vláďa a začíná rozsáhlá rekonstrukce půdy, která se má stát podkrovním bytem 4+1. Sestra je nasmírně nadšená, nejradši by všechno postavila sama. Vladislav je zdrženlivější, přestal kouřit a začal mluvit o svatbě.
Vila je rázem plná hluku, prachu a upocených dělníků, že si hned druhý víkend v červenci balím věci a odjíždím k babičce z matčiny strany. Přemluvit matku, aby mi půjčila svoje auto, je těžší než jsem si původně myslela. Nemá strach o mě, nýbrž o svého milovaného Peugeota. Nakonec se přimluví i otec a ona mi s krvácejícím srdcem dává klíče.

Jedu poprvé v životě sama, ale pocit je to k nezaplacení! Když vjíždím do malé vesničky, nechávám za sebou všechny problémy a chci si ten týden užít.
Autíčko zaparkuju na zahradě, babička nechala bránu otevřenou. Sotva vytáhnu cestovní kabelu z kufru a zaklapnu dveře, bábinka už stojí na prahu.
"Děvuška moja!" zvolá a já se musím smát. Přesně tohle je kaviár pro moji duši.
"Ahoj, babi!" zamávám jí.

Dostanu mlaskavou pusu na tvář, vede mě do malého domku stranou od okolí. Cestovku nechám zatím v kuchyni, uvaříme kávu a s talířem voňavých teplých koláčů, se usadíme venku na zahradě, kde si ve stínu jabloní a třešní, vykládáme.
"A ako sa má Klárka? Eště má teho frajera?" vyzvídá nejmilejší člověk z naší rodiny.
"Vláďu, babičko, Vláďu. Jo, jsou spolu, teď se zrovna u nás přestavuje půda. Chtějí tam mít byt. Mám tě moc pozdravovat a prý přijedou příští týden v neděli."
"Hm, dobré. A čo ty? Máš nějakého...?"
"Ne ne, já nikoho nemám." Chtěla bych podotknout, že teď ani po nikom netoužím, ale na to je babička opravdu už stará, aby chápala můj zamotaný život.

Následující dny jí pomáhám s provozem domečku, uklízíme, myju okna, vytírám, zkrátka všechny ty práce, kterým se doma úspěšně vyhýbám. Uklidíme i skříně, moje vášeň pro oblečení je ukojená. Babička mi daruje troje šaty a sedmero párů bot ze svého mládí. Po vyprání je všechno jako nové a my vyrazíme do letního kina.
Taky každý ráno krmím králíky i slepice. Pak si za odměnu lehnu do houpací sítě s knížkou nebo jen tak lebedím u nedalekého zatopeného lomu. Krajina je tu neskutečná, všechno na mě působí tak nějak sentimentálně. Možná jsem já sentimentální...

Ve středu večer, když tajně kouřím na zahradě, ve svitu staré lampy a poletujícího hmyzu, se rozezvoní mobil. Druhý telefonát za čtyři dny, to je rekord! Natáhnu se a hledím na displej. Milan?!?
"Ahoj...?" zní to víc tázavě, než jsem měla v úmyslu.
"Ahoj, Ninočko! Jak žiješ?" Pane bože to je otázka!
"No já fajn a ty?"
"Jo jo, celkem to ujde. Už máš po maturitě, viď?"
"Mám."
"A?"
"Dobrý. Přijímačky jsem taky zvládla, takže v září mě čeká Brno."
"To gratuluju. Do Brna? Myslel jsem, že sis chtěla dát přihlášku do Prahy...?"
Dech se mi srazil kdesi u srdce nepříjemně tam tlačí.
"Jo, ale nakonec vyšlo Brno."
"A kde jsi teď? Doma nebo někde paříš s Emou?"
Musím se ironicky uchechtnout, když se zaposlouchám do venkovských zvuků, včetně kokrhání šíleného kohouta od sousedů, který nějak nerspektuje ranní kokrhání a vynahrazuje si vše v noci.
"Zdá se ti, že slyšíš městký šum?"
"No právě že ne a jsem z toho nejistý...?"
"Odjela jsem k babičce."
"Ty?"
"No já. Proč ne? Je tu hezky, klid..."
"Jako by ses chystala do důchodu." Od srdce se zasměje a mně se zvýší tlak i puls. Co jen může chtít? Proč volá teď?! Proč, do háje, nezavolal před půl rokem?!
"A kde bydlí babička?"
"Hele vlku, zrovna tobě to budu vykládat."
"Ale no tak karkulko, pověz, kde bydlí babička?"
"Za devatero horami, za devatero řekami..."
"Žil jeden zajíček a měl to všude kurevsky daleko - já vím." směje se. "Vážně jsem u kámoše a chci tě vidět."
"Teď?!"
"Teď hned!"
"Milane, ty jsi pil...?" ptám se podezdřívavě.
"Jsem naprosto střízliv."
"Je to asi hodina cesty..." namítám.
"Za půl jsem u tebe."

