Příběh

Malé kapky rosy zkrápěly záhony květin a kamenité cestičky v zámeckém parku. Nezvykle teplá noc na říjen. Zdá se, že takzvané babí léto se o měsíc zpozdilo. Potůček si potichu bublá, ale i tím tichem o sobě dává vědět. V rákosí kolem něj cvrčci vyhrávají na své housličky. Jejich koncert občas přeruší sova schovaná v koruně mohutného dubu.
Z povzdálí jsou slyšet blížící se kroky. Patří dvěma lidem. Milencům, kteří se přišli do parku schovat a potěšit se vzájemně svou přítomností. Užít si chvilku lásky.
Ona. Mládím a krásou sršící slečna, jež oslňuje muže modrostí svých očí, tmavostí vlasů a upřímnou duší. Jasné a za vše mluvící jméno nosí ona slečna. Lucie.
On. O pár let starší mladík s kukučem rošťáka, jež má oči i srdce pouze pro Lucii. Pevnost hochova citu k dívce značí jeho jméno. Petr.
Petr a Lucie se blíží k lavičce, na kterou usednou, aby si odpočinuli od chůze. V těch nočních zvucích je slyšet jak oběma bijí srdce. Jedno pro druhé. Hrají melodii lásky o tom, jak se jedno srdce těší, až to druhé u něho bude blíž. Petr hoří touhou po polibku Luciiných plných a chvějících se rtů. Touží pohladit její jemnou tvář a pohledět do modrých očí, jež v noci svítí jako dvě lampičky.
Tolik očekávaný okamžik nestal. Sotva se zastavili před lavičkou. Petr už objímal Lucii a tiskl ji k sobě pevně jako kleště svírají hřebík. Tolik mu chyběla. A tak dlouhou dobu čekal na tuhle chvíli. Až k sobě přitiskne milovanou Lucii a úlevně vydechne do jejích vlasů, které hladí dlaní. Na hrudi ho hřeje Lucie svým tělem a srdce si opět notují. Petr na oplátku svým objetím poskytuje Lucii pocit bezpečí.
Beze slov stojí v objetí. Vše si řeknou jen tím stiskem a pohlazením tváří. Petrův upřený pohled do dívčiných očí, které díky stále houstnoucí tmě nabíraly na svitu, říkal: „Konečně jsi tu…“. Po každém mrknutí se její oči rozzářily víc. Jakoby nabíraly sílu.
Když Petr vzal Lucii něžně za tvář, ona věděla, co bude následovat. Oba se zhluboka nadechli. Petr pomalu a opatrně přibližoval své rty k Luciiným a stále jí upřeně hleděl do očí, které ona s každým milimetrem přiblížení jeho rtů, postupně zavírala.
Horké rty Petra se spojily s Luciinými. Čím déle bez sebe byli, tím více se k sobě tiskli. Lucie objímala Petra kolem krku, on ji držel v bocích a chvilkami jednou rukou zajížděl přes tvář do vlasů. Ústa obou milenců se dotýkala po celém obvodu. Chvíli pomaličku, jakoby se chtěli užít tu chvilku. Chvíli rychleji a jen částečně, jak s nimi cloumal pocit chtění se. Polibky Petr prokládal něžným kousnutím do spodního rtu.
Z dotyků po těle a tvářích oba dva mrazilo. A přesto jim bylo teplo. Jeden se tiskl k druhému, jakoby už od sebe nechtěli odejít a odtrhnout rty. Točil se s nimi celý svět. Teď existují jen oni dva. Nikdo další. Ten kousek zámeckého parku s lavičkou, u které stáli, byl v tu chvíli jejich vlastní svět, kde žili a dýchali jen pro sebe.
Lucie složila hlavu na Petrovu hruď. Uspokojena Petrovými polibky popadávala dech a naslouchala jeho srdci, jež jí říkalo :“Miluji tě.“. Cítila každou ránu, kterou srdce vydalo. Usmívala se a se zavřenýma očima se vracela k nedávným polibkům, kterými ji Petr zasypal. To ticho s občasným zahoukáním sovy a Petrovým bijícím srdcem ji uspávalo. Najednou si připadala jako ve snu. I Petr si tak připadal. Svou hlavu sklonil k voňavé hlavě Lucie a políbil ji do tmavých hnědých vlasů. Také cítil jak Lucii bije srdce a její spokojenost, že je v jeho náruči, ho naplňovala nádherným pocitem. Jeho láska k dívce sílila každým jejím nádechem.
Na kostele kousek od parku odbíjela půlnoc. Přes posekaný trávník se valila podzimní mlha. Mlhou prostupující světlo měsíce a hvězd na obloze dávalo třpyt rose, která se uvelebila na květech růží v záhonech, v trávnících a na cestičkách. Místo, kde stojí Petr s Lucií zastřešuje hustá koruna urostlé lípy. Její listy šustí pod proudem jemného chladivého vánku.
Onen vánek, jakoby milencům naznačil, že je čas odebrat se domů. Ani jeden nechtěl opustit místo schůzky ani sebe. Ale čas je neúprosný. Pomalou chůzí směrem k městu, ruku v ruce, s posmutnělými úsměvy ve tvářích a domluvou další schůzky, odcházeli ze svého světa.