Životní šance - Noc

"Promiň Veroniko, promiň mi to, prosím Tě."
Tři hodiny ráno. Celou noc mě Jirka odprošuje, brečí, chce odpustit. S Karolínou se seznámil před rokem. Byla u nich v podniku na praxi. Inteligentní, krásná holka, dračice. Okouzlila ho, svedla, zatáhla do vysokoškolské bezstarostnosti. Často se milovali. Jirka tohle slovo odmítá.
"Nemilovali jsme se, jen šukali, bez lásky, miluji Tebe holčičko."
Hezké, kvůli šukání mě zradil, podváděl, dával čas, sebe jiné. Je mi divně. Necítím nenávist, lítost, necítím vůbec nic. Naprostá apatie. Jiří se mi svěřil s tolika vinami, tíží ho. Jenže mě to mozek, srdce přestalo brát, jako by se to stalo někomu jinému. Příběh cizích lidí. Dělali to různě, některá slova ani neznám, nechci znát, nechci, aby mě je Jirka vysvětloval. Karolína si občas přivedla i kamarádku, líbala se s ní, milovali se všichni dohromady. Potom přišel domů a dal si ještě mě. Je mi z toho špatně, zvedá se mi žaludek z manžela, z vlastní naivity, jak jsem mohla být tak slepá? Nejsem úplně mimo, vím jak se dnes žije, jak žijí ostatní, nevěra, rozvody, rozvrácené rodiny... Byla jsem pyšná na to, že nás se to netýká, že jsme jiní, čistší...Bezmezně jsem Jirkovi věřila. Byla to chyba. Důvěra bez nejmenších pochybností je jen šidítko, pohodlnost, kdy si člověk nechce připouštět určité možnosti, znepokojovalo by ho to. Raději žije na růžovém obláčku nereálných představ. Miláček ho přeci nemůže zranit, nebyl by toho schopen, on je dobro. Jenže život není pohádka o dobru a zlu. Miláček nechce ublížit a přesto to udělá, podlehne slabosti a je to. Charakter se zlomí jak strom ve vichřici. Chápu to, stane se to, sama jsem balancovala nad propastí, ale já jsem nezradila a Jirka ano. Neodpustím mu to, nejde mi to.
"Holčičko, jsi moje jistota, potřebuji Tě, nesnesu, aby ses na mě zlobila."
Jiří hučí a hučí. Chvěji se, napovrch to není vidět, ale uvnitř mám takový zvláštní třes. Divné...
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
Jiří monotónně opakuje stejnou větu a znovu:
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
Cítím vibrace, zesilují, asi v mozku, nevím, někde uvnitř mě. Koukám si na ruce, třesou se. Co to je? Co se to děje?
Drkotají mi zuby...
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
"NÉÉÉ!!!"
Někdo křičí, slyším hlas, ženský, vysoký, přiškrcený.
Jsem to já. Válím se po posteli, celá se klepu a chrčím jak postřelené zvíře:
"NE!NE!NE!"
Už se neslyším, vypíná se mi mozek, ne do temnoty. Jsem věc, živá věc, která vegetuje, dá se s ní pohybovat, ale sama není schopná ničeho.
Asi jsem se zbláznila.
Ta myšlenka odkudsi připlula a ťuká mi v prázdném vědomí.
To je ale hrozné? Co budu dělat?
Otázky přilétly a střetly se s myšlenkou jak koule na kulečníkovém stole.
Co kluci? Co s nima bude???
Ohňostroj emocí mi vybuchl v hlavě. Vracím se zpátky.
Vnímám zešeřelou ložnici, vidím Jirku jak na mě zírá s otevřenou pusou, poznávám sebe, jsem podivně zkroucená, v rukách mám chomáč dlouhých vlasů, mých vlasů. Slintám na polštář, jak tříměsíční dítě.
"Veroniko?!" Jirka se mě chce dotknout, vypadá vyděšeně.
Uhnu před ním, jako bych se ho štítila.
"Chceš něco? Jak Ti mám pomoct?" Ptá se vyschlým hlasem.
"Přines mi prosím Tě vodu, jo?" Vymáčknu ze sebe slova.
Piju z hrnku, trochu si bryndám na noční košili, ale už se tolik netřesu. Je mi normálně, skoro. Připadám si jak sklenička těsně před tím, než dopadne na tvrdou zem a roztříští se na tisíc kousků. Zatím držím pohromadě.
Jirka na mě stále kouká.
"To bude dobrý." Přesvědčuji jeho i sebe.
"Musím se vyspat, nic neříkej a nech mě vyspat, chci spát!"
Jiří poslušně lehne, bojí se pohnout.
Zakutám se do peřiny, stočím se jak embryo. To bude dobrý, opakuji si a usínám. Poslední myšlenka mi probleskne hlavou. Babička.
"Holka, ty budeš mít těžký, složitý život, jsi moc citlivá, příliš se rozdáváš. Ještě že máš po tátovi dobrý kořínek, ze všeho se vyhrabeš, oklepeš a půjdeš dál."
Bude to dobrý, zamumlám si a spím.