Věčnost (34)

Zastavili se až skoro u domu. Darina se posadila na zem a zhluboka dýchala, aby uklidila splašený tlukot srdce. Každé nadechnutí ji pálilo jako žhavý plamínek svíčky. Čelo měla orosené potem a cítila se unavená. Představa, že by jetě kdy vůbec mohla chodit, jí připadla nesplnitelná.
Erik stál vedle ní a jediným důkazem toho, že před chvílí uběhl skoro dva kilometry, byly rozcuchané vlasy.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se sestry. Připadla mu bledá.
,,Jo," zasípala. ,,Dej mi ještě chvilku." Zoufale toužila po lahvi s vodou.
Asi po dvou minutách se ztěžka postavila a zachmuřeně se zadívala na Erika. ,,Co budeme dělat? Lucie už ví, že jsi to ty."
Mlčel, hleděl do země. Věděl, co udělá, ale nechtěl o tom mluvit. Ne s někým, koho tak zbožňuje.
,,Eriku!"
Podíval se na ni a zašeptal: ,,Nevím. Jdi teď domů, já zajdu za Marinou."
,,Eriku, já jsem se tě ptala na docela podstatnou věc, tak buď tak laskav a odpověz mi."
,,Darino, pochop, prosím, že teď musím nutně za Marinou. Jdi domů, napij se, odpočiň si a pak jsi za Kájou. O tom, co se stalo ve městě, si promluvíme později."
,,Dobře." Natáhla rezignovaně ruce a Erik jí podal medvěda, kterého celou dobu svíral pod paží. ,,Kdy se vrátíš?"
Neodpověděl, jen ji k sobě přitáhnul, políbil do vlasů a pak beze slova odešel.

Marina otevřela až po druhém zazvonění. Vlasy měla vyčesány ve vysokém drdolu, nebyla nalíčená a na sobě měla jen heboučký župan. Erikovi připadla naprosto nádherná.
,,Ahoj," pronesla překvapeně. ,,To je ale hezké překvapení."
Přišel k ní a políbil ji. Jeho ledový dech jí přivodil příjemnou husí kůži.
,,A ještě hezčí přivítání," pronesla s úsměvem. ,,Ty máš snad nějaký speciální smysl na to, kdy nemám rodiče doma. Pojď dál."
Zavřel za sebou dveře a cítil se jako ten největší hajzl pod sluncem. Marina poznala, že něco není v pořádku, viděla mu to na obličeji. Tvářil se ztrápeně a jeho pusté oči byly smutné a mrazivě prázdné.
,,Lásko, děje se něco?"
Podíval se na ni, natáhnul ruce a pevně ji objal. Bylo to poprvé, co se Marina v jeho náručí necítila příjemně. Tušila, že se něco stalo. Odtáhla se od něj, dlaně mu položila na ramena a zeptala se: ,,Tak co se stalo?"
,,Miluju tě."
Zatvářila se zmateně. ,,Proč mi to teď říkáš?"
Místo odpovědi si ji k sobě opět přitisknul a jeho rty jí znemožnili jakkoli jednat, jakkoli myslet. Zvednul ji do náručí a nesl ji do postele. Jediné, co teď chtěl, bylo cítit uvnitř svého prázdného těla ten sladký tlak, který mu přinášely její doteky.

Usínala v chladné náruči jeho těla, tvrdého jako kámen, a probudila se sama. Chvíli mžourala kolem sebe, než si všimla, že na nočním stolku leží dopis. Natáhla po něm ospalou ruku a dala se do čtení.

Marino,

odpusť mi, prosím. Bolí mě, že tě musím opustit, bolí mě, že už tě nikdy neuvidím. Ale jinak to nejde. Abych ochránil tebe a svoji rodinu, musím odejít. Rve mě to na kusy, ale jiné řešení neexistuje.
Vím, že mě teď budeš proklíat a nenávidět. Chápu to. Ale snaž se pochopit, že jsem ještě naposledy chtěl cítit tvoje doteky uvnitř mého těla.
Miluju tě a milovat tě budu navždy.
Buď šťastná, prosím, přeji si, abys byla.
Erik

P.S.: A tak se lev zamiloval do jehňátka...

Poslední písmenka Erikova úhledného rukopisu se začala rozpíjet, když na ně padaly Marininy slzy.