Životní šance - Oslava, Jirka

"Maminko a kdy přijde tatínek?"Ptá se šestiletý Péťa a mlsně se culí na nazdobený dort.
"Každou chvilku, broučku." Pohladím synka po hlavě.
"Broučku, broučku, kde máš Berušku?" Posmívá se o dva roky starší Kubík a já si uvědomuju, že zdrobnělinky jsou pasé.
"A ty seš hovnivál!" Zaječí plačtivě mladší a skočí Kubíkovi na záda.
"A dost!" Zařvu já, až sousedi nadskočí a začnou sepisovat petici proti nadměrnému hluku.
Už aby tu byl Jirka, kluci ho milují a poslouchají na slovo, na první.
"Víte co kluci, taťka se zdržel v práci, nakrojíme dorta sami, jo?"
"Jooooo!" Zajásají oba svorně a hádka je zapomenuta. Ládují se, až se jim syslí tvářičky nadouvají.S pýchou si je prohlížím. Povedli se. Cvalíci po tatínkovi, nejvyšší ve třídě, samé jedničky. Jsou pro mě to nejdůležitější na světě, věnuju se jim, předčítám jim už od batolátek. A taky si je paní učitelky chválí, jakou mají slovní zásobu.Andílci moji.
"Nech měěěěěěě!"Ječí Kubík a rve Péťovi chomáče blonďatých vlásků.Mladší mlčí a urputně se zakusuje bráchovi do nohy. Rychle se zorientuju.Boj propukl o marcipánovou růžičku.
"Já ji chci, ne jáááá." Vřeští ďáblíci a mě dochází trpělivost a síly. Otvírám dvířka skříňky, kde mám ukryty poklady pro stav nejvyšší nouze. Lstivě vytáhnu dvě prasátka z mandlového těstíčka a zacpu rošťákům nasupené pusinky. Užívám si minutu nádherného ticha. Jirka by prohlásil, že je to nevýchovné a měl by pravdu, ale není tady, má smůlu. Hrábnu do skrýše ještě jednou a nechám si na jazyku rozplynout posledního marcipánového čuníka.

"Krásnou dobrou noc, holčičko."Jirka mě hladí po vlasech. Rozespalé oči mhouřím na budík. Půlnoc.
"Měli jste moc práce, viď?" Zamumlám a znovu usínám.
V polospánku slyším crčení sprchy a cítím Jirkovu vodu po holení. Jsem ospalá, malátná, ale stějně čekám...Konečně, tygří skok do postele a už se rozplývám v laskání a hlazení muže.Něžně si mě bere a mě se i po tolika letech točí hlava.Společně se zachvějeme a spíme, ruce propletené jako poprvé.

"Tútútútútú!!!" Vřeští ohavný budík a bere mi miláčka z náručí.
"Už musím, lásko."Políbí mě a spěchá do koupelny. Se zalepenýma očima se vymotám za ním. Ještě chviličku si ho chci užít.
"Přijdeš dneska dřív?" Ptám se s nadějí.
"Uvidím." Odpovídá myšlenkami jinde. Už jsem ho ztratila. Připadám si jako v pohádce, s tmou přichází a s prvním slunečním paprskem mizí. Buch, zaklapnou se dveře a po muži mi zbylo pod peřinou jen smutno...
Zasním se a vzpomínám.

Koukal na mě od baru. Uhrančivé tmavomodré oči. Uváděl mě tím do rozpaků, nervozně jsem si špitala s kamarádkou, ale lákalo mě stále se dívat jeho směrem.Přišel na ploužák. Vzal mě za boky silnýma, jistýma rukama. Propadla jsem mu během první minuty. Vedl mě, myslela jsem, že studem omdlím, ale on mě držel pevně a zvládal situaci. Cítila jsem sílu a podvolila se. Byl vážný, galantní, můj první milenec. S pár klukama jsem si předtím na rande vyšla, ale uspěchané, neobratné polibky mě utvrdili v přesvědčení, že si počkám na toho pravého i když je to nemoderní. V den osmnáctých narozenin jsme se poprvé milovali. Připadala jsem si jako princezna, svíčky, postel obložená květinami...Pět roků jsme spolu chodili, v týdnu do kina, o víkendu jsme se milovali ve vypůjčeném bytě. Jirka na mě nikdy neměl moc času,pracoval, vydělával na byt, potom přišly děti, další výdaje. Někdy mám pocit, že ho neznám. Vím, že má rád svíčkovou a jak to chce v pelíšku, ale netuším co cítí, prožívá. Každý den mi vyznává lásku, miluje mě.Já bych si ale ráda povídala o kravinkách všedního dne, koho potkal, kdo ho naštval, jaká blbůstka ho potěšila. Moc nemluví. Nikdy mi neřekl jedinou příhodu z dětství. Když jsme sami,milujeme se a když jsou s náma kluci, jsme rodina. Asi moc přemýšlím, nemám si nač stěžovat, kamarádky mi upřímně závidí manželství, rodinu. Mě ale něco schází, netuším co, ale schází. Jsem věčně nespokojená nevděčnice.Stydím se za to.

Pokračování příště...