Úhel pohledu - I.díl

Vidím Lukáše, našeho grafika, jak obletuje novou recepční Denisu nebo jak se jmenuje, a bodne mě u srdce. Ještě před čtyřiapadesáti dny mi vyznával lásku… Ano, je to už padesátčtyři dní, co jsme se pohádali a já odešla. Čtyřiapadesát dnů a přesto na něj stále myslím. Copak se dá na člověka zapomenout, když ho máte neustále na očích?
Měla bych spíše myslet na svůj článek, který mám odevzdat za dva měsíce. Mám jen úvod, což je padesát slov, a to asi na tři strany stačit nebude.
Schovám se před tím povykem ve své malé útulné kanceláři a zalistuju diářem.
Neee dnes je ta večeře U Johana! Úplně jsem na ni zapomněla! Nechala jsem rezervovat stůl pro dva o sedmi chodech. Měla jsem tam jít s ním….

?????????????????????????????????????

Vysoká, štíhlá černovláska stojí na pavlači a kouří svou ranní cigaretu. Dívá se směrem, kde ještě před chvílí stála Ivanka. Ano Ivanka….je rozkošná. Už když jsem ji přijímala, cítila jsem jiskření mezi námi. Pak si ale začala s tím Lukášem, grafikem, a vydrželo jim to téměř půl roku. Momentálně je ale volná…
Barbara si olízne smyslně ret a vtáhne kouř hluboko do plic. Je jí dvacet osm let a je lesbička. No ano, tak se tolik nedivte.

?????????????????????????????????????

„Mário. Ahoj. Potřebuje na dnešní večer doprovod, mám zamluvený stůl U Johana.“
„Ivanko, nezlob se, nemůžu. Andrejko koupil lístky do divadla na Maryšu, jak jsem ji chtěla tolik vidět.“
„Nevadí, užijte se to!“
Vytáčím další číslo na své červené Nokii.
„Pavle, co děláš večer ? Mám zamluvený stůl U Johana……., že nemůžeš? Tak to ti nezávidím. Ne dobrý, nezlobím se.“
Vytočím ještě Mariana, kamarádku Sandru i kluky Roselovi. Všichni už mají na večer program. Ksakru! Proč jen jsem nato zapomněla?!

„Děkuji.“ odpovím dvěma číšníkům, kteří mi donesou střik z bílého vína a mých objednaných sedm chodů. První vyzkouším polévku z červeného zelí a řepy. Ptáte se, co že to vůbec dělám? A jestli netrpím nadváhou? Ne, já jen ochutnávám. Je to má práce. Dělám kritika nejprestižnějšímu časopisu v zemi. Obnáší to chodit jíst, samozřejmě inkognito, do každého více či méně vyhlášeného podniku, restaurace, pizzerie, rybárny….a ochutnávat.
Náš časopis udílí co půl roku pět gurmán – hvězdiček stravovacímu zařízení, o kterém já napíšu nejlepší recenzi a schválí to vedení. Také to obnáší mít v šatníku spoustu šatů, sukní, halenek, společenských kalhot, kabátků, košil a botů na podpatku.

Hmm polévka nebyla špatná, ale „něco“ jí chybělo. Jako druhé zvolím špenátovou rolku s jarní cibulkou. Ta je opravdu znamenitá.
Ochutnávám a přitom pozoruji cvrkot v restauraci. Vždy hodnotím celkový dojem. Tedy, jak na mě působí prostředí, jaká je obsluha, jak je vyhověno přáním hostů ….atd.
Všimnu si rodiny, která slaví nejspíš dceřiny narozeniny. Všichni vypadají tak šťastně a spokojeně. Musím uznat, že čokoládový korpus posypaný sekanými ořechy ve tvaru baletních střevíčků je úchvatný. Otec i matka políbí dcerku na tvář a ona okouzleně sfoukne sedm svíček.
Vzpomenu si na své sedmé narozeniny… To jsem ještě měla tátu. Zemřel na infarkt, když mi bylo devatenáct. Maminku jsem nepoznala, umřela těšně po porodu. Velké slzy si všimnu, až když mi spadne do talíře.
?????????????????????????????????????

Pozoruji tu dívku celý večer. Stůl je prostřen, soudě podle množství jídla a ne jeho velikosti, minimálně pro čtyři lidi a ona je tam sama. Z každého jídla ochutná, pak si něco poznamená do červeného diáře a zase ochutnává. Má krásné vlasy a pevné trojky. Jsem jí tak zaujatý, že neposlouchám svou přítelkyni, která stále básní o nové sedačce na kterou jsme se byli podívat minulý týden.
Podle jejich slov: „Je nádherná! A ta barva. Určitě by se do obývacího pokoje vešla miláčku, akorát bychom to museli malinko přestavět.
„Dobře, pokud ti to udělá radost.“
„Ty jsi úžasný! Také bych k ní měla koupit nové závěsy, co myslíš?“
Protočím panenky a napiju se martini.