Výsadek-2

Měsíční světlo osvětlovalo krajinu, která se v něm zcela utápěla. Major Marcel Degail se co nejrychleji zbavil šňůr padáku a zároveň obezřetně přehlédl nejbližší okolí. Viděl, jak se muži také zručně dostávají ze šňůr zplihlých padáků.
„Musíme rychle zakopat padáky támhle v tom lese,“ pronesl nepříliš nahlas, přičemž přehlédl ostatní muže a hned se zeptal.
„Jsme všichni?“
„Chybí Anyz, pane majore,“ řekl mu poručík Pierrot Lafunt.
„Kdo ho viděl naposledy?“
„Vyskočil přede mnou. Viděl jsem postavu na padáku, jak směřuje k tý vesnici, co je támhle. To byl určitě von,“ mínil desátník Alain Martell.
„Krucinál! Jestli seskočil tam někam do tý vesnice, tak to je pěknej malér. Němci to tady za chvíli můžou začít všechno prohledávat,“ pronesl major a zadíval se na vzdálená stavení, jenž v měsíčním světle byla celkem jasně viditelná.
„Martelle, pojďte se mnou. Vy rychle zakopejte padáky a skryjte se v lese. Kdyby se začalo střílet, tak se zdekujte!“ sdělil ostatním.
Dvojice postav se rychlými přískoky přibližovala k vesnici, aby po chvíli zalehla na menším kopci.
„Je nějak moc světlo. Celkem dobrá viditelnost na to, že je noc,“ řekl Martell.
„Nemůžeme ztrácet čas tím, že ho budeme hledat, ale někde tady snad bude,“ mínil major.
„Mohl dopadnout i za vesnici.“
„Zkuste vyslat náš signál.“
„To je dobrej nápad.“
O chvíli později se ozvalo typické zahoukání sovy, které se třikrát opakovalo.
Sotva se desátníkovi Jeanu Anyzovi otevřel padák, tak se pátravě zadíval do prostoru pod sebou. Díky svitu měsíce velmi brzo rozpoznal detaily krajiny. Byl měsíční světlem překvapen. I když už mnohokráte skákal za jasných nocích, tak takovouhle extrémně jasnou noc nezažil. Brzo zjistil, že směřuje k nevelké vesnici. Už viděl obrysy stavení a jejich střechy. Snažil se šňůrami padáku manipulovat tak, aby jej padák nezanesl do vesnice. Ale jeho snaha byla marná. Ocitl se přímo nad jejím okrajem a pod nohama zahlédl několik vyšších staveb. Vzápětí spatřil obrysy kostelní věže, k níž přímo směřoval.
„Zatracená věž!“ procedil mezi zuby, načež tahal šňůry jen na jedné straně padáku a snažil se vyhnout horní části věže. O chvíli později sledoval, jak míjí těsně jednu stranu věže a klesá stále níž a níž. Vzápětí se však padák zachytil o střechu a on se zadíval nad sebe i do stran. Současně s tím uslyšel zvuk trhající se látky a pocítil, že padá rychleji, přímo podél zvonice. Snažil se odhadnout, kde bude jeho místo dopadu, jenže o vteřinu později zůstal viset rozhoupaný na popruzích padáku a nohama se lehce odrážel od zdi věže.
„Sakra. Taky sem mohl dopadnout až dolů!“ pomyslel si a přes nohy se zadíval na vydlážděnou ulici pod kostelem. Nad sebou spatřil obtočený padák kolem věže a na obloze nespočet hvězd.
„To bych do toho kopnul,“ řekl si a odhadl, že mu zbývá k zemi něco přes sedm metrů. Skok na dlažbu nebyl zrovna moc lákavý, ale tušil, že se mu nevyhne. Myšlenky mu rychle probíhaly hlavou, přičemž věděl, že tady nemůže zůstat viset. Někde blízko zaštěkal pes, aby pak uslyšel z dálky třikrát soví zahoukání. Zpozorněl. Věděl, že takhle zní smluvený signál. O chvíli později se na třikrát houkání sovy ozvalo znova. Vytušil, že to není náhoda a odpověděl stejně.
Přes čočky dalekohledu major Degail hleděl na vesnici a prostor před ní. Zbystřil pozornost, když zaslechl v dálce trojité zahoukání sovy.
„Myslím, že vodpověděl,“ řekl Martell.
„Jo, já ho vidím! To snad ne! Visí na kostelní věži!“
„Cože?“
„Ano. Jdeme mu na pomoc,“ rozhodl major a oba se poté přikrčeně rozeběhli k okraji vesnice.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI