Věčnost (35)

Už se stmívalo, když Marina zabušila na dveře domu, v němž Erik bydlel. Otevřela jí Darina. Obličej měla zachmuřený a oči plné smutku a bolesti.
,,Je pryč."
,,Já vím," špitla Marina.
,,Pojď dál," řekla a ustoupila jí.
,,Co víš? Říkal ti Erik něco?"
Zakroutila hlavou. ,,Když jsem přišla z nemocnice, byl pryč. V pokoji nechal jenom tiskárnu a starý hadry."
,,Nerozloučil se?"
Darina si povzdechla. ,,Ne. Prostě zmizel. I s tátovou kreditní kartou."
,,Ale proč tak náhle? Co se stalo?"
,,Nic ti neřekl?"
,,Co mi měl říct?"
,,Kdo je to?" ozvalo se z obýváku.
,,To je Marina, tati." Podívala se na ni a řekla: ,,Pojď, já ti to všechno vysvětlím."
Zamířily do kuchyně. Marina se posadila za stůl a Darina se dala do přípravy kávy.
,,Chceš silnou, předpokládám."
,,Jo," kývla. ,,Ale teď už mluv."
,,Ráno jsme šli s Erikem do města, chtěla jsem Kájovi koupit nějaký dárek."
,,Jak se mu daří?"
Pokrčila rameny a napustila do varné konvice vodu. ,,Dostane se z toho. Ale je hrozně slabý, strašně bledý a bolí ho to. Nemohl se chudáček ani pohnout."
,,Popřej mu za mně brzké uzdravení, až za ním zase půjdeš."
Kývla a dokonce se pousmála. ,,Slibuju. Ale abych se dostala k tomu, co je podstatné...Šli jsme s Erikem koupit velkého plyšového medvěda a já si potom uvědomila, že mi dochází šampón a že jsem ráno viděla leták na DM, kde mají slevy. No a tam jsme narazili na Lucii."
,,Aha," hlesla Marina a zadívala se na desku stolu. ,,Všimla jsi ho, viď?"
,,Ne," přiznala a začala chystat hrníčky. ,,Oba jsme tak trochu zpanikařili a vyřítili se z prodejny jako dvě řízené střely. A já zapomněla zaplatit ten šampón. Zastavil nás chlápek z ochranky a začal nám nadávat. Než jsme to stačili vyřešit, vyšla Lucie z prodejny a všimla si nás."
,,A bylo to v tahu."
,,Jo." Zalila hrníčky vodou, vzala je do rukou a zamířila ke stolu. ,,To, že Lucie poznala, že Erik je opravdu Erik, znamená strašný problém. Chápu ho, že odešel. Jen mě strašně bolí, že se nerozloučil, že mi neřekl, kam jde."
,,Mě se ani neobtěžoval říct, co se stalo," procedila Marina mezi zuby. ,,Jen za mnou přišel, vyspal se se mnou a zmizel."
Darina se na ni soucitně podívala. ,,Nemyslel to tak."
,,Nechal mi dopis. Napsal mi v něm, že chtěl naposledy cítit moje doteky. Jak romantické," prskla vztekle.
,,Zlobíš se na něj."
Pokrčila rameny. ,,Ano i ne. Cítím se podvedená a zneužitá, měl mi říct, co se stalo. Proboha, vždyť jsme spolu chodili!"
,,Možná ti to neřekl, protože se bál, že by potom nedokázal odejít."
Vzdychla si. ,,Možná."
,,Darino!" Táta se přiřítil do kuchyně, vlasy měl pocuchané a potil se na čele. ,,Našel jsem v telefonním seznamu detektivní kancelář. Sídlí v Olomouci. Hned zítra tam zajedu a vysvětlím jim celou situaci. Najdou nám ho."
,,Já si myslím, že to není dobrý nápad," řekla Darina jemně. ,,Nezapomínej, že jsou to detektivové a pravděpodobně by se šťourali v Erikově životě. Až by nakonec přišli na to, že doopravdy už měl být dávno pohřbený."
,,Je pohřbený," připomněl jí. ,,Tak co jiného mám dělat?"
,,Nic," zašeptala Marina. ,,Jen čekat, že se ozve. Tak jako já."
,,A nebo čekat, až se vrátí," řekla Darina s nadějí v hlase.
,,On se nevrátí." Marině se při vyslovení té věty zalily oči slzami. ,,Vím to."¨

