Věčnost - epilog

,,Proboha, Rino, co tě to napadlo?"
Marina nesnášela, když ji Michal oslovoval Rino. Připadala si pak jako nosorožec. Seznámila se s ním v druhém ročníku vysoké školy, zpočátku byli pouze kamarádi, ale potom spolu po jedné propařené noci skončili v posteli a od té doby je všichni brali jako pár. Michal nebyl proti, zamiloval se do Mariny prakticky okamžitě, ani Marina neměla větších námitek, ale stále se nemohla přimět říct Michalovi, že ho miluje. V koutku svého srdce totiž stále nosila Erika.
,,Prostě to musím udělat. Čekám na to pět let." Vzala do rukou tlustý vlněný svetr, úhledně ho složila a dala do kufru.
,,Rino," vzdychnul si. ,,Je to na druhé straně zeměkoule." Vstal z křesla pod oknem a přistoupil k ní. ,,Tak mi alespoň řekni, co tě tam žene."
,,To by jsi nepochopil."
Zase si vzdychnul. Uchopil ji za zápěstí. ,,Je to tohle? Má to s tím nějakou spojitost?"
Marina se zadívala na tetování, které se jí obtáčelo kolem zápěstí. Byla to věta psána zdobným písmem, v anglickém jazyce. ,,A tak se lev zamiloval do jehňátka," přečetla a vyprosila ruku z Michalových prstů. ,,Nerozuměl by jsi tomu, Michale."
,,Tak mi dej aspoň šanci."
Tentokrát si vzdychla zase ona. ,,Ano, má to jistou spojitost s tím tetováním."
,,A jakou? Jak souvisí tetování s tím, že se chystáš odjet do Ameriky? A ještě ke všemu do Forks. Kdyby do New Yorku, dejme tomu, ale Forks. Vždyť tam prej věčně prší."
Pohladila ho po tváři a líbla na rty. ,,Zavolám ti, až dorazím."
,,Marino, děláš kravinu."
,,Nesnaž se mi to rozmluvit."
,,Pořád jsi mi ještě neřekla, proč tam jedeš."
Uložila do kufru červenou šálu a zamumlala: ,,Třeba tam na mě někdo čeká."
,,Kdo jako?" Žárlivost v jeho hlase byla zřetelná.
Neodpověděla. Jen se na něj zadívala a pokrčila rameny.

Jestli měla Stephenie Meyer, autorka knižní série Stmívání, z níž pochází věta, kterou Marině Erik napsal jako P.S. do svého dopisu na rozloučenou, a jejíž děj byl umístěn právě do Forks, v něčem pravdu, tak v tom, že tam skoro pořád prší.
Jakmile Marina poprvé vystoupila z autobusu, drobné kapky deště jí zmáčely tvář. Nasadila si kapuci a vydala se do hotelu, v němž měla rezervován pokoj. Recepční byla velmi příjemná, zavedla Marinu do pokoje a popřála jí příjemný pobyt.
,,Děkuji," odpověděla jí Marina angličtinou se skvělým přízvukem. Na vysoké škole se v angličtině hodně zlepšila. ,,Prosím vás, nevíte, jestli tady ve Forks nebydlí Erik..."
,,Jeminánku, těch tady je," nenechala ji recepční domluvit. ,,Zkuste mi ho popsat, třeba bych věděla."
,,Vysoký, hubený, delší vlasy, ale tím si nejsem jistá. Mladý. Není místní, nejspíš se sem přistěhoval tak před pěti lety."
Recepční se zamračila. ,,Myslíte toho podivína, co bydlí u lesa?"
,,Možná."
,,Držte se od něj dál. Je nebezpečný."
,,Proč?"
,,Nevím." Milost a vřelost se z hlasu recepční začala rychle vytrácet. ,,Ale něco mi na něm nesedí. Je vždycky tak bledý a ty jeho oči..."
,,Kde přesně bydlí?" skočila jí Marina rychle do řeči. Srdce jí splašeně tlouklo a skoro ani nemohla uvěřit tomu, že by vážně mohla Erika najít tak snadno.
,,Ptejte se ve městě po Průhledném. Lidi už vás navedou." Potom rychle z pokoje odešla.

Už byla skoro tma, když se Marina zastavila před patrovým domem s oprýskanými okenicemi a díravými okapy. I když byl dům poměrně v dezolátním stavu, přesto ze sebe vyzařoval podivnou energii, která dodala Marině odvahu zaklepat na jeho dveře. Jakmile to ale udělala, měla silné nutkání se otočit a utíkat zpátky do hotelu, sbalit si věci a zamířit na první letadlo směr Praha. Celou cestu do Forks přemýšlela o tom, co Erikovi řekne, pokud ho opravdu potká, ale teď, když stála před jeho dveřmi, ztratila slova, veškeré myšlenky se jí vypařily z hlavy.
Dveře při otevírání zavrzaly. Erik vypadal naprosto stejně, jako když ho viděla naposledy. Stejně hubený, stejně ostříhaný, stejně bledý. Stejně neodolatelný. I oči měl pořád tak strašidelně pusté.
Chvíli na sebe mlčky hleděli, oba překvapení tím, že stojí před sebou. Marině už začalo být to ticho nesnesitelné, a tak zakoktala: ,,Promiň, já...Neměla jsem sem vůbec chodit."
Otočila se a utíkala pryč. Stačila uběhnout sotva pár metrů, když se jí pevné, ledové prsty obtočily kolem zápěstí a donutily ji se zastavit.
Erik počkal, dokud se mu nepodívá do očí, potom řekl: ,,Pět let. Čekal jsem na tebe pět let, každý den jsem si představoval, jak otevřu dveře a ty před nimi budeš stát, takže jestli si myslíš, že tě teď nechám utéct, tak se šeredně pleteš."
Lehce se pousmála. ,,Promiň, nezvládla jsem situaci."
Zakřenil se na ni. ,,Pojď dál."

