Životní šance - Pohovor

"Co si přejete, slečno?" Prohlíží si mě muž, který jako by z oka vypadl manželovi. Vyšší postava, ustupující vlasy, trochu při těle. Plné rty se mu automaticky stáhnou do upřímného úsměvu. Líbím se mu, ale nebere mě vážně.
"Dobrý den, jsem Veronika Tichá, včera jsme spolu mluvili telefonicky. Chtěla bych se ucházet o místo účetní." Odříkávám naučené věty a připadám si jako idiot.Proč to musí znít tak nepřirozeně? Muž překvapeně zamrká, podívá se do průhledných desek /asi životopis/ a zaručeně hledá datum narození. Rozpačitě si odkašle a přehodí výhybku.
"Dobrý den paní Tichá, Brožek." Podá mi ruku. Pevný stisk medvědí tlapy.
"Posaďte se, dáte si něco k pití?"
Po běhu mi pěkně vyprahlo.
"Jojo, dám, díky moc, mám žízeň jako trám, venku je horko a potom ten sprint k Vám, už jsem si myslela, že to..." Násilím zaškrtím další vodopád slov. Když jsem nervózní, tak žvaním a žvaním. Raději popadnu orosenou, příjemně studenou lahev a neleju si. Bublinky mě štípou v nose až mi vyhrknou slzy. Brožek sleduje jak do sebe lámu sklenici minerálky až do dna. Profesionální maska zmizela, vypadá, že se dobře baví. Měla jsem asi počkat, až mi naleje on, sakra.Chyba v etiketě. Další mínus. Jestli budu takhle pokračovat, můžu se celá rovnou škrtnout.
"Přinesu ještě jednu matonku, jestli chcete." Má smysl pro humor, pro mě ale šibeniční.
"Ne, děkuji." Upjatě odpovím, musím se hlídat, mluvit co nejméně.
"Vystudovala jste obchodní akademii,čtyři roky jste pracovala jako účetní v malé firmě a potom jste odešla na mateřskou..." Předčítá a mrší mi pečlivě vypracovaný životopis obludnými hyeroglyfy poznámek.
"Ano." No vida, jak se umím zestručnit.
"Naše firma blablabla...". Brožek zahájil kecy o prosperitě, významnosti atd. atd. Vypínám. Prohlížím si kancelář. Šanony srovnané, na stole perfektní pořádek, na stěnách studené obrazy. Účelnost bez života. Zvláštní.
"A tohle je paní Šimková." Zahřmí šéf a probudí mě ze zadumání. Třesu si rukou s drobnou starší paní,nejmíň o metr menší než já. Už třikrát si posunula na špičatém nose přísné brýle, za kterými těkají chytrá očka. Sevře úzké rty a v duchu si mě hodnotí. Autorita z ní sálá a vše staví do pozoru, včetně mě.
"Pojďte se mnou slečno, ehmm vlastně paní..."
"Tichá." Snaživě doplním a zkoušení začíná.
"Jak by jste zaúčtovala přijatou fakturu? Stačí akontace."
Rychle ze sebe chrlím čísla a účetní se začíná rozehřívat.
"Mzdy zaměstnanců, faktura za stroj, pokladní výdaje..."
Potí se mi ruce, ale zatím jsem neudělala chybu. Přivře inteligentní očka a je vidět, že chystá triumf.
"A co..." Vyštěkne cizí slovo, které jsem v životě neslyšela. A je to v pytli!
"Nevím." Odpovím po pravdě a udělám dobře. Účetní se napřímí a s požitkem rozbaluje účetní bonbonek a vychutnává si převahu.
"Paní Tichá, chvilku tady počkejte." Mrkne na mě přátelsky a odcupitá.
Sedím, čekám, nekonečné minuty se vlečou. Z podskla se na mě zubí roztomilý hošík, asi vnouček. Tlustý svazek zákonů je značně opotřebovaný. Úhledný nepořádek na stole dýchá zapálením pro práci. Líbilo by se mi tady.
"Tak kdy můžete nastoupit?" Šéf s účetní se na mě usmívají. Ztuhnu. Necítím nic. To, co jsem si ze srdce přála je tady, ale štěstí se někde courá, nedochází mi. Zaraženě mlčím.
"Hodilo by se vám to od prvního?" zvedne Brožek povzbudivě obočí.
"Ano." Odvětím dnešní otřepané slovo a už stojím venku. Pomalu mi dochází celá pravda. Jsem zaměstnaná, už nejsem příživník, balvan na krku rodinného rozpočtu. Ale chci to vůbec? Ráno brzo vstávat, nemít čas na čtení, ztratit bezstarostnou svobodu? Ano! Skočím do života, budu vydělávat,poznám nové lidi. Jooo. Konečně dorazila radost. Budu dospělá.

Pokračování příště...