Černí andělé 20.kapitola -

MILAN:

Hodiny v obývacím pokoji ukazovaly přesně 5:03. Milan se s hlasitým zachrápáním otočil na záda. V ten moment procitl žízní. Pachuť vodky mu rozežírala hrdlo. Ztěžka se odhodlal vstát a zamířil do kuchyně pro minerálku. Místnost ozářilo světlo z lednice. S chutí se napil, ale v ten samý okamžik by bublinky nejraději vyplivl na podlahu. Hltanem mu projela palčivá bolest, připomínající, že celé dny nejedl, jen chlastal a kouřil.
Znechuceně se otřepal a šel nahlédnout do ložnice. Nebyla tam. Poškrábal se v týdením strništi. Mohl by se oholit, když mají jít do špitálu. Slíbil doktoru Jakubčíkovi, že přivede Ninu na testy a oni se domluví na dalším postupu. Znechuceně si odrfkl. Další postup. Udržování mrtvého při životě.
Vrátil se do obýváku, ale i ten byl prázdný. Všiml si, že dveře od balkónu zůstali pootevřené. Promnul si zarostlý obličej a hrubým hlasem houkl:
"Nino? Snad tam nespíš?"
Nic. Ticho. Jen vítr lehounce nadzdvihával záclonu. Chvíli postával, pak se ale rozběhl k proskleným dveřím jako smyslů zbavený! Křeslo zůstalo prázdné. Na stolku nedokouřená cigareta. Lahev vodky se líně převalovala sem a tam.
"Nino?!" zařval už na celé sídliště, jako by čekal, že mu odpoví, z protějších paneláků. Teprve teď se pořádně podíval na stolek. Kromě přeplněného popelníku a zapalovače, se všude válely drounké kulaté tabletky. Byly růžové a hlavně bílé. U nich krabičky.
Musí být na záchodě! Blesklo mu hlavou. Pak se ale odvážil podívat dolů. Kovově ledový mráz mu přeletěl po páteři! Z úst se mu vydral slabý vzlyk.

Letěl dolů po schodišti! Výtah se mu zdál, pro tento okamžik, pomalý. Do mobilu se snažil vysvětlit dispečerce, kam mám poslat záchranku. Ani nevěděl, co jí říká. Řval na ni, že Nina vyskočila! Tak ať sem někdo kurva přijede! Jako by mohla tušit, kdo je Nina a kam záchranku poslat.
"Uklidněte se, posílám tam sanitku s doktorem!"
"Ještě aby bez doktora!"
Dispečerka to profesionálně přešla:
"Z kterého patra skočila?"
"Bydlím v šestým, proboha! Je to hned ten první nově zkrekonstruovanej panelák, když odbočíte z hlavní cesty."
"Jsou na cestě, do tří minut jsou u vás! vydržte! Jste už u zraněné?"
"Letím po schodech dolů, už tam budu! Ať jedou z druhý strany než je vchod."

Proletěl skleněnými dveřmi. Z posledních sil oběhl panelák, když skluzem přistál u jejího těla. Musela skočit po zádech. Ještě žila! Z úst se jí dral bublající chrapot. Tělo se třáslo.
"Ninočko!"
Levou nohu měla nepřirozeně pod sebou. Rameno vyškubnuté z kloubu. Na rtech bublinky krve. Oči zděšeně vytřeštěné do zatažené oblohy. Netušil, že má zespodu rozdrcenou lebku a jeho nářek nevnímá. Zachvátila ho naprostá ztuhlost! Nevěděl, jestli ji má začít oživovat nebo vzít do náruče! Nemohl! Jen u ní zdraceně seděl. Naprosto ztratil hlavu.

Upadl do tranzu. Nebyl schopen, ani uhnout záchranářům, kteří ho museli odstrčit. Vnímal vše jako ve snu. Mladá záchranářka, co zajistila žílu. Doktor odhazuje ambuvak, když ji dvakrát prodýchl. Intubuje.
"Oboustranné fraktury žeber, začínám masáž!" zařval brýlatý doktor, záchranářka podala další léky do žíly. Když v tom ho do očí udeřil kostrbatý nápis lihovou fixou:
"DNR HIV +"
Doktor na vteřinu zaváhal.
"Heleno, další Atropin!"
"Pane doktore..?" špitla mladá záchranářka při pohledu na jasné poslední přání.
"Atropin!" zařval. "Holka bláznivá..." zamumlal si pro sebe.