Povídali si o všem možném i nemožném. O Darině a o Karlovi, Erik nemohl uvěřit tomu, že za tři měsíce z něj bude strýček, o Dominice, která se právě léčí ze závislosti na hracích automatech, o škole, o starých známých, dokonce i o politice.
,,Jinak samozřejmě gratuluju," řekl Erik náhle.
Marina zvedla oči od šálku horké čokolády. ,,K čemu?"
,,No k promoci. Jsi teď magistra, ne?"
,,Jo," pokývala s úsměvem hlavou. ,,Už asi týden."
,,Jsem na tebe hrdý."
Přineslo jí to podivné sevření u srdce. Cítila se v Erikově přítomnosti stejně dobře, jako před pěti lety. Děkovala Bohu za to, že se odhodlala sem jet.
,,A co kluci?" zeptal se. ,,Určitě máš řadu ctitelů."
,,To ne," zakroutila hlavou. Přemýšlela, jestli má Michala zatajit. Rozhodla se, že to neudělá. ,,Mám přítele, jmenuje se Michal. Je v prvním roku doktorandského studia."
,,Chytrá hlavička," pronesl jízlivě. Nelíbilo se mu, že Marina někoho má.
,,Je to fajn kluk," řekla. ,,Líbil by se ti."
,,Líbíš se mi ty a to stačí. Jsi krásná."
Zčervenala. ,,Nech toho."
,,Proč?" podivil se. ,,Těch pět let ti prospělo. Jsi krásnější, než si pamatuju."
,,Děkuji."
,,Kdy ti došlo, že jsem odjel do Forks?"
,,Hned potom, co jsem tě přestala proklínat."
,,A kdy to bylo?"
,,Asi půl roku poté, co jsi odjel. Četla jsem si pořád dokola tvůj dopis na rozloučenou. Nejdřív jsem to P.S. chápala jen jako podobnost Edwarda a Belly s námi dvěma, ale pak mi to docvaklo."
,,Opravdu mě mrzí, že jsem tě opustil."
,,Už se nezlobím," řekla a myslela to vážně, poznal jí to na očích.
,,Proč jsi přijela?"
Málem se zakuckala čokoládou. Bála se, že se jí Erik na tohle zeptá a ve skrytu duše doufala, že to neudělá. Nevěděla, jak odpovědět.
,,Asi nejspíš proto, že jsem na tebe pořád nemohla zapomenout."
Vstal z křesla a přemístil se na gauč, kde seděla. ,,Ach, Marino." Pohladil ji po vlasech. ,,Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla."
Chtěla odskočit od tématu. ,,Proč ti říkají lidi ve městě Průhledný?"
,,Tak trochu tuší, že nejsem normální," odpověděl prostě. Nedělal si z toho vůbec hlavu, což Marinu trochu překvapilo. Uvědomila si, že se se svojí situací už naprosto vyrovnal. ,,Ale to není to, o čem bych se teď chtěl bavit."
,,O čem se chceš bavit?"
,,O nás."
,,Už není žádné my, Eriku."
Zamračil se. ,,Ale je. Sama jsi řekla, že jsi na mě nedokázala zapomenout, tak..."
,,Změnila se spousta věcí. Mám v Kroměříži sehnanou práci, za tři týdny nastupuju. Mám Michala."
,,Miluješ ho?"
,,Na to se nemáš ptát."
,,Takže ho nemiluješ," usoudil.
,,To jsem neřekla."
,,Ani jsi nemusela."
,,Ty jsi se vůbec nezměnil," prskla.
Rozesmálo ho to. ,,Ty taky ne."
Pořád se smál, což mělo za následek, že se Marina začala smát taky. A od smíchu není nikdy daleko k políbení. A to se taky stalo.
Mrazivý dotek Erikových rtů Marinu roztřásl. Částečně chladem, částečně vzrušením. Hlad po jeho rtech, který v ní dřímal po celých pět let, nešel utišit. A ona ho ani tišit nechtěla...

Ráno ji probudil polibkem do vlasů. Usmála se, přetočila se na bok a nechala se od něj políbit.
,,Tak co, lásko?" zeptal se s úsměvem na rtech. ,,Zůstaneš tady se mnou?"
,,Ne tady," řekla odhodlaně. ,,Forks mě děsí."
,,Čím?"
,,Vším."
,,Ale no tak," zašveholil a znovu ji políbil. ,,Kde bys chtěla teda žít?"
,,V Jižní Karolíně."
,,Tam se vraždí."
,,Tak ve Stars Hollow, jako Rory a Jess."
,,Kdekoli," řekl a přivinul si ji k sobě. ,,Jen zůstaň se mnou, prosím."
,,To je jako z červený knihovny, tyhle kecy, Eriku," smála se.
Ale věděla, že s ním zůstane. Už v noci totiž Michalovi napsala, že se do Čech už nevrátí...