Černí andělé 19.kapitola

Vracím se po dlouhém dni, který jsem strávila s Emou. Konečně se vrátila z dovolené a jako obvykle měla nepřehledné množství zážitků. Zakecáme se skor až do tmy a jelikož jsem autem, odjíždím domů. Projdu tichým domem, Vláď a s Klárou jsou na dovolené, táta v práci a máma se ještě neobtěžovala odkudsi vrátit.
Zavírám se ve svým pokoji. Pouštím na starým gramofonu desku Edith Piaf, co mi dala babička. Vždycky ji zbožňovala, proto mě zarazilo, že mi ji potají uložila na dno cestovní tašky. Otevřu dveře na balkón, sednu si ven. A z gramofonové desky se nese její nejznámnější šanson:
Non, je ne regrette rien...

Kouřím a tiše si zpívám s pařížským Vrabčákem.

Non! Rien de rien ... ( Ne! Nic, nic... )
Non ! Je ne regrette rien ( Ne! nelituji ničeho )
Ni le bien qu'on m'a fait (Ani dobro, ani zlo, které mi bylo určeno )
Ni le mal tout ça m'est bien égal ! (Ani zlo, to je mi jedno )

Non ! Rien de rien ... (Ne! Nic, nic...)
Non ! Je ne regrette rien... (Ne! Nelituji ničeho )
C'est payé, balayé, oublié ( Zaplatila jsem, zametla, zapomněla )
Je me fous du passé! ( Kašlu na minulost )

Avec mes souvenirs ( S mými vzpomínkami )
J'ai allumé le feu ( zapálila jsem oheň )
Mes chagrins, mes plaisirs (Můj smutek, mé požitky )
Je n'ai plus besoin d'eux ! ( Neobejdu se bez nich )

Balayés les amours ( zametla jsem mé lásky )
Et tous leurs trémolos ( a všechny jejich... )
Balayés pour toujours ( zametla jsem je na vždy )
Je repars zéro ... ( Opravila nulu... )

Non ! Rien de rien ... (Ne! Nic, nic... )
Non ! Je ne regrette nen ... ( Nelituji ničeho )
Ni le bien, qu'on m'a fait ( Ani dobro, ani zlo, které mi bylo určeno )
Ni le mal, tout ça m'est bien égal ! ( Ani zlo, to je mi jedno )

Non ! Rien de rien ... ( Ne! Nic, nic... )
Non ! Je ne regrette rien ... ( Nelituji ničeho )
Car ma vie, car mes joies ( neboť můj život, moje radosti )
Aujourd'hui, ça commence avec toi ! ( Dneska začínají s tebou )

Pohlcuje mě neskutečná směs emocí. Její podmanivý hlas mi v refrénu stírá kůži. Je mi těžko u srdce. A po tvářích se mi řinou slzy dojetí. Zaplavuje mě neskutečná vlna smutku... A najednou chápu, proč ji babička tolik milovala. Je pro ni ztělesněním jejího mládí, dávné lásky o které mi vyprávěla. Dávné a nenaplněné. A přesto se v životě prala, za svého muže, za svoje děti. Nikdy se nevzdala. Ani za války. Ani za režimu. Byť ji fackovali ze všech stran.
"Pamatuj sa, Ninuška moja, nic ťa nezlomí, keď si silná na duchu a veríš."

Ale já se cítím slabá. Nikdy nebudu jako ona. Nejsem silná, nevěřím...

Z absolutní propasti smutku mě vytrhne mobil. Znechuceně se natáhnu a chci ho vypnout. Milan.
"Čau, co je?" ptám se nevrle. Poprvé v životě nejsem ráda, že volá, vyrušil mou slabou chvilku smutku, jako by vtrhl do kostela a táhl mě ven od modlení.
"Ahoj, potřebuju s tebou mluvit."
"Hovoř." odseknu.
"Po telefonu ne."
"Hm."
"Přijedu."
"Ne, nejezdi."
"Jsem u bráchy, je to životně nutný!"
"Počká to do rána?"
"Ne, musím s tebou mluvit okamžitě!" zvýší hlas.
"Ale já teď nemám čas." řeknu s ledovým klidem, ale začínám být zvědavá.
"Nino, to není legrace ani žádnej trik, jak tě dostat ven, musím ti něco říct!" třese se mu hlas.
"Ti říkám, mluv!"
"Do prdele, Nino!!"
"Milane?" Proboha! On brečí...?
"Co se děje? Stalo se ti něco? Milánku...?" Ani nevím jak, vyletí mi horký slzy, začínám se třást. V žaludku mi začínají tepat malincí trpaslíci. Na druhé straně je ticho.
"Mila-?"
"Jsem H.I.V. pozitivní, DO HAJZLU!" zařve konečně. Kruh se uzavřel.

