Věčnost (30)

Vzduch byl horký, prosycený vůní čerstvě posekané trávy. Slunce na blankytně modré obloze přímo sálalo a vítr zafoukal jen zřídka. Marina ležela na zádech, pod sebou měla bílou deku se vzory růží. Napila se vody a otráveně zafrflala: ,,Vedro.“
Erik ležel vedle ní, košili měl rozepnutou a na tváři se mu objevil úsměv. ,,Mě je dobře.“
,,Tobě je vždycky dobře,“ hlesla, možná trochu závistivě. ,,Ty bys tady takhle mohl ležet klidně ve dvacetistupňovém mrazu a řekl bys, že je ti dobře.“
,,Ano,“ kývnul a otočil hlavu na ni. Miloval její profil. ,,Jedna z mála výhod mého současného a bohužel již trvalého stavu.“
,,Jak můžeš vědět, že je to trvalý stav?“ zeptala se.
Zamračil se. ,,Máš pravdu, vědět to nemůžu. Ale co by se mi asi tak mohlo stát?“
,,Nevím. Ale je dobře, že nejsi upír."
,,Proč, prosím tě?"
,,Kdyby jsi byl upír, tak by jsi tady se mnou nemohl takhle ležet."
,,Slunce by mě spálilo na popel."
,,Nebo by jsi zářil."
,,Jako Edward ze Stmívání?"
,,Přesně jako on. Je to má oblíbená literární postava." Odkašlala si. ,,Co bude za deset let?“
,,Za deset let budeme bydlet v nádherném domě a budeme mít překrásnou zahradu. Asi jako tuhle podzámeckou.“
,,Taky tak obrovskou?“
,,Ještě větší, brouku,“ řekl a usmál se. ,,Budeme mít tři děti, všechny z dětského domova, ale budeme je milovat, jako kdyby byly naše vlastní.“
,,A já budu mít obličej plný vrásek, kdežto ty budeš pořád vypadat na osmnáct. Nádhera.“
,,V osmadvaceti nebudeš mít obličej plný vrásek, Marino.“
,,Tak ne za deset, ale za dvacet. A to už si na nás budou lidi ukazovat. Budou říkat něco jako - Koukejte, to je ta stařena s tím zelenáčem.“
Věděl, kam tím míří, proto si vzdychnul. ,,Marino, opravdu se o tom chceš teď bavit?“
Popravila si na očích sluneční brýle. ,,Asi ano. Přemýšlela jsem o tom už několikrát a ani jednou jsme to neprobírali spolu. A když jsi teď řekl, že se za deset let stále vidíš se mnou, tak...Asi by bylo dobré si o tom popovídat.“
,,Nikdy nezestárnu,“ řekl suše. ,,Ty ano. Co na tom chceš řešit? Já tě budu milovat i s vráskami.“
,,Nebudeš.“
,,To ty nemůžeš vědět.“
,,Ale ty taky ne.“
,,Budu žít věčně a ty jsi člověk, pro kterého žiju. Ty, Darina a táta. Miluju tě.“ Posadil se a pohladil ji špičkou prstu po klíční kosti. ,,Budu tě milovat, dokud budeš chtít, abych tě miloval.“
,,A potom se odmiluješ?“
,,Potom se ti vytratím ze života. Stačí říct a já to udělám.“
,,Nebojoval bys o mě?“
Křivě se pousmál. ,,Pokud bys mi jednou řekla, že už se mnou nechceš být, tak nač bych bojoval?“
,,Ve filmech to tak bývá.“
,,My ale nejsme ve filmu, lásko.“ Nahnul se nad ni a políbil ji na rty.
,,Někdy si připadám jako ve sci-fi,“ zamumlala.