Přijala druhá sanitka a s ní Policie Města Prahy.
Milan se zděsil s jakou silou drtil doktor její hrudník. A omdlel, když ji přehodili na nosítka.
"Bežtě někdo za tím chlapem."
"Další Atropin!" bylo poslední, co se probírající Milan pokusil zachytit, když ho postarší doktorka prohlížela.
"Vám nic není?"
Zavrtěl hlavou a odklonil hlavu, aby se jí nepozvracel do klína.
"Potřebujeme doklady té slečny, slyšíte?" mluvil k němu policista. "Už je to lepší?"
Otřel si rty rukávem.
"Všechno má nahoře, u mně doma."
"Má nějaké příbuzné? Máme někoho informovat? Co rodiče?"
Milan ale fascinovaně hleděl na blikající modrý maják.

EMA:

Bylo kolem půl sedmé, když se konečně rozezvonil mobil položený na stolku u počítače. Vyletěla z křesla, jako by bylo elektrické.
"Ano?!" vyhrkla dychtivě!
"Emo, to jsem já Milan..." ozve se ochraptělý mužský hlas.
"Milane, kde je Nina?!"
Místo odpovědi jí v uších zněl vzlykot.
"Milane, kde-?"
"Je v nemocnici." hlesl po dlouhé pauze. "Ona to udělala, Emo! Když jsem spal! Nemohl jsem... Já to nevěděl, věř mi, že kdybych mohl..."
"Co je s ní?!"
"Byla tu záchranka, nic mi nechtěli říct. Nejsem prý rodina. Emo, oni ji museli oživovat! Policajti mi nic nechtěli říct." opakoval nesrozumitelně.
Zůstala hledět na cigarety na nočním stolku. Myšlenky se zastavily. Nebyly schopny souvislého pohybu. A paradoxně se jí vybavil rozhovor před maturitou. Už tenkrát to měla vymyšlené do posledního detailu. Utlumit se, vykrvácet, nezabírat místo těm, co mají šanci žít...
"Chtěl jsem zavolat jejím rodičům, ale nemám číslo a její mobil je na sračky vybitej! A já ani neznám PIN jejího telefonu! Já nevím, co mám dělat?! Byli tady policajti... Musím na výslech... Oni si myslí, Emo, že jsem ji shodil!"
Slzy se jí řinuly po tvářích a nemohla ze sebe vypravit jediné slovo. Už ani nevnímala, co jí povídal. Jako by zmateně drmolil z obrovské dálky.
Do pokoje vešla paní Rosmannová. Stála v županu ve dveřích, rozcuchaná, nenamalovaná.
"Musíš přijet! Má tu svoje věci! Bude je ve špitále potřebovat! A její rodiče, proboha, musíš jím to říct!"

Nechala ho dál mluvit, mobil jí vypadl z ruky na podlahu. Její matka postávala ve dveřích. Ema ještě chvíli hleděla na balíček cigaret. Pak prudce vstala, popadla kabelku a začala do ní házet peněženku, klíče, stále mluvící mobil, cigarety, zapalovač.
"Emo?"
Nevnímala matku, rozvalila svou skříň, natáhla na sebe první kalhotky, co jí přišly pod ruku, podprsenku, džíny.
"Emo?! Co se stalo?"
Neodpověděla, běžela za bratrem do pokoje v podkroví.
"Brácha vstávej! Jedeme do Prahy!" zařvala ze dveří. Marek se zmateně rozhlížel z pod zmuchlané peřiny. "Nina je v nemocnici!"
"Ty ses zbláznila?!" ječela jindy klidná matka. "Co jí tam budeš teď platná?! Víš kolik je hodin? A víš jak dlouho trvá cesta do Prahy?! A to si myslíš, že Mareček jako vstane a pojede s tebou nějakých čtyřista kilometrů?!"
Jenže to už ji na schodech minul Marek napůl oblečený v tričku, džíny v ruce. Ema volala Kláře, ať se obleče, že ji do patnácti minut vyzvednou. Ninina matka skončila v práci noční službu, věděla, co se stalo, už když jí v noci Nina volala. Jen si to nechtěla připustit.
"Paní Gregorová, my tam teď jedeme... Milan mi volal - No ten její kamarád! Klára jede s námi! Ok, vyzvedneme vás před špitálem. Budeme spěchat."

