Životní šance - Jízda

"Miluješ ho?!"
Řítíme se prostorem nejméně stovkou. Na tachometr se nedívám, je mi špatně i bez toho.
"Miluješ ho???!!!"
Tomáš rozčileně křičí a zvedá ruce v teatrálním gestu.
"Ne. Hlavně se uklidni a drž ten volant!"
Strach mi dodá důraz. Blonďatý šílenec poslechne a řídí ukázněně. Otočím se, šéfovo auto v nedohlednu. Karel jede spořádaně, bezpečně, nepřekračuje rychlost. Proč na mě musel vyjít nejmladší, nejzbrklejší, nejpřitažlivější řidič? Tomáš by měl okamžitou odpověď -
osud!

Na veletrh jsem měla jet se šéfem a účetní, Karlova manželka však projevila zájem jet také, byla jsem bez váhání odstraněna.
"Veroniko, nehodilo by se to. Připadal bych si před Marcelkou trapně."
Neřekla jsem nic, ale dotčení nešlo přehlédnout.
"Musíš to pochopit, jsi mé sluníčko, potřebuji Tě, manželka má ale v určitých situacích přednost. Tolerujeme si vedlejší vztahy, nežárlíme na sebe, co mám Tebe, jsem šťastný, opravdu."
Přitiskl mě k sobě a políbil, hned se ale poplašeně odtáhl. Nebyli jsme sami.
"Marcelka je skvělá, nemusím jí nízce lhát, přeje mi Tě."
Zabrousil zrakem směrem k manželce a ujišťoval se o její toleranci. Marcelka se na nás shovívavě dívala, dokazovala velkorysost, pokrokovost, výši své skvělé osobnosti. Kráva,kráva,kráva!!! No, tak dělej Marcelko, ještě nám požehnej!
"Sama mě postrčila, ať si Tě neodpírám. Je spravedlivá. Nechce si sama užívat s milencem a trápit mě. Jsem pro ní jednička a ona pro mě, to je naše priorita."
Karel se nadechoval k přednášce o sexuální svobodě, kterou ho úžasná Marcelka misionářsky obdařila, ale zarazila ho barva mého obličeje. Rudá. Vzteklá. Jen bouchnout. A tady přede všema??? Vyděšeně zamrkal a já spolkla hlasitost nemoderní žárlivosti. Myšlenky mi však v hlavě praskaly jak zrníčka popcornu.
Fajn, Marcelka je jednička a já jsem dvojka??? To jako béčko??? Karla nemiluji, ale tohle bolí. Zneužívají mě. Jsem protizávaží Marcelčina milence. Hodila jsem se jí. Má Karla zpracovaného, ona Bohyně a já milenka druhé třídy, někde se chudáček musí vybít. Udělali ze mě děvku!!!
"Ukáži Ti náhradní auto."
Karel se mě chtěl zbavit dřív než můj temperament prorazí hranice slušnosti. Mohla bych mu jeho jedinečnou Marcelku ošklivě pokousat...
"Pojedeš tady s Tomášem."
Šok. Vyjeveně jsem koukala na zakázané snění a ono na mě.
První kilometry jízdy ticho. Hlavou se mi táhla maniodepresivní mračna. Tomáš nervózně řídil.
Na dvacátém kilometru jsem se rozbrečela.
Na třicátém se vším svěřila.
Na padesátém se Tomáš rozhodl mě zachránit.
Na šedesátém jsme právě teď.

"Jak můžeš takhle žít???"
Tomáš tiše nechápe.
"Co bys dělal na mém místě?"
Mládě, nic o životě neví. Nedomýšlí, nevidí spletitost vztahů, nedokáže si představit tisíce odstínů nitek lidské vzájemnosti. Vidí černou a bílou. Já jsem světice obklopená zlými démony. Nesmysl. Je to složitější, propletenější, já to vím, vidím. Jirka ani Karel nejsou špatní, nechtějí ubližovat, oba mě potřebují, zoufale. Váží mě tím k sobě. Slabostí. Má slabost je neschopnost udržet si hranice, stále jen někomu sloužím, podléhám. Naprostá absence sobectví je zničující, rozvratná. Každý extrém je předurčen k přepólování, k popření sám sebe, k zvrhnutí v opak. Co chci já? Po čem toužím? Stále řeším druhé a o sobě nevím nic. Kdyby se tu zjevil stařík a chtěl mi splnit tři přání, měla bych problém. - Něco si musíš přát. Aspoň jedno přání.A neschovávej se za druhé, musí to být jen a jen pro Tebe. - Usilovně přemýšlím. Divné, myslet na sebe. Co chci???
"Veroniko, miluji Tě."
Tomáš mě vyruší ze zadumání. Kouká na mě nebeskou modří. Rozsvítí mi...
"Zatoč vpravo."
Vydám rozkaz. Slyšíš osude, živote, štědrý staříku z pohádky, přebírám velení. Od teď nepatřím nikomu, jen sobě. Absolutní sobec. Budu brát, brát, brát...
Sjedeme na lesní cestu.
"Zastav."
Vrhnu se na něho. Líbám ho a dusím chtivostí. Nechci mu vyznávat lásku, chci ho rozsápat touhou, nasytit se mládím, nevinností. Je poddajný, bezmocný, můj. Nechá se svléknout jak malé dítě. Je krásný, hebký, vzrušený. Sklopím sedadla. Vychutnávám si absolutní moc. Vysávám ho, požírám, vládnu. Užívám si okouzlující, rozkošnou, voňavou hračku, blonďatý plyš. Odevzdal se, cítím energii, která ke mě směřuje. Jsem černá díra pohlcující mladou hvězdu. Ženskou gravitací ho stačím do závislosti. Chci víc, chci ho do poslední buňky těla, atomu duše. Rychlé pohyby zpečetí otroctví. Do minuty odevzdá horkou lávu. Potěším se rukou. Znaveně pozoruje výbuch rozkoše, mou samostatnost. Nepotřebuju ho, nikoho...

Sedmdesátý kilometr.
Spokojeně pozoruju krajinu. Krávy přežvykují bujnou zeleň, slunce poskakuje za stromu na strom, elektrické dráty trhaně tančí...
"Veroniko."
Dojatě mě hladí po ruce a neví co by řekl.
Koketně se na něho usmívám z pod řas. Je mi báječně. Cítím jeho lásku, koupu se v ní, prázdné srdce se plní po okraj slastnou energií, kterou mi dává. Přetékám darovanou náklonností. Jsem omámená a pádám. Tak rychle??? Chtěla jsem si držet odstup, chtěla jsem nezávislost... Chtěla, chtěla, chtěla a zřítila se do pravdy. Jsem jen půlka, potřebuji druhého, nemohu být sama celkem. Miluji ho. Toma, Tomáše, Tomáška, blonďaté štěstí. Skočila jsem do vztahu, bláznivého, nepředvídatelného. Obrat během vteřiny. Nevládnu. Bezvládí. Jen jsme...Spolu...Jsme jeden...Nádhera...Rozkoš...Splynutí...Nebojím se...Nic neřeším...Jsem plná, šťasná...Vše je pozlaceno láskou, sladkostí... Anestetikum blaženosti rozpouští úzkost z budoucího dění...