Životní šance - Mozaika

Bloudím královstvím tisíce a jedné noci na perském koberci utkaném z blonďatých vlásků, hebké kůže a horkých vzdechů mladistvé touhy. Opojné představy. Usmívá se na mě z druhé strany jídelny. Pevné, rozhodné rty semknuté do chlapeckého úsměvu. Krásné bílé zuby. Modré safíry očí září a pálí odhodláním svést mě, ochutnat, přemoci. Sklopím oči a nevšímám si ho. Duši i tělo rozechvívá hejno třpytivých, barevných motýlků blaženosti. Cítím svíravý, nutkavý chtíč vrhnout se mu do náručí, klesnout s ním do zakázaného hříchu. Bojím se. Čeho? Hranici věrnosti jsem už překročila. Stačil hlad po milování a Karlova přitažlivost. S Jiřím spát nemohu, snažila jsem se, ale tělo odmítá. S podivnou ženskou logikou jsem se odevzdala muži, který by mohl být jeho dvojčetem. Čekala jsem přeskok do identické postele? Zlákala mě vůně podobnosti, zvyku? Chtěla jsem návrat, připomínku šťastného domova před velkým krachem? Samozřejmě, že se zázrak nekonal. Ale není to špatné. Napoprvé hladové, živočišné, nutkavé. Sex bez lásky, z nutnosti, z nevyhnutelnosti má svou pudovou sílu. Nesblížilo nás to, neoddálilo. Jsme obchodní partneři, v práci i v milování. Potřebujeme se, vyřešili jsme si navzájem problém, občas zajedeme za město, pokaždé do jiného penzionku a uděláme si dobře, ukradneme trochu potěšení, co nám život odpírá, uvolníme napětí. Věříme si, jsme v podobné situaci, nechceme ničit rodiny, i když manželství nefungují. Chápeme se a nemilujeme. Nemiluji nikoho, mám ráda, ale vnitřně jsem sama. Prázdné srdce. Děsivá svoboda. S manželem mám děti, s Karlem sex a do třetice blonďaté hříšné snění. Život plný záplat. Poslepovaná mozaika potřeb. Žiju po kouskách, ale žiju...