Skládačka II.

Mello ležel na posteli, jednu ruku pod hlavou, v druhé tabulku čokolády. Znuděně se díval do stropu. Nepřítomně ukusoval svoje oblíbené jídlo a jen tak zíral do prázdna. Nudil se. Byl podrážděný. Každý den pořád to samé. Jakoby se v jeho životě nedělo nic zajímavého. Rozhlédl se po pokoji. Přímo před ním na druhé posteli seděl Matt a jako obvykle bojoval s příšerami v jiných dimenzích na své videohře. Mello se nikdy nějak ochotně nebavil s ostatními dětmi ze sirotčince, ale o Mattovi by mohl říct, že je mu asi tak nejblíže. Přítelem by ho nenazval, ale tak nějak v rámci možností …. Je to jediný člověk s kterým si Mello rozumí.

V tom ucítil nějaký smrad. Štiplavý kouř mu vlétl do obličeje. Podíval se. No jistě, Matt má zase u pusy cigaretu. Sklopil zrak a s odporem se podíval na všechny ty nedopalky které se válely kolem Mattovi postele. Mello protočil panenky. Měl špatnou náladu, tak ho i taková malichernost dokázala naštvat. Svět je jeden velkej nudnej bordel, pomyslel si naštvaně.

Jeho pohled zabloudil do pravého rohu. Zamračil se. Nelíbilo se mu co vidí. Shrbený kluk se zvlněnými vlasy, kolem sebe samé puzzle. Jako vždy měl klidný výraz ve tváři a myšlenkami byl mimo, ve svém světě, se svými hračkami. Mellovi se nálada ještě zhoršila. Near …. Podíval se na něj pozorněji.

S těmi všemi hračkami a shrbenou postavou vypadal jako malé dítě, vůbec ne na svých 17 let. Mello si vzpomněl, když ho uviděl poprvé. Vůbec se od té doby nezměnil. Vypadal pořád stejně ….

Mellovi bylo osm let když přišel do dětského domova. Sirotčinec byl obrovský, bylo to pro něj něco nového, neznámého. Plno cizích dětí, které neznal. Měl trochu strach. V ten den bylo zrovna hezky a tak byly všechny děti venku na zahradě a hráli si. Mello, zezačátku jenom seděl kousek opodál a všechny sledoval. Ostýchal se za někým přijít a začít se s ním bavit. Seděl na schodech u vchodu do domu a díval se na děti jak si spolu hrají, honí se, hrají na schovávanou, křičí, smějí se a dělají blbosti …. V tom si všiml jednoho kluka. Nehrál si s ostatními. Seděl kousek stranou, úplně sám a něco skládal.

Mello se podíval na Neara, kterého znal dnes. Ano, přesně. Přesně ty samé bílé puzzle měl i tehdy.

Malý Mello chvíli chlapce pozoroval. Vypadal úplně jinak než ostatní. Na sobě měl bílou košili a volné kalhoty, stejně jako dnes. Seděl na zemi s jednou nohou pod bradou. Vypadalo to zvláštně. I ten výraz měl tak nějak jiný. Vůbec ne dětský, usměvavý a bezstarostný. Spíše vážný. Zamyšlený. A pořád zíral na podlahu na své bílé puzzle a hbitě skládal kousky k sobě.

Proč je tam tak sám? pomyslel si Mello. Rozhodl se s chlapcem dát do řeči. Jeho ostych byl menší, když kolem nebylo tolik lidí.

"Ahoj," pozdravil ho Mello nejistě..

Chlapec nejdřív poskládal pár kousků k sobě a až poté k Mellovi vzhlédl. Mello si všiml jeho velkých pronikavých očí které ho zkoumavě pozorovali.

"Ahoj." Odpověděl Near s trochu odměřeným tónem. Nebyl zrovna nadšený, že ho někdo ruší.

Mello zaznamenal jeho podráždění a trochu ho to znervóznilo.

"Jsem tady nový. Jmenuju se Mello. A ty?" snažil se usmát.

"Near." Odpověděl chlapec aniž by k Mellovi vzhlédl.

Pak nastalo ticho.

Mello byl zmatený. Co je to za kluka? Byl divný. Normální dítě by se přeci začalo s někým hned bavit, ale tenhle … Zadíval se na jeho jednobarevné puzzle s malými kousky.

"To jsi fakt dobrej, když to umíš složit. Je to pěkně těžký, co?" snažil se Mello nějak začít konverzaci.

"Baví mě to." odpověděl Near stroze.

Mello se zarazil. Ale nehodlal se vzdát.

"Jsi v sirotčinci odmala?"

"Jo."

"Je to tu obrovský, žejo? Bude mi asi chvilku trvat, než se tu pořádně zorientuju. Je to tu jako bludiště, fakt …."

Mello něco mlel ale Near ho neposlouchal. Soustředil se jenom na svoji skládačku. Mello to zaregistroval a rozhodl se raději odejít. Ten kluk nevypadá, že by měl nějaký zájem.

