Time for driving

"Simi vstávej! Za chvíli máš sraz s Takeshim!" cloumá se mnou Yuuki.
"Co? Proč? Ne!" vztekám se. Odhodím její ruku co se mnou stále třeba a mrsknu sebou na druhý bok.

"No tak, vstávej, ten závod sis domluvila už před měsícem a teď z něj už nesmíš couvnout mimo to máš už jen tři hodiny na to, aby ses tam dostala, víš, že je to přes celé Tokio a máš tam být přesně o půlnoci!" To už nevydržím a hodím po Yuuki polštář.

"No děkuju pěkně!" začne se smát a já s ní. "Na stole máš kafe," oznámí mi a zvedne se k obchodu. Pošlu jí vzdušnou pusu a opět se zahrabu do peřin. "Na to ani nemysli!" zvolá a sebere mi peřinu.

"No tak! Yuuki! Buď na mě alespoň dneska hodná! Ještě chvilku!" začnu ji přemlouvat ale je neoblomná. Strhne ze mě peřinu schumlá si ji do náruče a odejde z pokoje. Ztěžka vydechnu a posadím se na posteli. No já musím vypadat, pomyslím si, když si promnu oči a mám je celé černé od linek, které jsem si večer nějak nestihla odlíčit. Natáhnu se pro župan a jdu do kuchyně. Yuuki právě večeří, líně se posadím a natáhnu se po kávě, mém životabudiči.

"Jak dlouho tam dnes budeš?" zeptá se mě Yuuki a upře na mě své nádherně modré oči.

"Nemám ponětí," pokrčím rameny. "Ale myslím, že do pěti budu zpátky."

"Půjdeš do školy?"

"Musím, co jiného mi zbývá?"

"Zůstat doma?"

"To sotva, viděla naposledy Asadu-san jak se tvářila, když jsem nepřišla do školy. A navíc, co bys jí řekla, že jsem byla na závodě?"

"Já nevím byl to nápad," usměje se smutně Yuuki. Má o mě starost, napadne mě a při té myšlence se usměju. Yuuki je stejně stará jako já, je to malá útlá dívka, s černými vlasy, jemnými rysi, která mi jako jediná podala pomocnou ruku a nechala mě u sebe bydlet, když jsem před 3 lety přijela do Japonska studovat. Nevím, kde vzala odvahu si domů nastěhovat cizí dívku, kterou vůbec neznala, a už vůbec netuším kde vzala tu trpělivost, nevyhodit mě, když jsem odešla v noci pryč a přivedla mě policie, které jsem nerozuměla ani ň.

"Víš co, uvidím, kdy se vrátím ale dnes by to mělo jít rychle, jen sraz je trošku z ruky," mrknu na ni. Rychle dopiju kafe a skoro utíkám do koupelny, rychle se osprchuji a umyju si vlasy. Na žádné sáhodlouhé kouzlení není čas. Rychle vlasy vyfoukám a upravím, namaluju se a utíkám zpět do svého pokoje. Zrovna, když vybírám co na sebe přijde do pokoje Yuuki.

"Kdybys vstala dřív, tak bys teď nemusela tolik spěchat," směje se mi. Mám chuť ji uškrtit, ale na to není čas.

"To si s tebou vyřídím později, teď mi raději poraď co na sebe!" pomalu propadám panice, když Yuuki konečně vytáhne nějaké oblečení. Rychle na sebe hodím černé kalhoty, bíle tričko, černo bílou mikinu a jdu do chodby obout.

"Simi?" vzhlédnu. "Doklady a klíče, postřeh!" řekne a zmíněné věci po mě hodí. Rychle si dovážu tkaničku a věci chytím. "Já někdy na ten tvůj trik přijdu!"

"Na jaký?" směju se a schovávám si věci do kapse na kalhotách.