Sedí u mě na posteli. V ruce panáka. Má strhaný rysy. Takhle ho neznám. Dohrává Edith. Opírám se hlavou o zeď. V hlavě mám místo tisíce otázek, naprosto vymeteno. Jako bych byla mrtvá.
Ani nevím, proč jsem pustila dovnitř. Možná, aby konečně přestal řvát pod balkonem a nevzbudil sousedy. Nebo taky proto, aby nenasedl zpátky do auta, úplně namol a někde se nezabil. I když teď už by to bylo jedno...

"Bára, ta holka, co ti volala, víš byla na testech. Usmyslela si, že když se mnou otěhotní, tak si mě udrží. Chápeš to?!" Zavrtí hlavou a lokne si z flašky vodky, kterou si přivezl na předním sedadle.
"Tak šla k doktorovi, aby jí vzali základní odběry a na její žádost i..." hlas se mu zlomí. Obrátí do sebe zbytek vodky. "Já s ní párkrát spal. Nic významnýho... A ona si myslela, že když by čekala naše dítě, že s ní budu chodit, že si mě získá..." Nevěřícně si odfrkne.
Chci mu říct, ať mě ušetří dojemnýho příběhu, jako ho chudáčka uhnala a nakazila nějaká zoufalá modelka, ale nejde to. Jen na něj hledím a říkám si, když on, tak i já... Jedeme v tom spolu, není důležitý, kdo začal nebo kdo to poslal dál... Vyletěli jsme v zatáčce a blíží se už jen pád.

"Řekni něco..."
Zvednu hlavu a dívám se na něj skleněnýma očima. Napiju se.
"Co budeme dělat?" ptám se nesmyslně.
"Pojeď se mnou do Prahy!" odpoví ještě stupidněji.
"Co bych tam dělala?"
"Půjdeš na testy, určitě to dopadne dobře, uvidíš." nemluví, jen šeptá.
"Nebude to dobrý, Milane..."
"Nino..."
"Nebude! Já to vím!" zaječím hystericky!

Prohlíží si kalendář na zdi, co mi dal. Na červencové fotce jsem ponořená ve vaně. Prolistuje jím až na konec.
"Nic krásnějšího už nenafotím." hlesne. V očích má zvláštní tmu, když na mně ulpí prázdným pohledem. Chtěla bych mu říct, že to není beznadějný, že velká část nakažených má šanci žít chvíli normálně! Že lék na AIDS hledají vědci celýho světa! Že neumřeme mladí! Že budeme žít! Ale jako bych uvnitř vyhasla. Nemám slova povzbuzení, nemám argumenty. Mám strach...

Odjíždíme spolu do Prahy hned ráno. Ale nejdřív trvám na tom, že se chci stavit za matkou do práce. Milan, evidentně ještě namol, souhlasí. Vyhodí mě před špitálem a já spěchám po schodech na JIPku.
"Dobrý den, já hledám mamku. Paní Gregorovou." zdravím mladou sestřičku v brýlích s černým culíkem.
"Je na poradě, ale každou chvilenku tu musí být." zašvěholí.
"Hm, to je blbý." předstírám, ačkoli vím, kdy tu matka nebývá. "Víte ona mi tu měla nechat nějaký tabletky pro naši babičku."
"Ale mě nic neříkala..." zamračí se a dívá se na mě podezdřele přes brýle.
"Jéé, to ona asi zapomněla. No jo má toho hodně... Sakriš, ale já teď k babičce jedu a potřebovala bych je..."
"No a co to má být?" Napadne ji konečně, zvedá ten svůj velkej zadek ze židle a jde k lékárně.
"Warfarin 5mg, Neurol, Oxazepam a Digoxin..." Vysypu ze sebe překotně.
"Digoxin 0,250mg?" zeptá se, zatímco před mě skládá ostatní léky.
"Jo. Díky moc." Roztřeseně všechno shrábnu do kabelky a zrovna v ten okamžik, zahlédnu máti, jak kráčí dovnitř i s primářem. Jsou natolik zabraní do sebe, že si mě skoro ani nevšimne.
"Nino?" překvapeně se od primáře odtrhne.
"Ahoj mami."
"Kde se tu bereš?"
"Chtěla jsem se stavit a říct ti, že jedu s Emou do Prahy. Podívat se, kde bude bydlet a tak. Uděláme si výlet."
"Mohla jsi mi zavolat..."
"Chtěla jsem tě vidět..." Najednou si mi do očí nahrnou slzy. Nečekám na nic, honem rychle ji asi poprvé a určitě naposledy obejmu a utíkám pryč.
"Ninuško?! Ninuško, stalo se něco?!" Vyběhla za mnou na schody.
"Pozdravuj tátu a Klárku! A taky babičku!" zahulákám jen ze spodních pater.

