Výsadek-7

Nad lesem se rozplývaly poslední cáry mlhy, zatímco v jeho porostu běžela trojice mužů, která byla neustále ve střehu.
„Za chvíli les končí,“ řekl major Marcel Degail a zaposlouchal se do vzdáleného hluku leteckého motoru.
„Zdá se, že se vzdálil,“ mínil desátník Alain Martell, který doběhl ke stromu, o něhož se opřel a zadíval se směrem k okraji lesa.
„Určitě Němci nasadili psi. Podle mapy je vo kousek dál potok. Ten by nám mohl pomoc,“ pronesl major.
„Jak dlouho dokážeme vydržet tohle tempo a unikat?“ zeptal se desátník Jean Anyz. Ten se za kmenem stromu přikrčil a s namířeným samopalem se pozorně zahleděl do té části lesa, odkud přiběhli.
„Dokud nám budou stačit síly,“ řekl mu Degail.
„A nebo taky dokud budeme mít štěstí,“ mínil Anyz.
O chvíli později doběhli k okraji lesa. Za ním byla zarostlá stráň, která se svažovala k silnici. Zraky upřely k obloze, ale kroužící letadlo nikde neviděli. Přitom však odněkud zdálky byl slyšet hluk jeho motoru.
„No, budeme muset dolu,“ sdělil jim major.
„Budeme válet sudy?“ optal se ironicky Anyz.
„Třeba,“ odpověděl mu.
Sotva vběhli na svah, tak se hluk leteckého motoru začal přibližovat a náhle se na obloze nad lesem objevilo letadlo.
„Bacha! Letí sem!“ vykřikl Martell, který ho jako první spatřil. Okamžitě se vrhli do vysokého a hustého porostu, aby poté přitisknutí k zemi přes konce vysoké trávy mezi křovisky sledovali, jak nad svahem prolétl hornoplošník.
„Parchanti! Letěj tak pomalu, že bych je určitě zasáhnul,“ mínil Anyz.
„Na to zapomeňte!“ vyhrkl major.
Letadlo ještě chvíli kroužilo poblíž, ale pak odlétlo. Poté se přikrčeně rozeběhli po svahu a o chvíli později přeběhli silnici. Zároveň se však ozval hluk automobilového motoru, načež ze zatáčky vyjelo nákladní vozidlo.
„Svezeme se!“ zvolal náhle Degail a několika skoky vběhl zpátky na silnici a začal mávat na překvapeného řidiče. Sotva on přibrzdil, tak major otevřel dveře od kabiny, zatímco Martell s Anyzem hbitě naskočili na korbu, kde bylo několik velkých sudu.
„Zdravím! Šlápněte na to! Na nic se neptejte a jen jeďte!“ nakázal Degail muži za volantem, jenž na něho přes namířený samopal třeštil oči.
„Ano. Hlavně prosím nestřílejte,“ vykoktal ze sebe.
„To záleží na vás. Jen se chceme svíst!“
Uběhla krátká doba, během níž major sledoval muže i silnici. Přitom jeho zraku neuniklo, že muž má na klopě kabátu malý odznáček. Soustředil se na něho a zjistil, že je na něm říšská orlice.
„Ty parchante kolaborantskej!“ vyhrkl vzápětí a udělal v kabině prudký pohyb, při němž zasáhl muže boční stranou samopalu. Řidič přestal držet volant a než se nadál, opět byl udeřen. Degail přitom dupl na pedál od brzd a zároveň otevřel dveře vedle řidiče. Pak omráčeného muže vyhodil na prudký sraz a ten se bezvládně skutálel k potoku.
„Co se děje!?“ zeptal se Martell a vyklonil se z korby dopředu.
„Ten, co nás vezl, je kolaborant. Měl nacistickej vodznáček,“ odpověděl mu major, když přelezl na sedačku za volantem.
„To jsme teda natrefili na toho pravýho,“ zkonstatoval Anyz.
„Však on taky na nás hned tak nezapomene,“ mínil Martell.
Degail hned sešlápl co nejvíce pedál od plynu a nákladní vůz se opět rozjel po silnici.
KONEC SEDMÉ ČÁSTI