Zůstávám na venkovní lavičce za domem. Zhluboka dýchám. Milan? Ten zatraceně krásnej parchant! Určitě si potřebuje jen vrznout a já kráva mu okamžitě letím do postele! Ne! Tady nebudeme! Rozhodnu a jdu za babčou, která sleduje svou milovanou Ordinaci v Růžové zahradě. Nadhodím, že za mnou přijedou kamarádi a že s nima půjdu ven. Jen se na mě otočí a chápavě se usměje.
Letím nahoru do pokoje a přemýšlím, co na sebe. Venku začíná být chladněji, takže šatečky v žádným případě. Nesmím vypadat vůbec vyzývavě. Rozhodnu se pro džíny a mikinu. Na hlavu si narazím kšiltovku. Při pohledu do zrcadla ji zase strhnu a rozpustím si vlasy. Zatraceně, měla bych ještě stihnout sprchu!
S dusotem se řítím po schodech do koupelny a s rychlostí blesku páchám hygienu. Když vyběhnu v ručníku a mokrými vlasy, babička jen konstatuje:
"To musí byť poriadny chalan." a hned dodá, že ten Čestmír je pekný pacholek, zatímco já opakuju zkrášlovací proces.

Čekám ho na autobusové zastávce. Nechci hrát sousedům divadlo pod okny, aby to pak babička musela poslouchat. Večer je teplý, nebe poseté hvězdami. Na rychlo si ještě zapálím, nervózně poklepávám nohou a říkám si, že jsem abnormální husa hloupá. Pán se ozve po takové době a já letím, div si nohy nepolámu.
Jenže pak zaslechnu zvuk motoru. Do třiceti sekund u mně zastaví rudej sporťák a já vím, že jsem ztracená. Otevře dveře. Opře se loktem o kapotu a usmívá se břidlicovýma očima. Polapí mě pod vodní hladinu a tentokrát mě utopí.

"Ahoj, princezno."
"Ahoj!"
Jde mi vtříc, dostanu pusu na tvář. Chytne mě za ruce odtáhne se, aby si mě prohlédl.
"Moc ti sluší, ostatně jako vždycky. Jen jsi nějaká hubená."
"Řekněme, že jsem měla náročný období."
"To mi musíš všechno povyprávět."
V duchu málem zkolabuju! Milánku, to by jsi asi vědět ani nechtěl...