Když nasednu do auta a vyrazíme směr Praha, přijde mi celá tahle cesta nesmyslná. Utíkám jako malá holka a zanechávám za sebou neskutečnou poušť.
A tak v autě smolím jednoduchou a věcnou smsku, jak se věci mají. A trvá mi to hodinu. A další hodinu se nemůžu rozhodnout, komu tuhle smrtící zprávu poslat. Možná se Milan nakazil, až teď nedávno, možná jsem měla štěstí... Ale dost možná se on nakazil ode mě už tenkrát po plese...
"Na chvíli zastavíme, jsem grogy. Dal bych si kafe, chceš taky?"
"Jo, rozpustný s mlíkem. A bez cukru."
"Já si pamatuju jaký piješ kafe." usměje se na mě poprvé, za dva dny.

Ale já nevím jaký piješ kafe, Milane. Nevím, co máš rád? Díváš se raději na fotbal nebo hokej. Komu fandíš? Jaká je tvoje oblíbeá barva? A co rád jíš? Nevím o tobě maličkosti, protože jsem byla dlouho zahleděná jenom do sebe. A teď nevím, odkud mám tahat nějaký city, když jsem studená jako led. Když jsem prázdná...

Milanův byt se nachází v šestém patře nově rekonstruovaného paneláku na okraji Prahy. Moderní nábytek, po zdech fotografie modelek, na okně seschlá fialka. Vítr si pohrává se záclonou, ležíme na koberci. Hledíme do stropu.
Testy jsou zbytečný. Nepotřebuju potvrzení, že můj život rázem skončil. Už nemusím vůbec nic. Vzpomínám na všechny ty kluky, chlapy. Na šílený akce, ať už s Emou nebo bez ní. A chce se mi z nepochopitelných důvodů smát! Držím koutky rtů u sebe, když vidím Milana a jeho tragický výraz. Je to k smíchu, k smíchu! Celá tahle situace! Co čekám? Že půjdu na testy a budu negativní?! Uchechtnu se nahlas. Milan se vyčítavě otočí.
Ne. Takhle to nemělo být! Já se měla polepšit, měla jsem v Brně potkat někoho, kdy by mě vysvobodil, kdo by mě zachránil! Ne tebe! Ty jsi pro mě nikdy neměl nic znamenat!! Neměla jsem tě potkat! Neměla jsem se nechat nalákat! Už tenkrát na tom plese! Nešla bych k tobě, měla jsem utíkat, neměla jsem se ti nikdy podívat do očí! Neměla, neměla, neměla...

"Říkám si, že to není možný..." začne pomalu monolog, kterýho jsem se tolik bála. "Vždycky jsem si říkal, že to je hrozná věc, ale mě se to přece stát nemůže. Protože to jsem prostě já. A najednou mám v ruce papír a vím, že je po všem... Je mi to všechno líto. Je mi líto, jak jsem se choval..."
Otočím se na bok a napadne mě, že lítost je naprosto zbytečná. Asi nejsem tolik v šoku jako on... Musím si přiznat, ačkoli nechci, že jsem si o to sakra dlouho koledovala... Já to přece tušila... Jen jsem byla zbabělá, strašně zbabělá, abych šla na testy. Tak jsem se raději schovávala za zástěrkou, že mě se to stát nemůže... A nakazila jsem další... Ne ty, Milane, ale já mám tu vinu. A teď tu s tebou mám ležet a truchlit. Vyznávat si nehynoucí lásku? Brečet, jak je život nespravedlivej? Ne, v mým případě byl kurva spravedlivej!
"Pořád myslí na to, kde jsem k tomu přišel... jestli to bylo už dávno nebo až teď... A nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl tebe. Tebe, na které jediné mi kdy záleželo..."
"Došla nám vodka." hlesnu do jeho řeči dřív, než by pověděl něco, čeho by litoval. Nechci být sentimentální, nechci si poplakat, jak jsme se vždycky milovali, jen spolu nemohli být. Dneska si nechci lhát...