V rozlehlé hale brněnského letiště Erikovi chvíli trvalo, než se zorientoval a našel pult s informacemi. Poté mu zase pár minut zabralo, než se k němu prodral. Pletly se mu do cesty báby s cestovními taškami, děti a dokonce pes, který prchal před svým pánem.
,,Dobrý den," pozdravil Erik mile vyhlížející recepční. ,,Chtěl jsem se zeptat, kdy letí nejbližší letadlo do Ameriky?"
Klepala do klávesnice počítače. ,,Kam přesně?"
,,Kamkoli."
,,Za tři hodiny letí letadlo do Berlína, z Berlína potom do Londýna a z Londýna do New Yorku."
,,Z Berlína nic přímě neletí?"
,,Ne naše společnost."
,,Dobře. Díky."
Koupil si letenku, dal zavazadla k odbavení a našel si volnou lavičku v postranní části haly. Snažil se nemyslet na to, že opouští ty, co tak hrozně miluje. Věřil, že Darina a táta si nějak poradí. I Marina si poradí. Je silná. Ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že jí ublížil.
,,Parchant," zašeptal. ,,Jsem parchant."
Vyndal z kapsy kalhot mobilní telefon, smazal dvacet nepřijatých hovorů od Dariny a od táty a vytočil Marinino číslo. Zvedla to, ale nepromluvila.
,,Marino?" zašeptal po chvíli opatrně. ,,Mrzí mě to."
,,To je všechno, co jsi mi chtěl říct?" Mluvila chladně a odměřeně, ale Erik by přísahal na to, že jí srdce mlátí jako zvon.
,,Všechno ne. Počítám, že už ti Darina vysvětlila, proč jsem se rozhodl..."
,,Jsi hajzl!" zařvala. ,,Jak jsi mohl odejít bez rozloučení?! Darina se o tebe bojí, tvůj táta chtěl dokonce najmout detektiva, aby tě vypátral."
,,Mrzí mě to. Prosím, řekni jim, jak hrozně mě to mrzí."
,,A jak jsi se mohl nerozloučit se mnou?!" Hlas se jí začal zadrhávat, jak potlačovala slzy. ,,Miluju tě! A myslela jsem si, že i ty miluješ mě. Myslela jsem, že mezi sebou nemáme žádné tajemství."
,,Marino, já tě miluju. V tom jsi se nemýlila."
Vzlykla. ,,Jak jsi jen mohl? Copak nevíš, jak strašně mě to bolí?"
,,Musel jsem jednat rychle. Lucie by mohla všechno zkazit."
,,Ale vyspat jsi se se mnou ještě stihl. Ale říct sbohem, to už ne."
,,Miluju tě, Marino. Budu tě milovat už navždy."
,,Kecy," prskla jedovatě.
,,Věř mi." Vzdychnul. ,,Pro to, co jsem udělal, neexistuje žádná omluva, ale..."
,,Eriku, já nechci nic slyšet," řekla tvrdě. ,,Miluju tě a ty jsi na moji lásku plivnul. Tak si jdi. Jdi si, kam chceš. Já vím, že už se sem nikdy nevrátíš."
,,Nevrátím," souhlasil. Cítil se hrozně. Přál si, aby teď mohl doopravdy umřít. ,,Ale to neznamená, že už se nikdy neuvidíme. Můžeš za mnou přijet kdykoli. Já budu čekat."
,,A kam jedeš?"
,,Přemýšlej."
,,Eriku, nehraj si teď se mnou!"
,,Miluju tě."
A zavěsil. Velká světelná tabule ohlašovala, že let do Berlína je připraven. Vstal, přehodil si přes rameno tašku a vykročil ,,žít" nový život. Život bez rodiny. Život, v němž bude jenom čekat.
Čekat na Marinu...

Konec