"Jak to děláš? Ať hodím cokoliv sebe rychleji tak to vždy chytneš! I ve squashi jsem tě nikdy neporazila, jsi hrozně rychlá," založí si ruce v bok Yuuki a uraženě na mě kouká. Její postoj mě rozesměje.

"Jsem taková odmalička," zaměju se a vyjdu ze dveří Yuukiného domu. Nikdy jsem neřešila, kde ten dům vzala, bydlela v něm sama bez rodičů, jednou jsem se jí ptala kde jsou, odpověděla mi "někde v Asii" víc toho nevím.

Přejdu ke garáži, kterou stisknutím tlačítka otevřu. A to už na mě kouká moje krasavice. Honda Civic, v černé barvě s bílými neony a potisky, jako jedno z mála aut v Japonsku mám volat na levé straně jako v Evropě. Původem jsem z Berlína. Řídit, jsem uměla už když jsem přišla do Japonska a na řízení vpravo jsem si prostě nezvykla. Dalo mi to hroznou práci sehnat auto s řízením vlevo, ale podařilo se. Sice je to starší tip civica ale já byla ráda, že jsem sehnala alespoň něco a po pár jízdách jsem si toto auto naprosto zamilovala, navíc, po malých úpravách v Takeshiho dílně by málo kdo poznal, že je to stará civc. Pomalu jsem k němu přešla a pohladila její linie.

"Dnes to zase vyhrajeme, co ty na to?" promluvila jsem k ní tiše. Bylo to moje první auto, jela jsem s ním první závod, a také první auto, které jsem si začala sama předělávat. Vlastně jsi vlastně moje dítě, zasmála jsem se v duchu.

Opatrně jsem vyjela z garáže na silnici, zavřela ji a zamávala Yuuki, která se, jako vždy, na mě dívala z okna. Vysloužila jsem si pouze ušklíbnutí. Přetáhla jsem přes sebe čtyřbodový pás a dupla na plyn. Rychle jsem prokličkovala večerním Tokiem. Nebylo to nic složitého, tentokrát jsem jela celkem vzato pomalu, průměrně sto kilometrů za hodinu. Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že už je půl dvanácté. Zrychlila jsem co nejvíce to šlo, každou křižovatku jsem projela na červenou a zatáčky smykem. Takeshi mě zabije jestli dojdu pozdě.

Když jsem dojela k parkovišti, kde byl sraz málem jsem omdlela. Takeshi mi tvrdil, že to bude malý soukromí závod, jen s nějakým novým účastníkem! Zatím co tady se potulovalo snad tisíc lidí! Vypustila jsem trochu nitra, abych na sebe upoutala pozornost a mohla projet. Nohou jsem dráždila plyn, měla jsem sto chutí to otočit a odjet, nebo přejet ty lidi, ale na oboje už bylo pozdě.

Když jsem konečně rozpoznala startovní čáru, opatrně jsem k ní přijela a zastavila. Ztěžka jsem vydechla. Tak velké akce nemám ráda, většinou to někdo prořekne a pak nás honí policisté. I když netvrdím, že to není legrace. Vystoupím z auta, zabouchnu dveře pro jistotu si auto zamču. Když procházím kolem skupinky kluků vysloužím si jejich pískání, to by nebylo nenormální, kdyby na mě jeden nezačal volat, či čí. Zprudka jsem se otočila.

"Potřebuješ snad něco?" usmála jsem se sladce na nějakého tlustého černocha. Co všechno se do Japonska nedostane, pomyslela jsem si.

"Pojď ke mně kočičko ať ti můžu dát pořádnou pusu," vydá ze sebe. Fuj, určitě je opilí, pomyslím si zkroušeně. Nehnu se z místa a nevěřícně na něj koukám.

"Pokud něco chceš tak si mě musíš chytit, což při tvém, ehm, prostorovém řešení půjde asi těžko co?" zasměju se. K mému velkému štěstí se ten tank začne zvedat a jde směrem ke mně, to už raději utíkám pryč. Rychle prokličkuji mezi tancujícími lidmi.

