Životní šance - Mlčení

"Veroniko, něco se Ti stalo?" Maruška si mě starostlivě prohlíží.
"Všechno dobrý." Utrousím a ponořím se opět do zarytého mlčení. Poslední dny nemluvím, žiju si ve vnitřním světě a na okolí reaguju jen když je to nezbytně nutné.
V hlavě stále přemílám skutečnost, snažím se jí uspořádat, roztřídit, srovnat se s ní, zaujmout postoj, jakýkoliv. Vznáším se vysoko nad vodami života, nezúčastněně pozoruju rozmanitost oceánu emocí, tužeb, snažení, marného, zbytečného. Nechce se mi už koupat v těch kalných vodách. Jsou plné zrady a nejistoty. Zklamání by mě táhlo ke dnu. Ztratila jsem pevninu, směr, smysl. Hodnoty, kterým jsem věřila se rozplynuly, nemám se čeho chytit. Potácím se ve vzduchoprázdnu, stav morální beztíže.
Proč bych měla Jirku omezovat, když touží po jiných, proč mu je nedopřát. Milovat znamená chtít pro druhého to nejlepší. Miluji ho? Drásá mě to, ale ano, cítím pouto, pevné, svazující. Miluji ho i nenávidím. Oklamal mě a ta potupa požírá duši. Každá zlá myšlenka ukousne kus. Chramst, chramst, chramst, sama sobě požíračem. Místo srdce černá díra.
Ničí mě, že mu nedokážu odpustit. Slíbil, že se s Karolínou rozejde, udělá za špínou posledního roku chirurgicky čistý řez a budu jen já, kluci, rodina. Nevěřím mu, myslí to vážně, ale nedokáže to. Zvykl si na moc silné podměty.
"Rok není věčnost,Veroniko." Hájí se.
Podváděl mě už od začátku, tuším to, cítím. Karolína byla jen vyvrcholení, hřích, který vybočoval z běžných měřítek a který přestal zvládat. Vzrušoval ho natolik, že padly veškeré zábrany, překročil meze lidství. Poddal se zvrhlostem, smyslnným prožitkům, které živočišnou silou zatemnily rozum, unesly ho na otevřené moře zvířecích instinktů. Zaslepeně si užíval, ale ve chvílích vyčerpání, přehlcení, znechucení se hluboce styděl, sám před sebou. Chtěl s tím přestal, stačil ale jeden Karolínin telefonát a vrhl se přes palubu znovu, vábení sirén má neodolatelnou sílu přitažlivosti. Pár přílivů a odlivů a začal se bát, démoni chtíče ho trhaly na kusy. Chtěl, aby to už skončilo, cítil vinu, potřeboval být dopaden, odsouzen, potrestán, nebýt v té hrůze sám. Podvědomě riskoval, nezamykal dveře, schůzky byly stále častější...
Nic nepopíral, přiznal se, svěřil se mi, vykoupal nevinnost ve stokách požitkářské zkaženosti. Chtěl se očistit. Hříšník se ale nemůže vrátit zpět, zakázané ovoce příliš prorostlo tělem, smysly, stalo se součástí osobnosti. Drží se mě, křečovitě se přimkl a doufá, že ho zachráním, že všechno bude jako dřív. Rodinný život, který si občas zpestří obyčejnou nevěrkou, kterou páchá kde kdo. O ženách před Karolínou nemluví, ale byly. Zajímavé, jak mi je najednou všechno jasné. Prozření? Kruté...Pravdivé...Během pár dní jsem dohonila roky naivní dětinskosti. Sáhla jsem si na dno a nalezla poznání. Každý psycholog by mi mohl závidět. V instinktivních hlubinách leží podstata všeho. Stačí se jen zhroutit...Stýská se mi po bezstarostné nevědomosti. Získala jsem dospělost, po které jsem toužila. Přání jsou nebezpečná, nejvíce ta splněná. Cítím i sílu, hutnou, syrovou energii, která mě nenechá padnout. Děti mě potřebují. Jirka taky. Miluje mě, je vyděšen, bojí se o mě, o vztah, o rodinu. Jsme jeho zázemí, ale nestačíme mu. Nikdy nevystoupí z vlaku stále nových vůní, doteků, rozkoše. Mám dvě možnosti. Buď budu Jiřímu tolerovat vedlejší vztahy nebo se s ním rozejdu. A právě to je ta past. Nevěra mě ničí, s Jiřím už ani nespím, rozchod si ale neumím představit, jsme příliš srostlí. Bezvýchodná situace, která mi neustále krouží hlavou. Had uroboros zakousnutý a dávící štěstí, klid, mě.

Pokračování příště...