,,Spíš v hororu.“
Zasmála se. ,,Teď ale vážně, Eriku. Taky tě miluju, strašně moc. A nevím, jestli snesu pohled na to, jak mi kyne zadek a obličej mi zaplavují vrásky. Ty budeš pořád stejně nádherný a já už budu jenom ošklivější a ošklivější.“
,,Kruci, Marino, přestaň o tom mluvit,“ naštval se. ,,Měly bychom si užívat toho, co máme teď. A nechat čas, ať plyne. Co se má stát, stane se.“
Taky se posadila. ,,Je to důležité."
,,Hmm. A co já s tím? Neovlivním to. Můžeme o tom mluvit třeba několik hodin a stejně nic nevyřešíme."
,,Eriku..."
,,Já ti slibuju, že ke třicátým narozeninám ode mně dostaneš poukázku k plastickému chirurgovi."
Mlčela. Jednak proto, že na ni Erik zvyšoval hlas, jednak proto, že věděla, že rozhovor tohoto typu je zbytečný. Chtěla o tom mluvit, ale věděla, že by stejně nic nevyřešili. Rozhodla se, že udělá to, co Erik řekl. Bude si užívat každé chvilky s ním a nebude myslet na budoucnost.
,,Co kdybychom tady nechali deku a šli se projít k jezírku?“
,,Chceš zase krmit kachny?“ zeptal se jí Erik.
Kývla. ,,A taky je tam větší soukromí než tady. Míň zvědavých očí.“
Rozhlédl se kolem sebe po rozsáhlé louce uprostřed zámecké zahrady a řekl: ,,Támhleté paní s berlemi, co sedí na lavičce, bude fuk, jestli se tady trochu pomazlíme, protože sotva vidí na ty noviny, co čte.“
,,Vždyť má brýle.“
,,To jo, ale všimni si, jak blízko si ty noviny strká k očím. A tamhleta skupinka teenagerů chlastá pivo, což na přímém slunci brzy přinese své účinky, takže jim budeme za chvíli putna. Celý svět jim bude za chvíli putna. Do hodiny si budou vyměňovat svoje tělní tekutiny. Jediný problém by mohla představovat ta dáma ve slamáku s miminem, na nějž nanesla dle mého soudu až přehnané množství opalovacího krému. To dítě teď vypadá jako ty podivné útvary, co lítají po vesmíru.“
,,Meteority?“
Kývnul. ,,Jo.“
Zakroutila pobaveně hlavou, hned potom ho políbila na tvář. ,,Jsi úžasný, víš to?“
,,Jistěže,“ pronesl spokojeně. Stále těkal pohledem po zahradě. A úsměv, který vévodil jeho bledé tváři, zmizel, jakmile si všimnul vysoké opálené tmavovlásky v červených minišatech. Rozkládala si deku kousek od nich, v doprovodu vysokého svalouše s tetováním na holé lebce.
,,A kurva,“ hlesnul tak tiše, že mu Marina skoro ani nerozuměla.
,,Eriku?“
,,Dělej, vstávej.“ Vyskočil na nohy a když viděl, že Marina stále sedí, vzal ji za ruku a zvednul ji.
,,Eriku, co to vyvádíš?“ zeptala se ostře.
Otočil se k ní a obořil se na ni: ,,Mohla bys moje jméno řvát ještě hlasitěji?!“
,,Cože?“
,,Musíme vypadnout. A okamžitě.“
,,Proč?“
,,Ta tmavovlasá v červených šatech.“
Marině chvíli trvalo, než si jí všimla. ,,No? Co s ní? Rajcuje tě, že má víc sexy nohy než já?“
,,Na žárlivost teď není vhodná doba. To je Lucie.“
,,Aha.“ Pozorovala, jak Erik cpe deku do batohu. ,,A co je zač ta Lucie?“
,,Moje bývalá.“
,,Prosím?“
,,Chodil jsem s ní v Praze. A asi si dokážeš představit, co se stane, jestli si mě tady všimne.“
Konečně to Marině docvaklo. ,,Ježiši.“
,,Přesně tak,“ kývnul. ,,Padáme.“
Zrovna ve chvíli, kdy si dal batoh na záda a vzal Marinu za ruku, se za nimi ozval sametový hlas: ,,Eriku?!“