"Takeshi!" zaburácela jsem do davu, kde bylo nejvíc dívek.

"Ups, holky problém, kryjte mě," ozve se z davu. To mi nedá a začnu se smát.

"Takeshi-kun, okamžitě vylez, potřebuju s tebou mluvit." Po chvilce čekání Takeshi opravdu vylezl.

"Já…p-promiň! Já za to ale nemůžu, to náš nový závodník! To on všechny pozval, já jsem v tom nevině!" bránil se.

"Mhm, dobře. Tak jdeme na to, vyřídím si to s ním na silnici. Ví o mě?"

"Ne."

"Alespoň něco," zasměju se a jdu zpátky k autu. Kluk poražený holkou, nejlepší pohled co znám, a nemusím to být já, kdo je poráží.

"Dneska nějaká veselá, jdeme na to?" ptá se mě Takeshi a já na něj jen mrknu. Rychle nasednu do auta tak, aby mě vidělo co nejméně lidí. Mám tónované skla takže do auta vidět není, naštěstí. Jedno okýnko pootevřu, abych slyšela co se venku děje.

"Takže! Máme tu další sprint! S novým závodníkem Nurima-san! Připravte se!" Tento pokyn znamená, že zavřu okýnko a čekám, kdy budu vyzvána k potvrzení toho, že jsem připravená na závod. Takeshi na mě ukáže a já sešlápnu plyn, motor civic se rozezní a rychle nabere na hlasitosti. Takeshi ukáže na dalšího závodníka, což je signál pro mě, abych sundala nohu z plynu. Uvolněně přejíždím rukou po řadící páce.

Takeshi kus odstoupí a rukou nám naznačí ať jedeme za ním. Nasedne do svého auta a vytáhne nás z parkoviště ke krátké rovince, na které zřejmě bude start. Takeshi zastaví a my s ním, hodí klíčky nějaké holce co jela s ním a ta s autem odjede ke krajnici. Každému z nás ukáže kam má jet, abychom začínali všichni stejně.

"Start!" vidím jak křičí, okamžitě dupnu na plyn a s kvílením pneumatik se rozjedu. S co největší rychlostí přeřazuji na co nejvyšší stupeň ale najednou se přede mnou objeví zatáčka. "Zatracený Takeshi!" utrousím, strhnu volant doprava a zatáhnu za ruční brzdu, auto se mi dostane do smyku, rychle otočím volantem doleva, abych smyk ustála. Najednou cítím, jakoby do mě něco duclo a pak už jen vidím jak mě předjíždí ten nový závodník.

Zvedne se ve mně vlna vzteku a co nejrychleji ho dojedu. To už najíždíme na dálnici. Jedeme těsně za sebou, jeho tahy jsou snadno předvídatelné, ale je celkem rychlí. Strhnu volant doprava a podjedu ho. Nedá mi to a podívám se, kdo sedí v autě, bohužel se mu do obličeje nestihnu podívat, zarazí mě to, že má volant na stejné straně jako já. Rozhodnu se to neřešit a přidám rychlost. To už však oba vidíme cílovou rovinku.

Snažím se zrychlit na maximum a civic nezklame a poslušně přidá, jedu dvě stě padesát kilometru za hodinu, když projíždím cílovou rovinkou. Tento úsek dálnice je uzavřený, rekonstrukce, takže tu díky bohu nejsou žádná auta, až na tu koupu fandů co jedou za námi.

"Jo!" výsknu si ale najednou mi dojde, že ten neurvalec do mě žďuchnul! Rychle se odpásám a vystřelím z auta nadzvukovou rychlostí. Pomalu kontroluji každý píď na levé straně, je v pořádku. Zadek taky. Ale na pravé straně je z půlky odřený lak. Otočím se po mém soupeři. Už vylezl také z auta, ale na rozdíl ode mně se směje. Vypadá celkem pěkně, černé vlasy, ve kterých má blond melír, plné rty, útlá postava, kterou obepínají černé kalhoty a světle modrá mikina. Sluší mu to. Nasupeně se k němu rozejdu.

