Životní šance - Narozeniny

Pobíhám v kuchyňce sem a tam. Připravuji občerstvení. Chipsy, oříšky, chlebíčky, zákusky rovnám do úhledných obrazců. Otírám skleničky na slavnostní přípitek. Šéf má narozeniny. Ve dvanáct se sejde vedení podniku, pozvali jsme i pár externích hostů.
Kdybych před dvěma měsíci nahlédla do budoucnosti, nepoznala bych se. Žena jak z obálky modního časopisu, v decentním kostýmku, vlasy vyčesané do vysokého drdolu, z kterého koketně padá několik uvolněných loken, oči svůdně přimalované. Asistentka ředitele, Brožkova pravá ruka.
Karel mě nechal týden v péči Marušky /s paní Šimkovou si už také tykám/, ale pak si mě zabral pro sebe. Chodím s ním na pracovní schůzky, obědy, diktuje mi dopisy. Nevynechá jedinou příležitost, aby mě vzal kolem ramen, pohladil, dotknul se mě. Jednou se dokonce tak rozněžnil, že mě pošimral pod bradou, připadala jsem si jak náš králík, domácí mazlíček. Říká mi, že jsem sluníčko, radost, nabíjím ho energií. Těší mě to, lichotí, jsem důležitá, dospělá, potřebuje mě. Nechal mi volnou ruku při výzdobě kanceláře. Vyměnila jsem nudné bezbarvé abstrakce za pestré krajinky plné života. Prozařuji jeho šedivé, smutné dny energií. Maruška mi vyprávěla o jeho manželce, úspěšné podnikatelce, která všechen čas věnuje firmě a o dvacet roků mladšímu milenci. Karel se s tím smířil, nechce rozvracet dětem domov, citově ale strádá, trápí se.
Vážím si ho, věřím mu. Touží po mě, svěřil se mi s tím. Zval mě na krásný víkend ve dvou, ví, že mně také není lhostejný, ale odmítla jsem. Obávala jsem se uražené ješitnosti, nemusela. Obdivuje mou pevnou vůli, věrnost, přeje mi šťastné manželství. Vidí ve mě vnitřní krásu, ta ho dostává. Ženu jako jsem já prý ještě nepotkal. Jirka se nevzdal přesčasů ani o víkendu, firma ho potřebuje, ale poslední dobou mi to nevadí, nejsem osamělá. V práci mám Karla a o víkendu se věnuji dětem. Jsem spokojená a šťastná.
Jen ta pušapka proklatě dře. Proč mám ze sebe dělat něco, co nejsem, imitovat neexistující tvary? Mohu být ale ráda, že jsem uhájila alespoň botky bez podpatků. Vizážistce nestačilo 180cm, chtěla veledílo, které na mě spáchala, pozdvihnout ještě o 10 cm. Uznávám, v zrcadle na mě nevěřícně kulila oči manekýna, která by s klidem mohla vyrazit na molo. Kdyby ovšem po prvním kroku nenásledoval pád. Po několika snaživých ale neúspěšných pokusech se vizážistka slitovala a vzdala se podpadkových ambicí.
Když jsem přišla první den po proměně domů coby zmalovaná dáma kluci mě nepoznali a potom se lekli.
"Maminko, kdo Ti udělal ty modřiny na očích?"
Vyděšeně zašeptal Péťa.
Hned když přijdu domů svlékám tu hnusnou podprsenku, smeju šminky a svobodně dýchám. Všechny vizážistky světa mě mohou být ukradené...

"Tak tohle je mé zlatíčko, poklad!" Šéf mě hladí po zádech a chlubí se hostům, kteří si mě prohlížejí se vševědoucím úsměvem. Vím co se po podniku šušká...Úzkoprsé dušičky ani nenapadne, že bychom mohli být jen přátelé. Je mi to jedno a vlastně mě i role údajné šéfovi milenky baví. Muži okolo mě mlsně krouží, zdánlivá povolnost mi přidává šmrnc, hříšné tajemství přitahuje pozornost, probouzí fantazii. Ženy mě s křivým úsměvem pomlouvají a závidí mi. Jediná Maruška mi zůstala nakloněna, intriky ani vzhled jí nezajímají, hodnotí lidi podle toho, co mají v hlavě. Já jsem u ní obstála, je ráda, že se má komu chlubit s účetními vychytávkami. Sedíme u stolu, cpeme se chlebíčky a doléváme víno. Společnost se pomalu rozchází. I za Maruškou se zábouchnou dveře. Zůstaneme s Karlem sami.
Jsem uvolněná, klidná, neostýchám se jako první den, alkohol odstranil i poslední zábrany.
Karel přisedne blíž a dívá se na mě zamženýma očima.
"Miluji Tě, ale to Ty víš, viď." Hladí mě něžné po vlasech. Nakloní se a chce mě políbit. Najednou jsem naprosto střízlivá.
"Víš, že nesmíme." Špitnu jemně a odsednu si.
"Aspoň jeden polibek, to bys pro mě mohla udělat." Vyčítavě žadoní a chytne mě za ruce.
V hlavě se mi přelévají myšlenky sem tam, mám, nemám. Věrnost je tak krutá. Po Karlovi toužím, on po mě, nač se trápit, nedat průchod přirozenosti. Nevím, jsem nerozhodná, otupělá alkoholem, bezradná.
Karel vycítí mé váhání a bez ptaní mě vášnivě líbá. Tělem mi pulsuje touha, sladkost, bylo by krásné se tomu podat, zapomenout. Karlova ruka mi zajíždí pod sukni, rozbuší se mi srdce. Cítím nebezpečí, strach a tepající chtíč, který mě strhává do černé propasti. V rádiu začnou hrát písničku, která patří jen mě a Jirkovi. Skladba se rozehrává a ve mě se všechno obrací. Ucítím prudkou lásku, stesk, hrůzu, právě Jiřího podvádím, klamu ho, jsem zrádkyně! Vytrhnu se Karlovi z náruče, hodím na sebe plášť a utíkám pryč. Ani nevím kam, hlavně pryč. Zastavím se až před budovou, kde Jiří pracuje. Překvapeně si uvědomuju, kde to jsem. Chci Jirku vidět, alespoň na chvilku. Vynechám výtah a vyběhnu čtyři poschodí, udýchaná otevřu dveře a spatřím ho, Miláčka, manžela, moji Lásku. Stojí a třeští na mě oči. Klečí u něho rusovláska a...Nechci to vidět, pochopit, vše se mi zalévá slzami, dusím se hořkostí, právě se na mě zřítilo nebe, zhroutil se vesmír, který jsem si vysnila...

Pokračování příště...