ANESTEZIOLOGICKO-RESUSCITAČNÍ ODDĚLENÍ:

Tichá nemocniční chodba. Prosklené dveře. Pět postav před nimi. Zarostlý Milan sedící na zemi a opírající se o zeď, hlavu složenou v dlaních. Nervózně postávající Marek, chrastíc klíčkem od auta. Ema, nenamalovaná, bez rudé rtěnky tak jiná, černé brýle přes půl obličeje. Na lavici jako obžalované Daniela Gregorová a její dcera Klára. Obě promáčené kapesníky, možná by je trhaly beznadějí.
Bojí se vzájemně se utěšovat, každý se choulí uvnitř se svými pocity sám.
Dveře protivně vrznout. Zjeví se v nich mladý blonďatý doktor, celý v bílém, září jako anděl. Jako posel dobrých zpráv. A hned za ním, jako ďábel, policista.

"Paní Gregorová, poj'te se mnou, prosím, do mé kanceláře." řekně měkkce. Zděšeně na něj hledí pět párů očí.
"Může jít moje dcera se mnou..?" hlesna drobná postava, žmoulající kapesník. Doktor kývne, pomohou jí vstát. V jejím mobilním telefonu trčí neotevřená zpráva, že Karel Gregor je na cestě za nimi.
"Paní Gregorová, je mi to velice líto, ale vaše dcera svým četným zraněním podlehla. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, aby jsme ji zachránili... " Klára propukne ve vzlykot.
Paní Gregorová na něj prázdně hledí.
"Moje Ninuška...?"
"Je mi to úpřimně líto, paní Gregorová, ale vše zatím nasvědčuje tomu, že vaše dcera spáchala sebevraždu." řekne opatrně poručík.
"Sebevraždu...?" vzlykne Klárka a tázavě se podívá na matku.
"Chci ji vidět. Chci vidět svoje dítě."
"Paní Gregorová, nemyslím si, že by bylo vhodné, aby jste se na dceru šla podívat... Její zranění jsou opravdu rozsáhlá, možná by jste si ji měli pamatovat, takovou jaká byla..."
"Pracuji jako vrchní sestra na JIPce, léta jsem jezdila jako záchranářka! A říkám vám, že chci vidět své dítě a vy tady na mě zkoušíte nějaké poučky?!" ohradí se ostře.
"Mami..." Od pláče oteklá Klára ji zatahá za rukáv od sněhobílé košile. Marně.
"Chci si ji umýt a obléct..." hlesne monotóně, zhroucená sama do sebe,
"Rád bych vám to dovolil, ale tělo vaší dcery bude muset na pitvu, kvůli jistým okolnostem."
"Jakým proboha?!" hlas jí přeskočil.
"Měla na hrudi napsáno, že si nepřeje resuscitovat, protože je H.I.V pozitivní."

VAŠEK

Dva týdny po obřadu se odebral s Hannym a Markem k Řekovi. V tichosti si objednali pivko. Marek objednal po třech panácích. Když je do sebe sklopili, jako by jim povolila hrdla.
"Já tomu nějak pořád nemůžu uvěřit." začal první Hanny, kterému byla Nina nejvzdálenější. "Co vůbec ten týpek z Prahy, co tam s ní byl? Neříkala Ema nic?"
"Skočil z Nuseláku." řekl temně Marek.
"Ty vole, fakt?" vytřeštili na něj oči.
"Jo, napsal ségře, že s tím dál žít nebude." otřel si pěnu ze rtů.
Ztichli.
"Ještě jednou tu vodku dokola." zahulákal Vašek na číšnici. "A jak to zvládá Ema?"
"Mizerně, chce jít pracovat na ARO do Thomayerovky."
"Vždyť měla jít na Internu?!"
"Ale potom, co se stalo, chce být prý užitečná."
"Ale tam přece umřela Nina..?"
Marek jen kývne hlavou.
"Ty jsi s ní mluvil, že jo?" zeptá se po chvíli Vaška. Ten, zahleděný do piva, přikývne.
"Jo, volala mi asi dvě minuty předtím, než skočila." Jako by je bodl nožem mezi žebra. "Neptejte se mě co, neřekl jsem to nikomu. To co mi chtěla říct, tak řekla. Dál bych to nerozebíral. Je mrtvá, já si myslím, že naprosto zbytečně a my jsme zdraví - život jde dál."
"A proč myslíš, že zbytečně?" vyhrkl Hanny.
"Byli jsme všichni na testech. Já, Mara, Ema, můj fotr, nemáme AIDS. Myslím si, že ona ho neměla taky."
"Ale ten týpek tvrdil, že s ní spal..." namítl znovu.
"Prostě si to myslím! Možná o tom byla přesvědčená dlouho, ale když my jsme ready? Asi zpanikařila, co já vím?!"
"Ono je možný všechno." zamručí Mara.

