Výlevy mé chatrné duše I. Potlačovaná? Už ne ..

To bylo stále dokola jen: "Ne, neposiluj, nelíbí se svalnaté holky ... "

"Co to máš na očích?"
"Fialové stíny, proč .. nelíbí se ti?"
"No .. vypadá to divně .. "

Takových sitaucí bylo požehnaně. A co vždy udělala já? Jen to, abych se ti líbila a nemusel sis stěžovat. Já vím, nikdy jsi vyloženě neřekl, že nechceš, abych tohle dělala, tohle nosila, ale stačilo, aby se ti to nelíbilo a já v touze být pro tebe tou dokonalou slepě dělala vše jen tak, abych se ti líbila a měl jsi mě rád. Plna platonické lásky a snů o šťastném životě až do smrti jsem tak potlačovala své vnitřní já, své touhy a sny podřizovala jen naší lásce.

Byla jsem tak šťastná?

Ani nevím, všechny mé výčitky jsem zalepovala nálepkami: Miluje mě, Líbím se mu , a dál už nic neřešila. Jak dětinské to vše bylo ..

Jenže nic netrvá věčně, naše láska skončila. Takové jizvy na srdci se nikdy nezahojí, ale jedno už vím.

Nikdy se nebudu své chování, vzhled ani touhy podřizovat osobě opačného pohlaví byť jen z touhy zalíbit se.
NIKDY ..

"Nedívej se na to, jak vypadám, co nosím, jak se chovám. Pohlédni mi upřeně do očí a uvidíš, jaká doopravdy jsem .. "