"Skočím do krámu, jestli chceš ještě pít..."
"Chci se upít, Milane, upít do bezvědomí, abych nemusela myslet." hledím na něj krví podlitýma očima a chci, aby šel pryč... Musím zavolat Emě. Musím zavolat Vaškovi.
"Dobře, ale jestli chceme jít zítra na ty testy, neměla bys to přehánět..."
"Na žádný testy nemusím."
"Musíš!"
"Do hajzlu, proč?! K čemu by to, kurva, bylo?! Já nepotřebuju žádnej zasranej papír! Já si na ten večer v lomu pamatuju moc dobře, Milane!
"Třeba ne..."
"Ježíši! Nebuď tak naivní!" vybuchnu a nekontrolovatelně křičím: "Já z téhle zasrané nemoci maturovala! Já vím, jak se přenáší a vím, jak zkurveně se na ni umírá! A nebudu se spolíhat na nějakej zázrak, že já pozitivní nejsem! Nikam nepůjdu!!"
"Nino..."
"Běž, prosím pro tu flašku."

Bez řečí vstane a jde do kuchyně. Vrátí se s další Finskou. Asi se předzásobil. Nalijeme mi panáka a sedne si zase na zem. Zvednu se a jdu na balkon i mobilem. Když ho uvedu do provozu, div nezkolabuje přeplněnými vzkazy a nepřijatými hovory. Máma 27x, Ema 45x, Táta 30x, Klárka 18x, Vašek 5x... Smsky typu, že se mám ozvat. Co se stalo, kde jsem? Že mám zavolat. A všichni mě prosí. Jako první vyberu mámu a během minutového hovoru ji uklidním, že je všechno v pořádku a že tabletky jsou pro babičku Emy. Že je její babička pět let po smrti, samozřejmě netuší.
"Ninuško, nahnala jsi mi strach... Kde jsi? Volala mi Ema, ta je doma! Tak s kým jsi?"
"S kamarádem, má velký trable, tak mu zkusím pomoct..."
"Vrať se domů, babička se po tobě ptala..." Bodne mě u srdce. Bábinka moja...
"Nemůžu se vrátit, maminko..."
"Jak nemůžeš? Ninočko, vždycky se můžeš vrátit domů." Studenýma rukama objímám zábradlí a dívám se dolů.
"Všechno je dobrý, mami, všechno je fajn... Mám vás ráda." zajíknu se a mobil položím. Ještě zaslechnu, jak mě máma volá jménem...

Zhroutím na zem a bulím. Propuknu v hysterický vzlykání, který nemůžu zastavit a bojím se, že dvěma nejdůležitějším lidem už nezvládnu zavolat. Chtěla bych být silná a nechovat se jako labilní hysterka, ale neumím to. Celou tu dobu jsem si na statečnou jenom hrála. Teprve teď chápu, že jsem slaboch. Chtěla jsem se rozloučit důstojně. Nesesypat se. Ale nejde to...