K mému šoku, nechává stát svého miláčka u zastávky a chce si jít projít. Ve vsi svítí jen pouliční lampy, couráme se v jejich oranžovém světle. Musím si ho do detailu prohlížet, změnil se, moc se změnil. Nechal si narůst delší vlasy. Taky trochu přibral, už není takovej manekýn. Pod spodním rtem se mu černá malá mušketýrská muška. Na sobě má havajské bermudy s tmavě-modrými květy a zářivě bílé tričko Puma. Přesně to, co měl na sobě ten večer U Řeka, kdy Jakub ztratil trpělivost a ukončil trápení nás tří.
"To bych si měl prohlížet já tebe, ty jsi zase jiná. Nový účes, nová barva vlasů. Žádný podpatky..."
"Tak ty nosím pořád, ale na vesnici si můžu dát pohov. Nevím, koho bych tu měla okouzlovat."
"Třeba nějakýho traktoristu nebo upocenýho zedníka." zasměje se.
"Dej pokoj."
"Oukej, bejby. Takže jsi už velká holka s maturitou, řidičákem a před tebou další škola. Škoda že nebudeš v Praze, celou dobu jsem si říkal, že ti to tam musím ukázat."
"Vážně?" otázám se udiveně.
"Vážně. Ale nic není ztraceno, mohla by jsi přijet, dokud máš prázdniny. Teda pokud už nemáš jiný plány."
"No něco máme v plánu s Emou, klasika u nich na chalupě."
"A Ema, jak ta se má?"
"Ema je v Egyptě s rodinkou, za čtrnáct dní je zpátky. Jinak půjde makat do Prahy, vzali ji do Thomayerovy nemocnice na I. Interní kliniku."
"Vážně? Vy dvě se rozdělíte, tomu nevěřím!"
"Už to tak vypadá, teda pokud mě nevyhodí ze školy."

Dojdeme až k zatopenému lomu, kde se Milan začne svlékat.
"Počkej, co jako děláš?!"
"Jdeme se koupat!"
"Teď?!"
"Teď!"
"Ty ses zbláznil?!"
"Ne, jen mi chybí spontánní chování." řekne a stojí přede mnou, jako David od Michelangela. Nahého jsem ho viděla nespočetněkrát, ale stejně jsem nemůžu skrýt rozpaky. V Praze už mu asi šibe - napadne mě a vyklouznu ze sepraných džín. Mezitím Milan už stojí po kolena ve vodě.
"Tak pojď." volá. Jeho hlas se odráží od černočerných stěn lomu. Zbláznil se! Dočista se pomátl! Jdu pomalu za ním, voda mi jemně obemkne kotníky, je poměrně teplá a odráží se v ní nebe s hvězdami.
Najedno mě zasype krůpěj studené vody a můj zděšený výkřik se ještě dlouze ozývá. Se smíchem po sobě šplouháme a cákame, jako malé děti. Ve finále se vzdávám, nořím se do vody a snažím se plavat co nejdál od něj.
Byť jsem dobrý plavec, Podolím zhýčkaný Pražák mě dožene.
"A mám tě!" Popadne mě kolem pasu. Instinktivně ho obejmu nohama, když do mně potajmu vklouzne. Ani se nepohne. Jen mě drží ve vlasech a hledí mi do očí. Rty máme blizoučko u sebe, přesto mě nepolíbí. A pak jen do hrobového ticha řekne:
"Taky mi chybíš."

Klepu se nahá na břehu, beze slov kouříme. Po celém těle mám husí kůži. Přitáhnu kolena k bradě a hledím na nehybnou hladinu. Najednou mě napadne, proč tu s ním vlastně jsem? stejně zase zmizí a v momentě, kdy překročí pomyslnou hranici naší matičky Prahy, zase zapomene. Já odjedu do Brna, čeká mě studentský život na koleji, zapomenu taky.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Jen tak. Měla bych se rozumně vrátit, ať bábinka nemá starosti."
"Nepojedeš se mnou?" zeptá se a hází kamínky do vody.
"Kam?"
"Ke mně, do Prahy. Říkala jsi, že tu máš být týden."
"A taky tu budu, nemůžu odjet. Slíbila jsem babičce, že jí pomůžu, s čím to půjde. A je toho dost. Je už stará nemůžu ji tady nechat a odjet si."
"Odkdy jsi takovej rodinnej typ..?" zeptá se jízlivě.
"Odjakživa, jen ty to nevíš."
"Nikdy se mi to tak nezdálo."
"Milane, já mám babičku ráda, dlouho jsem tu nebyla a chci tu zůstat. Pařit můžu ještě dalších deset let. Ale čas kterej můžu strávit s ní, je už dost omezenej."
"Ale přijedeš..?"
Vyvrátím oči k obloze. Jako by mu na těch pár chvilkách záleželo.
"Jo." odseknu a začínám se oblíkat.