"Hej ty!" křiknu na něj. "Víš o tom, že tohle je sprint a ne derby?! Podívej se cos mi udělal s autem!"

"Tak zaprvé, nejsem nějaký 'hej ty', budeš se asi divit ale mám jméno. Zadruhé, ten lak se ti moc nepovedl a zatřetí, buď vůbec ráda, že jsem tě nechal vyhrát!" směje se mi do obličeje, to už nevydržím a vrazím mu pěst do obličeje. Udělá krok dozadu, aby s udržel na nohou.

"Ale, slečinka se nějaká výbušná, ne?" vztekle si mne tvář.

"Ty drzoune! Víš kolik mě bude stát oprava toho laku? To je tak na přelakování celého pravého boku!"

"Nebo si pořiď raději nové auto, to bude lepší. Ať příště nechávám alespoň vyhrát nějaké solidní auto a ne ojetinu!" Byla bych mu vrazila další facku ale někdo mě chytil za ruku.

"Takeshi, nevidíš, že s někým debatuju?!"

"Jo ty tvoje debaty znám, nech ho být, on za to nestojí!" mrkne na mě.

"Idiote!" neodolám.

"Kočičko," řekne sladce, kdyby mě Takeshi nedržel už bych mu asi zase vrazila. Měl pravdu, jsem výbušná.

"Simi, no tak, klid, tady máš výhru a jeď domů," chlácholí mě Takeshi. Naštěstí vlastní dílnu, kde si budu civica zpravovat, takže moje remcání bude poslouchat bohužel ještě jednou.

"No tak kotě musíš se přes to přenést a vykročit v před!" To už se snažím nevnímat a jdu k autu, někdo z jeho milých kamarádů mi však podstrčí nohu a já o ni zakopnu a spadnu.

"Jo i pád na držku je pohyb vpřed," prohlásí a ostatní se začnou smát. To už ale Takeshi nevydrží a okřikne ho ať je z ticha.

"Co jsem řekl špatně?!"

"Všechno! Urážíš ji jen proto, že tě porazila, tak si teď chlácholíš své ego, jsi vážně idiot, s dalším závodem nepočítej! Simi hodíš mě k autu?"

"Jasně pojď," řeknu a jdu k autu. Když vidím odřený bok srdce se mi sevře úzkostí, přejedu po porušeném laku prsty.

"Neboj, schytal to jen lak, nic víc. Zítra si to ke mně dojdi zpravit, víš, že jsi v dílně vítána, už jsme tě tam stejně dlouho neviděli," mrkne na mě Takeshi.

"Já vím, teď toho bylo moc. Zkoušky, závody, tréninky. Prostě nějak nebyl čas. Byla jsem ráda, když jsem si našla čas zavolat našim."

"Jak často jim teď voláš?"

"No po té hádce, jsme spolu chvíli nemluvili ale už je všechno v pořádku. Voláme si většinou jednou denně, teď jsme si teda volali obden, protože přes den spím," vysvětlovala jsem zatím co jsme se hnali po silnici zpět k jeho autu.

"Tak jo dobrou a díky," rozloučí se Takeshi a dá mi pusu na tvář. Je pro mě jako bratr.

"Dobrou," rozloučím se a jedu i s výhrou domů. Otevřu dveře garáže a potichounku, abych nevzbudila Yuuki vjedu dovnitř. Zavřu dveře a vejdu do domu. Kupodivu se v obýváku svítí, mrknu na hodiny a zjistím, že jsou teprve čtyři ráno, že by Yuuki ještě nespala?

"Yuuki? Co tu proboha děláš? Proč nespíš?"

"Kdy jsi mi to chtěla říct?" upře na mě své prázdné oči. Rychle k ní přijdu a posadím se k ní na pohovku.