Je večer. Milan už dávno odpadl. Přestěhovala jsem se na balkón. Balkóny, moje milované i osudové... Co času jsem na balkónech strávila... Doma, u Vaška... Zachumlám se do deky, na stolečku mám cigarety, zbytek vodky, Warfarin, Neurol, Oxazepam, Digoxin. Krásné zátiší pro ztracence.
"Ahoj, Emoušku..."
"Nino, proboha, kde jsi?! Tvoje máti šílí, mlela něco o tabletkách, kurva, co blbneš?!" vyštěkne na mě, místo pozdravu. Jsem otupělá chlastem.
"Všechno je fajn... Milan už spinká..."
"Milan? Kde jsi do hajzlu přišla k Milanovi?!"
"Milan je totiž pozitvní, víš? Měla jsem pravdu..."
"C-co?"
"Jsme pozitivní?"
"Cože?! Nino, kde jsi?"
"Člověče, já se chci tak strašně opít a jsem pořád střízlivá." uchechtnu se.
"Ninuš, soustřeď se, kde jsi? Vezmu auto a s bráchou pro tebe přijedeme!"
"Jsem s Milanem."
"Kde?!"
"V Praze." škytnu a obrátím do sebe dalšího panáka.
"Jak ses - ?"
"To neřeš, stejně to nestihneš... Emouši, já nechci být..."
"Ninušo, neser mě, kde jsi?! Přestaň s pohřebníma řečma, řekni mi adresu..."
"Byla to ale skvělá jízda... fakt super! Jenom doufám, že ty jsi v pohodě... Musíš jít na testy, chápeš? Musíš!"
"Ty jsi byla?"
"Milan je H.I.V. pozitvní, myslíš, že já ne?!"
"To už je přece dávno, nebuď takovej tragéd, to bude dobrý. Přijedeme pro tebe!"
"Já s ním spala, víš? Když jsem byla u bábinky, tak za mnou přijel..." vzdychnu a potáhnu si z dohořívající cigarety: "Musím ještě zavolat Vaškovi, já ho měla ráda... Fakt moc... I tebe mám ráda, Emoušku. Buď šťastná..." Nečekám na nic a típu hovor i cigáro.

Milan se na gauči zavrtěl. Jdu po špičkách za ním, jsem unavená. Lehnu si k němu a hladím ho ve vlasech. Ze spánku mě obejme, tak jako desítky jiných... Vzpomínám na ně, na všechny. Na instruktora z lyžáku. Na první velkou lásku, toho bídáka Dušana. Na Michala, kterej měl být malou nápalstí. Na toho frajera z jedněch prázdnin, co mě tak šetrně poválel po svahu. Na Dana z firmy. Marka, Emoušinýho krásnýho bratra. Na psychicky narušenýho Romana, co se kvůli mně chtěl zabít. Na božského Petra, co byl směsí Johnnyho Deppa a Alaina Delona. Vybaví se mi čokoládově opálený Alan a taky ten parchant, co mě prakticky znásilnil na záchodě U Řeka. Kdo byl další? Přece Jakub... Pak Milan... A Vašek. Jedinej o kterýho jsem stála a přesto ho pořád odháněla. Jestli jsem s někým měla zůstat a držet se ho, tak to byl on...
Na toho impotetního šmejda, z lesa bych nejraději zapomněla... A Šimon,Vaškův táta... Ani se nedivím, že mě Vašek ignoruje... A poslední dva dokonale sehraní házenkáři...
Kdo z nich byl ten, kdo měl jít z kola ven? Byl to opravdu Milan nebo někdo další..? Odfrknu si. Už na tom nezáleží...

"Nino?!"
"Ahoj. Mám už vymlácenou baterku, tak budu stručná. Měla jsem tě ráda! Jedině tebe, i když jsem se chovala nemožně a zasloužila si pár facek. Kdybych mohla vrátit čas zpátky, zůstala bych jenom s tebou..." Hlasitě vzlyknu: "Jenže to už nejde a já mám málo času. Opatruj se, jdi na testy, určitě to bude dobrý..."
"Ninočko, kde jsi? Řekni mi kam jsi jela?"
Mokrýma očima se podívám do černýho nebe. Roztřesenou rukou se snažím odšroubovat víčko od Warfarinu...
"Jsem v Praze, ani nevím proč... Teď si uvědomuju, že jsem chtěla být s tebou... Aleposň budeš poslední, koho uslyším..."
"Nino, nedělej hlouposti, to bude dobrý..."
"Nebude." Víčko lupne a modrý tabletky se rozsypou po stole. "Já s tím nedokážu žít."
"Ale dokážeš! Ty jsi silná, zvládneš to! Já budu s tebou, Nino! Nino?! Řekni mi adresu. Řekni mi kde jsi?! Nino"

Shrábnu hrst tablet a hodím je do krku. A další. Kupa bílých malinkých tabletek. Flaška od vodky se líně kutálí sem a tam. Vítr tančí s hebkou záclounou. Srdce mi zběsile mlátí o hrdní kost. Jako by chtělo vyskočit z těla! Krůpěje potu mi ztékají po tváři. Vidím rozmazaně, studenýma rukama obejmu zábradlí. Balkón se urval! Zábradlí se prolomilo! Ruce mi podklouzly! Pode mnou se otevřela hluboká černá tlama propasti. Letím vzduchem.

"Non! Je ne reggrete rein"