Vrátil se na místo, odkud přišel a opět pozoroval ostatní děti. Byl trochu smutný. Nevěděl, proč se s ním ten kluk nechce bavit. Ještě chvilku jen tak koukal, když si všiml, že k Nearovi míří nějaké děti. Dupali, hlasitě se smáli a postrkovali se. Near mezi nimi vypadal tak nějak …. Prostě jinak.

Parta malých kluků se kolem něj postavila.

"Co to tady děláš, Neare?" zeptal se ho jeden z nich výsměšně.

Near neprojevil ani trochu zájmu se s takovými idioty bavit. Mellovi bylo jasné, že mu chtějí dát nakládačku, ale Nearův výraz se vůbec nezměnil. Byl stále pořád klidný.

"Jsi slepý?" odpověděl Near chladně a přiložil další dílek do skládačky.

V tom jeden z kluků do jeho skládačky kopl a uhodil tím i Nearovu ruku. Všechny kousky se rozsypaly. Nearovi bolestivě cuklo v ruce, ale nevydal ani hlásku. Kluci se hlasitě zasmáli. Jenže Near byl naprosto v klidu. Neřekl ani slovo. Pomalu se zvedl a začal sbírat poházené kousky. Opět začal skládat, jako kdyby se nic nestalo.

Mello na celou tu situaci jenom udiveně civěl. Vidí toho kluka pouhých pár minut a už ho naprosto nechápe.

Ty kluky očividně naštvala Nearova naprostá ignorace a tak se do něj pustili. Puzzle mu rozbili a všechny kousíčky vyházeli. Popadli malého Neara za košili, tahali ho za vlasy a bouchali do rukou. Ti spratci se tím hrozně bavili. Near byl malý a slabý, mohli si na něj dovolit.

Mello to nechápal. Proč se ten kluk nebrání?
Near už toho ale asi začínal mít dost, tak se po nich prudce ohnal rukou. Jednoho z nich hrubě udeřil do obličeje. Všichni zmlkli a okamžitě přestali. Nečekali to. Near je probodával vražedným pohledem. Neřekl ani slovo, ani nijak nezuřil, ale přesto se ho ty děti zalekli. Tak nějak se ho najednou báli …. Ten pohlede jakým se na ně díval. Raději rychle utekli pryč.

Idioti, pomyslel si malý Near a trochu zklamaně pohlédl na skřívanou desku od své skládačky. V tom před sebou uviděl zase toho kluka. Mella.

"Hele, jsi v pořádku?" zeptal se Neara.

"Jasně, že jo." Odpověděl Near tónem jako že je Mello naprostý idiot.

"Ti kluci tě docela zřídili. Ale pak jsi jim to nandal ty." Pronesl Mello nadšeně.

Near k němu trochu udiveně vzhlédl.

"Byl jsi fakt dobrej," zářil Mello, "Jenom jsi se na ně podíval a už zdrhali …"

Od té doby se spolu Near a Mello začali tak nějak bavit. Near teda většinou mlčel a když už mluvil, tak velmi stručně, ale Mellovi to nevadilo. Tak nějak ho ten kluk zaujal. Jenže nadšení mu nevydrželo moc dlouho.

Mello nastoupil do nové školy. Učitelka je posadila vedle sebe. Všechno se pomalu měnilo. Near byl už ve svých osmi letech velmi bystrý, ale také velmi podivný. Ani při vyučovacích hodinách si neodpustil svoje hračky. Nosil si do školy malé postavičky od lega, nebo nějaké kostky z kterých si stavěl domečky a vždycky je vytáhl, když učitelka něco vysvětlovala nebo všem zadávala úkol. Mellovi to přišlo divné. Near nedával ve škole vůbec pozor. Zato jeho to ve škole bavilo. Pořád se hlásil a přímo zářil, když ho paní učitelka pochválila.

Zrovna měli matematiku. Učitelka jim zadala příklad a kdo ho bude mít jako první a celý správně, dostane jedničku. Mello se mohl přetrhnout, aby byl první. Hrozně rád soutěžil a pořád s někým závodil. Chtěl vyhrát za každou cenu, už z principu. Soustředěně počítal každý příklad a snažil se, aby neudělal ani jednu chybu. Mozek mu pracoval na plný plyn, tak moc chtěl zvítězit ….

Okem zavadil o Neara. Podivil se. Jeho soused nehnul ani brvou. Opět měl na lavici rozestavěné svoje kostičky a skládal si z nich jakési město. Podíval se mu do sešitu. Neměl ani čárku. Vůbec o to nejevil zájem. Byl mimo jako obvykle. Mello si ale řekl, že nemá čas se tím zabývat a vrátil se ke svému násobení a dělení.

Učitelce neuniklo Nearova nečinnost. Obzvlášť s jeho hračkami na lavici to nešlo přehlédnout.

"Neare, jak to že nepracuješ jako všichni ostatní?" zeptala se ho paní učitelka přísně.

"Já už to umím.." Odpověděl Near s tváří andílka.

Učitelka se podívala na jeho prázdný sešit. Samozřejmě mu nevěřila.