"Asi někoho máš, viď?"
"Nemám, nějak jsem si chtěla dát pohov..." odmlčím se. "A ty někoho máš?"
"Nic důležitýho." odfrkne a mě je v ten moment všechno jasný. Nejspíš ho ta jeho nudí, tak si zajel zašoustat za starou známou! Jsem idiot! Nechci po něm jedovatě prsknout, ale stejně to udělám:
"Hm, tak doma tě to nebaví, tak sis zajel zašoustat jinam, co?"
Vyčítavě se na mě podívá.
"To si opravdu myslíš?"
"Tak to totiž vyznívá."
"Ani nevíš, jak moc se pleteš."
"Vždyť je to jedno." Natáhnu na sebe mikinu, vlasy stáhnu do malýho culíčku. Rozezvoní se mu mobil, trapnou melodií z nějakýho slaďáku, ale pohotově ho vypíná.
"To jsi nemusel."
"Chtěl jsem."

Odpověď už přejdu mlčením. Couráme se zpátky k autu. Žádný romantický happy end se nekoná, návrat do raelity je zase krutej. Poměrně chladně se rozloučíme, jen letmá pusa na tvář. Ještě chvíli postávám pod lampou a brečela bych. Jen nevím, proč zrovna kvůli němu.

O tři dny později mi přijde smska. Nikoli od Milana, nýbrž od jeho přítelkyně, ve které mi vyhrožuje, že pokud s ním budu i nadále spát, tak si mě najde. Nechápavě čumím na displey a opravdu nevěřím tomu, co čtu. Neuvěřitelně vytočená volám nejdřív jí a když mi to nezvedne tak i Milanovi.
"Ahoj, kočičko! Já myslel, že už se ani neozveš!"
"Čau! Neozvala bych se, ale ta tvá stíhačka mě k tomu donutila!" zaprskám.
"Co? Jaká-?"
"To já nevím jaká, ale laskavě jí vyřiď, ať mě neobtěžuje!"
"Jak obtěžuje? Co se stalo?"
"Dneska mi došla výhružná smska, že tě mám nechat na pokoji, jinak si mě najde. Na to já vážně nejsem zvědavá a nemám zapotřebí, aby mě někdo vyhrožoval! Tak si to s ní srovnej."
"Bože, to je kráva!"
"To je!"
"Promiň, já si to každopádně vyřídím. Netušil jsem, že mi vlezla do mobilu. Moc se ti omlouvám..."
"Hm, tak si hlavně doma srovnej."
"Ale já s ní nechodíml, to si asi jenom ona myslí."
"Detailů mě můžeš ušetřit, čau!" odseknu a hovor típnu.

Zabořím se do křesla a chvilku bojuju s pocitem napsat jí, že takovej sex s Milanem je nezapomenutelnej, ale zavrhnu to. Raději jdu do kuchyně a pokračuju v přípravách na oběd. Mají přijet naši s Klárkou i Vláďou, ale vypadá to, že vaříme a pečeme pro celý regiment vojáků.
"Ninoška, na keho si tak kričela?" optá se bábinka, ruce celé od mouky. Zhluboka vydechnu:
"Na jednoho pacholka, babi." odpovím a dám se radši do obalování řízků.
"Na teho, který tu bol?"
"Přesně na toho." A bábinka taky povzdychne.

S našima statečně vydržím do večera, poté už psychicky nesnesu těžkou přetvářku, beru si auto a odjíždím domů, pod záminkou, že kamarádka slaví narozeniny.
A ten večer mi zavolá Milan nejdůležitější věc v životě...