Od protějšího stolu se na ně začaly culit dvě blondýnky. Život jde dál.

HELENA:

Právě jí skončila služba, hodila si sprchu a rozhodla se stavit za Petrem na ARO. Stáhla vlhké vlasy do gumičky, poskládala záchranářskou uniformu do své skříňky a zamkla ji. Rozloučila ses kolegy, co ji přišli vystřídat a vyrazila směrem do nemocnice.
Petr postával venku, měl pauzu. V bílém plášti byl k sežrání.
"Ahoj!"
"Čau, lasičko. Padla?"
"Konečně!" zaúpěla z legrace. "Dneska to šlo, jen tři výjezdy a samý prkotiny."
"Já začínám a ne moc vesele."
"Jak to?"
Připálil jí cigaretu a usrkl kávy.
"Pamatuješ si na tu holku, co skočila z toho paneláku a měla popsaný prsa, že nechce resuscitovat, protože je H.I.V. pozitivní?"
Nasála kouř do plic. Jak by mohla zapomenout, její první sebevrah. Přikývla.
"Dneska ráno přišel výsledek její pitvy. A to se podrž - nebyla H.I.V. pozitivní, stejně jak prokázali naše krevní testy."
"Bože můj...Ale mohla být pozitivní jenom chvíli, třeba to bylo ještě neprokazatelný. Vem si, proč by jinak skákala?" namítla trochu nesměle.
"Kvůli tomu klukovi, protože on pozitivní je! Tak si představ, že ona se zabila a přitom byla zdravá... Kdyby alespoň nezbaštila ten Warfarin a nepila na to..."
"Tak by ji zabil ten pád..." doplnila ho. "Měla hlavu na kaši, vůbec mě překvapilo, že tak dlouho žila." usoudila a rozhlížela se kolem.
"Mladý organismus... Stejně si myslím, že i když se někdo rozhodne zabít, tělo do poslední vteřiny svého konce bojuje..."
"Škoda jí, taková hezká holka..."
"Její matka mi říkala, že měla nastoupit na záchranáře do Brna..."
"Už na to nemysli..."
Vyfoukl kouř.
"Musím na to myslet, protože k nám nastoupila její kamarádka..."
Helena vytřeštila oči.
"Jak to víš?!"
"Byla tady tenkrát, když jsem to musel říct její matce. Čekala venku s tím klukem. Výrazný tip, stejně jako ta holka, takový se nezapomínají."
Trošku se na něj zaškaredila, ale musela uznat, že má pravdu. Obličej Niny Gregorové si bude ještě dlouho pamatovat. Možná na něj zapomene, přebijí ho jiní, ale na ta písmena na hrudníku - na ty nezapomene nikdy - to věděla s jistotou.

Blížila se k nim, když se vracela z kantýny, černé rozevláté mikádo, pod paží minerálka. Mhouřila oči proti podzimnímu slunci.
"Dobrý den, pane doktore."
"Dobrý den, Emo. Zrovna jsme o vás mluvili." Vysoká štíhlá postava se pozastavila.
"O mně? Co jsem udělala?" zasmála se rudými rty.
"Kdepak, všechno v pořádku. Jen běžte."
Helena típla cigaretu.
"Jen aby ses mi do ní nezakoukal." řekla uštěpačně.
"Nezačínám si nic s personálem." dostala pusu na čelo. "uvidíme se ráno, mám pohotovost a zůstanu spát na pokojíku. Pa."

Když se vrátil zpět na oddělení, Ema zrovna pokládala telefon. Uculila se na něj a měla v úmyslu odejít.
"Počkejte Emo..." odvážil se, přestože nebyli sami.
"Potřeboval jste něco?"
"Už jste byla na procházce Prahou?"
Udiveně na něj pohlédla.
"Ještě ne..." Laškovně se usmívala.
"A co byste řekla skleničce dnes večer?"