Životní šance - Oběd

Oběd. Jídelnou proudí mračna lidí. Jedí, klábosí, sjednávají obchody, pomlouvají se a flirtují. Velice živá a plodná místnost. Stoupnu si do fronty a vychutnávám samotu v davu. Šéfa s účetní mi na chodbě přebral náměstek a já se s ulehčením vytratila. Karel si mě nevšímá. S mužskou ješitností si myslí, že mě tak sebral jeho narozeninový útok. Možná se i trochu stydí, každopádně je to problém a on problémy nemá rád... Nevidí, neslyší, není a mě to vyhovuje. Otevření soukromí bych nesla těžce.
Podnikem letí fáma o mém vyvržení z šéfovi postele. Je úsměvné, co dokáže lidská touha po senzaci vymyslet za dramata. Stačí pár základních faktů a lidé si už příběh domyslí, rozkošatí, nudící se mozky pracovníků jsou nesmírně tvořivé...
U okna zahlédnu volný stůl, sednu si k němu a pochutnávám si na řízku. Záliba v jídle mě neopustila.
"Mohu si přisednout?" Modrooký blonďáček stojí nerozhodně přede mnou a rozpačitě se usmívá.
"Jasně." Usměju se taky, překvapena, že to ještě dokážu.
"Dneska je tady narváno, co?" Dodává si mladík odvahu prázdnými slovy.
"Hmm."
"Jste krásná."
Zaskočí mi a rozkašlu se. Tohle jsem nečekala!
Blonďáček oběhne stůl a rázně mi buší do zad. I když je drobný, má sílu. Kuckám se jídlem, z očí mi tečou slzy, rudnu v obličeji. Nevím proč, začnu se smát. Situace mi připadá komická, jak scénka z němého filmu.
"Jste veselá, další bod." Spokojeně pronese zajíc. Nevěřícně na něho koukám. Kolik mu může být? Už pracuje, takže nejmíň osmnáct, ale vypadá na základku.
"Nešla byste na večeři?" Pokračuje odhodlaně.
"To by asi nešlo..."
Nejednoznačně odpovím. Měla bych ho utnout, zamračit se a zchladit všechny naděje. Ale nechce se mi, baví mě...
"Určitě to nějak vymyslíte...Víte, vidím Vám na očích, milujete mě, ještě o tom nevíte, ale je to tak..."
Směju se jak pominutá, ten kluk je kouzelnej. Lidi od sousedních stolů se otáčejí, něco jim nesedí nebo nové dějství?
"Obávám se, že doma by z toho nebyli nadšeni."
Opatrně naznačuji. Chci si ještě chvíli hrát...
"Starostliví rodiče?"
Ptá se s převahou zkušeného uprchlíka z domova.
"Rodiče mám celkem zmáknuté, ale manžel, nechce mi dovolit scházet se s krásnými mladíky."
Tvářím se přehnaně smutně a z pod řas na něj vrhám provokativní pohledy.
"A co tedy máte večer v plánu?"
Nevzdává se.
"Budu se věnovat dětem..." Zvážním, realita mě zase dohnala. Hochu a teď zdrhneš. Omyl.
"Manžel pohlídá!" Prohodí rozzářeně, s lehkostí přetne gordický uzel. Překvapeně na něj pohlédnu. Proč ne? Jiří může všechno a já nic? Mám neodolatelnou touhu udělat něco bláznivého, jít na večeři s tím holobrádkem, který je o hlavu menší a vypadá na patnáct. Mám plné zuby pokrytecké slušnosti, za kterou se skrývá faleš a zrada.
"Kolik Ti je?" Automaticky mu tykám.
Napřímí se a s hrdostí řekne:
"Pětadvacet."
To bych mu teda nehádala...
"Za čtyři roky..." Dodá a v očích mu hrají modré ohníčky. Rošťák, drzej, sympatickej, divoké mládí, které mi Jiří vzal.
"A Vám?" Neslušná otázka.
"Bude mi jednatřicet..."
"Miluji starší ženy."
Tak už jsem starší, připadám si najednou na sto.
Mladík se nahne přes stůl, sune se ke mně jak had.
"Jsi sexy. Chci Tě..." Zašeptá z bezprostřední blízkosti. Ohromí mě a vzruší. Rychle vstanu a bez pozdravu odcházím uklidit tác s nádobím. Neohlédnu se. Nesmí vidět, jak na mě zapůsobil. V duchu přepočítávám roky, je o deset let mladší, to nejde, jsem proti němu stará. A ty jeho dětské rysy. Připadám si jak pedofil.
"Veroniko, Ty úplně záříš." Dorazí mě Maruška. Jdu k zrcadlu a prohlížím se. Opravdu, oči se mi zvláštně lesknou a vlasy se zpevnily, nabraly sílu, zplihlost posledních dnů je pryč. Ale co ty vějířky? Přistoupím blíž a bedlivě se zkoumám. Vrásky! Kdy se mi udělaly? Těch pár čárek mění zásadně situaci. Nemůžu se mu líbit. Ten kluk si ze mě utahuje. Budu se mu vyhýbat, ignorovat ho... Jaké by to asi bylo, líbat tu hebkou, bezvousou tvářičku? Zděšeně zaplaším myšlenku. Jseš stará a trapná. Holka, mládí skončilo. Teď už se budeš věnovat jen dětem, práci. Je to řešení. Příroda ti ho jasně naznačila, nedělej, že sis nevšimla toho šedivého vlasu. Své sis užila, máš na co vzpomínat, na chlapi se vykašli. Jsou s nima jen potíže... Jestli se narodil na jaře, tak je mladší jen od devět roků. To není tak zlé, je to pod desítku...Je to celá věčnost! A určitě je mladší nejmíň o jedenáct! Achjo, nepřekročitelná propast. Ale ty vlasy, plavé, rozcuchané, zabořit tak do nich ruce a pomuchlat je, nabrat z nich pel bezstarostnosti...Ticho!!! Manželství v troskách a ty se zabýváš mladíkem, který se možná vsadil s kamarádem, že nasadí řediteli parohy...Musím si od něho držet odstup. Třeba se mu ale opravdu líbím a možná je do mě i zamilovaný... Ta myšlenka mě vzruší, plavu v touze být dobývána, milována, být pro někoho jediná...Lámu nad sebou hůl, jsem beznadějný případ. Cestou domů si zvesela vykračuju a v hlavě si přehrávám dnešní setkání. Problémy s manželem se kamsi vytratily...