Životní šance - Prolog

Spěšně se podívám do mobila. Půl hodiny času. Zvolním krok a lenošně obcházím náměstí. Nenápadně na sebe juknu do výlohy. Vyzáblá přerostlá puberťačka v džínách a vytahaném triku. Husté vlnité vlasy mi při chůzi rozpustile poskakují po zádech. Zamračím se. Holka, tak ty máš ránu. Přiznej si to, takhle nevypadá seriozní účetní firmy. Nediv se, že tě nikde nechtějí, mají rozum, takové třeštidlo si pustit do podniku, to smrdí krachem. Aspoň sukni sis mohla vzít. Vlastně ne. To rozbité koleno z nevybrané zatáčky na kole tě pasuje na haranta. A to jsi dvojnásobná matka! Taky to podle toho vypadá, honíš se s dětma za míčem, minulý týden si při nohejbalu dokonce rozbila okno.Trapas, ostuda. Manžel musel chudák poslouchat,že by si měl dceru srovnat, mladší děti jsou celkem vychované, ale ta najstarší, s tou to mlátí a taky má strašně pronikavý hlas, řve a směje se tak, že z parapetu padají květy muškátů. Je mi Jirky líto, je o deset roků starší, usedlý čtyřicátník, živí nás, stará se o nás a já se jen vezu a jdu z průšvihu do průšvihu. Dneska mám ale šanci vše změnit. Konečně jdu po dlouhé době na pohovor, rozeslala jsem milion životopisů a stále nic. Všichni jsou do telefonu příjemní, vstřícní a už se neozvou. Ale včera mi volal šéf Kontinentu, velké firmy, chce mě vidět osobně.Připadám si najednou důležitá. Musím zapůsobit. Vypnu neexistující prsa, snažím se neklátit a vypadat solidně. Koutkem oka sleduji svou proměnu v odlesku skla. Zastrčím si triko do kalhot a prkenně, důstojně se nesu. Jsem účetní, paní, manželka, matka...Budu si to opakovat jako mantru a dneska to místo obhájím, musím. Proboha, čas, za pět minut mám být v kanceláři. Vystřelím jak šílenec, uřícená proběhnu vrátnicí a udýchaně vpadnu do dveří budoucího šéfa.

Pokračování příště...Pohovor