"Opravdu? Nemáš napsanou ani čárku. Tak nám to pojď hezky spočítat na tabuli."

Near se zvedl a přešel k tabuli. Ani si nevzal křídu do ruky a jenom koukal na učitelku. Mello byl napjatý. Tak se ukaž, Neare, pousmál se v duchu.

Učitelka projížděla očima sešit.

"Tak dobře, napiš si dvacetsedm krát čtrnáct."

Near se na zlomek vteřiny zamyslel.

"To je třistasedmdesátosm." Odpověděl zpaměti.

Mello se zarazil. Dělá si z učitelky srandu? Ta se na Neara přísně podívala.

"Nevymýšlej si hlouposti. Spočítej to na tabuli."

Near se na ni znuděně podíval a protočil oči.

Proboha, pomyslel si.

Bleskurychle příklad spočítal. Učitelka vyvalila oči. Mello nevěřícně zíral.

Výsledek seděl.

Near se na učitelku díval s výrazem : Já vám to říkal.

Učitelka byla v šoku.

Ale to je přeci směšné, pomyslela si. Nemohl to spočítat v hlavě. Vypočetl si to předtím někam jinam …

Mello jenom zíral. Sám viděl, že Near celou dobu jenom skládal domečky, nic nepočítal. Jak to dokázal?

Učitelka se o tom chtěla přesvědčit, tak řekla Nearovi ať spočítá zpaměti příklad, který jim nezadávala. Opět správný výsledek. Ten kluk …. Near si začal pohrávat s vlasy. Už ho to nebavilo. Chtěl být zase se svými hračkami.

Mello tomu stále nemohl uvěřit. Když se Near vrátil zpátky do lavice, stále ho udiveně pozoroval.

A takhle to bylo pořád. Ať se to týkalo čehokoliv, Near byl vždycky lepší. Vždycky. Příklady měl pokaždé spočítané mnohem rychleji a ani se přitom nemusel snažit. Mello vždycky jel na plný plyn a stejně ho Near se svýma pitomýma kostičkama předběhl.

Tatam bylo Mellovo nadšení. Zadíval se na toho malého kluka. Near ho začal pomalu štvát …. Začal u něj převládat chlad. Neskutečně ho to rozčilovalo. Jak to, že je Near vždycky lepší? Jak to? Na první pohled vypadá jako naprosté trdlo, které se bojí promluvit, ale přitom …. Mella opět popadl vztek.

Netrvalo to dlouho a Mello se s ním přestal bavit. Nesnesl to pomyšlení. Nemohl s někým trávit čas a být milý na někoho kdo je tak moc lepší než on ….

Mello od Neara odvrátil pohled, aby na to všechno nemusel myslet. Myšlenka na to ho vždycky neskutečně rozčílila. Jeho chlad k Nearovi stále trval. Pořád se s tím nesmířil. Pořád nepřijal ten fakt, že je Near lepší. Nechtěl si to připustit. Zatracený Near!

Vztekle si ukousl čokolády. Hbitě se posadil a pohledem zabloudil k Mattovi, který stále kouřil cigaretu.

"Hej Matte, hoď mi jedno." Zavolal na něj.

Matt se na něj překvapeně otočil.

"Odkdy ty kouříš?"

"Sklapni a jedno mi dej." Zavrčel na něj a letmo se podíval na Neara.

Zatracenej bastarde, to kvůli tobě!

Mello si jedno zapálil. Potřeboval se uklidnit.

Matt …. Mello se na něj znovu podíval. Nemohl ho označit za svého kamaráda. Nikoho si nepouštěl k tělu. Ani nechtěl. Tak proč se vlastně s Mattem baví? Mello uvnitř sám sebe znal odpověď, ale příliš se bál si to připustit. Nechtěl na to nepříjemnou pravdu ani pomyslet. Samozřejmě. Samozřejmě, že věděl proč.

Matt byl velmi inteligentní kluk. Jinak by ve Wammy´s House ani nebyl. Dalo se s ním normálně chytře bavit. Jinak bys ním ani neztrácel čas. Mello ale také věděl, že Matt není zas až tak inteligentní, ale by pro něj představoval nějakou hrozbu. Nenáviděl se za to. Jenom to dokazovalo, jak je ubohý. Cítil se lepší než Matt, cítil, že má navrch a proto je schopný se s ním bavit.

Ale Near …. Mello si všiml, že právě poskládal své oblíbené puzzle. Odložil skládačku stranou a přešel ke krabici vedle postele kde měl hromadu hraček. Vysypal je a začal si hrát.

Jak je tohle jenom možné? Ptal se Mello neustále sám sebe.

Ale nic s tím nemohl dělat. Ten pocit ho stále svíral. Hrozný pocit, že ten malý skrček je lepší než on …. Vypadal tak uboze, slabě, ale přesto …. Jak ho to štvalo ….

Potáhl z cigarety. Mello měl někdy pocit, že se sám ze sebe zblázní. Vztekle sebou pleskl o postel a snažil se na to nemyslet.