Stejná, ale jiná...(26)

„Utekl ti bavič?“ uslyšela jsem zas ten hlas. Neochotně jsem k němu obrátila hlavu.
„No…zdrhl mi za nějakou svou kráskou,“ snažila jsem se usmát, ale moc se mi to nevedlo.
„Děje se něco?“ roztržitě se na mě podíval.
„No, on jak utíkal, tak nějak mi tu zapomněl nechat peníze…“ zadrhl se mi hlas a cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne krev. ´Bože! Já sem tak trapná!´ kvílela jsem uvnitř. Byla jsem opravdu ráda, že se Sa neozvala a neřekla do toho nějaké to své moudro.
„Aha,“ snažil se říct naprosto vážným tónem, ale nevydržel to, začaly mu cukat koutky.
„Tak jako a co teď? Mám jít umývat nádobí?“ zamumlala jsem do ubrusu. To už nevydržel vůbec a začal se smát nahlas.
„Hrozně vtipný,“ zamumlala jsem, ale přes svůj smích to nezaznamenal.
„Promiň, ale ty si fakt skvělá,“ sedl si naproti mně.
„To je hrozně skvělý udělat si ostudu, co,“ nevraživě jsem se po něm koukla.
„Všim si toho snad někdo?“ mrkl na mě a já musela usoudit, že má pravdu. Jenže taky vynechal sebe. ´On si toho všiml a zrovna on by si toho všimnou nemusel,´ pomyslela jsem si. ´Co to zas plácáš?´ okřikla jsem se.
„Tak co si ještě dáš?“ usmál se a zase se postavil.
„Posloucháš mě vůbec? Nemám tu peníze,“ začala jsem mu to ještě jednou vysvětlovat.
„Taky po tobě nechci aby si to platila, zvu tě, ne?“ poklepal si na bloček, který držel v ruce.
„Takže?“ ozval se, když jsem se k ničemu neměla.
„Já nevim, asi nic,“ vykoktala jsem.
„Tak já ti něco přinesu, chvilku,“ otočil se a než jsem stačila protestovat odešel.

„Tamtadadá,“ teatrálně přede mě postavil velký talíř.
„Co to jako je?“ odvrátila jsem se od toho „jídla“.
„Škebličky,“ mrkl.
„Emm, nebudeš se zlobit, když to nebudu, že ne?“ podívala jsem se na něj.
„Proč by si to nejedla?“ pozvedl obočí.
„Protože to sou mořský potvory a skoro se to hejbe,“ vyprskla jsem smíchy.
„Tak já se s tim dělám a ty to nebudeš?“ zavrtěl hlavou.
„Ale já to fakt nemůžu,“ začala jsem zase koktat.
„Tak to budeme muset vymyslet něco jinýho…Třeba… jo. Pomůžeš mi to tady všechno uklidit, až zavřem,“ spokojeně se usmál.
„No tak jo, jestli to odneseš, tak jo,“ přistoupila jsem na to. To co udělal pak mě doslova naštvalo. Vzal ten hrozný talíř a odnesl ho jinému zákazníkovi. Nevěřícně jsem na něj třeštila oči, když se vracel zpátky.
„To si udělal naschvál, abych ti to tu uklidila, co?“ probodla jsem ho pohledem. Jen se usmál a pokračoval dál. Měla sem chuť mu něco provést. Problém byl v tom, že jsem nevymyslela co, tak jsem tam jen seděla a nic nedělala. Pak jsem přišla na krásný způsob odplaty. Vždycky když vyšel ven z kuchyně, aby obsloužil hosty, zabodla jsem do něj oči a pořád ho sledovala. Když to bylo už asi po páté namířil si to rovnou ke mně.
„Nech toho,“ napomenul mě.
„Čeho?“ zamrkala jsem nevinně očima.
„Ty víš čeho,“ procedil skrz zuby, víc toho nestihl, protože se právě někdo dožadoval jeho služeb. Spokojeně jsem se usmála, pohodlně se posadila a pokračovala dál v pozorování mé oběti.

Zákazníci pomalu odcházeli a za chvíli jsem tam zůstala jediná.
„Tys mi teda dala,“ s povzdechem si sedl naproti mně.
„Co?“ udělala jsem andělský kukuč.
„Ještě se ptej,“ probodl mě pohledem.
„Tak promiň, no,“ vyplázla jsem malinko jazyk. To ho pobavilo.
„Ty si opravdu číslo, tak se teda předveď,“ mrkl na mě.
„Cože?“ změnila jsem pohled na nechápavý.
„No máš tu uklidit, ne?“ zasmál se.
„Jestli se nepletu, tak ti mám pomoct a ne ti to tu uklízet celý sama,“ odvětila jsem s úsměvem.

„Teeeda, tos mu to opravdu pěkně natřela, jen co je pravda, ale musim říct, že mě tohle baví,“ zasmála se uvnitř mě Sa.
„To sem opravdu ráda, že se bavíš, ale uklízet budu já,“ zamrmlala jsem.
„No ale s ním, on taky není škaredej a pomohl ti, pořád mu něco dlužíš, co? Asi tě to bude stát draho, heh,“ zasmála se a zase se vytratila někam pryč.

Pěkně mi to zavařila, protože jsem pak o tom pořád přemýšlela a už se nebavila tak spontánně.

„Hej, dávej pozor!“ zavolal na mě, ale jen sem stačila otočit hlavu tím směrem, už mi na ní přistál hadr.
„Jejda, promiň,“ začal se hrozně smát. Vztekle jsem si ho vzala do ruky a mrskla mu ho nazpátek.
„Auu, ty si teda zákeřná!“ ozvalo po pořádném plácnutí.
„Dobře ti tak, neměl sis začínat,“ usmála jsem se.
„Aspoň že už se nemračíš,“ zavolal a zase začal drhnout stoly.