"Co bych ti měla říct?"

"Vracíš se do Berlína," sklopila smutně oči. Objala jsem ji kolem ramen a pohladila ji po tváři. Byla jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměla.

"Co to povídáš? Nikam nejedu."

"Ale pojedeš, za tři měsíce! nehraj na mě hloupou! Volali ti rodiče! Prý jim máš dát vědět až dokončíš školu a budeš moct odjet. Simi, proč odjíždíš?"

"Víš, že jsem tu nechtěla zůstat navždy, jela jsem sem kvůli škole a pak taky kvůli závodům, vždy jsem počítala s návratem do Německa," sklopím zahanbeně oči. Představa, že bych tu měla nechat Takeshiho a Yuuki se mi příčila od začátku co jsem je poznala.

"Já vím, ale to nic nemění na tom, že nechci, abys odjela a taky jsem byla celkem zaskočená, že to bude už za tři měsíce."

"Kdy se vrátí rodiče? Nechci tě tu nechávat samotnou," řeknu tiše a doufám, že mi odpoví. Nikdy jsem se jí na rodinu moc nevyptávala a nechci to měnit ale představa, že tu zůstane sama se mi moc nelíbí.

"Ti nepřijedou, už nikdy," špitne.

"Nechápu," přiznám a povzbudivě se na ni usměju.

"Jsou mrtví, už dlouho, asi deset let, starala se o mě babička. Zemřela těsně předtím, než ses tu objevila ty. Byla jsi pro mě vysvobozením. Tento dům i všechny peníze jsem zdědila po rodičích a po ní." Nevěřícně jsem na ni koukala. Nemá už žádného přímého příbuzného. Chvíli mi trvalo než jsem opět nalezla hlas.

"J-jak zemřeli vaši?" odvážila jsem se zeptat. Nevěděla jsem jestli mi odpoví, ale musela jsem to zkusit.

"Autonehoda."

"A-autonehoda?" opakovala jsem po ní zděšeně. Teprve teď mi docházeli spojitosti. Já jezdím v noci na závody a její rodiče zemřeli na následky autonehody. Bylo mi do pláče, ale nechat závodění jsem nemohla, je to vášeň. Ale o tom, že to mě drcnul ten idiot jí raději povím až ráno.

"Ano, přesně tak."

"Hele já mám nápad, pojeď do Berlína se mnou!"

"Cože?"

"Pojeď se mnou, můžeš tam studovat, školy jsou tam dobré. Německy jsem tě učila. Plánovala jsem, že za peníze taky uspořené ze závodů a tak, si tam koupím dům, můžeš tam bydlet na oplátku se mnou," rozvíjela jsem rychle svou náhlou myšlenku, která se mi až nebezpečně moc líbila.

"J-já nevím a co Takeshi? A co tento dům?"

"Takeshi, ten nevím, třeba by šel taky s námi, závody může pořádat i v Německu," mrknu na ni povzbudivě.

"Ale on se svého auta nevzdá, a do jeho dílna?"

"Já se auta taky nevzdám, domů plánuju jen autem, teda jen část, nějakou část pojedeme trajektem ale pojedu civicem, bez něj nepojedu. S dílnou nevím. To by záleželo na něm. A tvůj dům. Yuuki, stejně se tu trápíš, vidím to na tobě."

"Ale jsou tu vzpomínky."

"Další důvod proč bych ho prodala," mrkla jsem na ni povzbudivě.

"Dej mi chvilku," řekla najednou a odešla do svého pokoje, slyšela jsem cvaknout zámek a následnou tlumenou ránu. Nevím co to má za zvyk skákat do postele. Dřív jsem za ní běhala jestli se jí něco nestalo.

Zvedla jsem se z pohovky a šla jsem pod sprchu. Užívala jsem si jak mi voda stéká po zádech, bylo to tak krásně uvolňující.