Životní šance - Doma

Tichý byt dýchá atmosférou včerejška. Rozházené kostičky stavebnice se válí snad v každé místnosti. Mrtvolky zlých dinosaurů nebezpečně ježí ostré plastové ostny a číhají na má neopatrná chodidla. Vezmu koště a smetávám všechny účastníky gigantické bitvy o pahorek Cháj do krabice. Jirka má pravdu, tohle by měli dělat kluci, věk už na to mají. Rozmazluju je na úkor samostatnosti. Ve své nedůslednosti se nechám vždycky ukecat.
"Mamkoooo, ještě chvilkůůůů."Skučí pokaždé Kubík a já podesáté říkám."Naposledy!" A v devět musí jít spát a úklid zbyde na mě. Včera jsem ale podlehla naposledy, dnes nemilosrdně utnu hru v osm i kdybych tím měla způsobit zánik druhohor. Za týden jdu do práce, nejvyšší čas změnit rodinná pravidla. S povzdechem si sednu na dětský kobereček se silnicemi, mořem a tlustými nosorožci na podivně utkané Africe. Natáhnu se pro nejbližšího plyšáka, medvídka mrzáčka. Kluci ho milují natolik, že při jedné pranici přišel o tlapku a ouško. Dívám se na něho a přepadne mě sentimentální nálada jak vystřižená z nejhorší brakové literatury. Tisknu méďu v náručí, nos zabořený do heřmánkem vonícího kožíšku a šeptám mu:" To bude dobrý, zvládneme to, všichni." V tom si všimnu, že má jen jedno knoflíkové očičko a z nepochopitelného důvodu se rozzvlykám.Brečím a brečím, je mi líto médi a sebe a všeho co ztrácím. Z očí mi teče jak z vodovodu a vyplavuje se ze mě napětí,rozrušení, strach z neznáma. Pustím si nejsmutnější CD co najdu a melancholicky štkám se zpěvákem balady. A vidím se z dálky, dokonale pitomou, směšnou ženskou, která bulí pronic zanic. Holka, takhle by to nešlo. Vyskočím a běžím do kuchyně a už třískám jedno vejce za druhým a šlehám sníh na piškotový dort. Vlastně jsme tu novou práci ještě neoslavili.