Krása poskvrněné mysli

Krása poskvrněné mysli.

Být blázen je špatné, protože je člověk jiný. Být jiný je špatné, protože lidé se jiného bojí. Vzbuzovat strach je špatné, protože nás to vyvrhuje ze společnosti. Být vyvržen ze společnosti je špatné, protože nás lidé mají za blázny…

Jsem zfetovaný?
Nedal mi někdo LSD?
Nevyhulil jsem trochu marihuany?
Nepamatuji se…
To ale ještě neznamená, že se to nestalo.
Strom u vlakové zastávky si sundá klobouk a ukloní se mi na pozdrav. ,,Jak jsi se měl ve škole?“ ptá se mě a já na něj koukám jako puk.
,,Ehm… fajn?“
,,To rád slyším,“ odvětí. Vlastně to ani neřekne, spíše zašumí listím. ,,Promiň, ale už musím běžet,“ omluví se, sebere si kufry a odejde na vlak.
Na tom stromě bylo něco zvláštního, napadne mě. Sáhnu si na čelo jestli nemám horečku, ale jsem studený. Možná zimnice?
Raději se neohlížím a pokračuji po táhnoucí se mezi rodinnými domky. Až podivně rychle se stmívá a tak přidám do kroku. Nikdy jsem si nevšiml, jak jsou domy kolem železnice zchátralé a očouzené. Snažím se nemyslet na galantní strom, ale zapomeňte na něco takovéhu. Z přemýšlení mě vytrhne zvonek, když se proti mně na silnici vyřítí chlapík tlačící před sebou podivné vozidlo. Vypadá to jako popelnice se třemi kolečky ze které trčí žebřík. Vysoko na žebříku v další popelnici stojí další chlapíka a něco na mě huláká.
Až když mě skoro srazí na zem pochopím, že křičel uhni.
Vozík to zapíchl za mnou u pouliční lampy. Chlapík dole vytáhl z brašny u boku maličkou zářící věc a hodil ji chlapíkovi nahoře. Ten ji naučeným pohybem chytl a dal ji do lampy. Zírám do zářící lampy ještě tupěji, než na zdravící strom. Nadá mi to a popojdu k vozíku, který se mezitím přesunul k další lampě.
,,Hej,“ křiknu na ně, zrovna když jeden házel svítící cosi tomu druhému. Dělník se mě lekl a hodil mi tu zářící věc přímo mě pod nohy. Uslyšel jsem rozbytí jemného skla a k očím mi vylétla světluška. Nebyla to žádná pohádková víla, ale spíš hnusný brouk se svítícím zadečkem.
,,Podívej, cos udělal,“ křičí na mě chlapík.
,,Co to sakra děláte?“ zeptám se ho.
,,Rozsvěcujeme lampy, co jiného?“ osopí se. ,,A kvůli tobě teď jedna nebude svítit.“
,,Vy nemáte náhradní?“
,,Ne, jsou vzácné. Každé ráno se totiž všechny udusí.“
Připadám si, jako bych mluvil s magorem a rozhlížím se, kdy si pro ně přijede sanitka bez klik. ,,A proč jim v lampách neuděláte díry na vzduch?“
,,Jsi blázen?“ zasměje se chlapík. ,,Kdo by potřeboval světlo ve dne?“
Na to nemám co říct, tak radši vycouvám. Možná, že má prevdu. Třeba jsem se opravdu zbláznil. A nebo mi někdo dal ze srandy do pití trochu LSD a zítra se bude náramně bavit, až budu vyprávět své příhody s mluvícím stromem. Raději nepokouším štěstí a zamířím rovnou domů. Vyspím se. Ráno se probudím a zase budou v lucernách svítit žárovky, utěšuji se.
Nikdy jsem nesnášel ten dvoukilometrový kopec domů, ale dnes se opravdu táhne. Bohužel jsou všude kolem chodníku stromy a ty se vehementně snaží být co nejslušnější. Navíc mi kolem hlavy pořád krouží ta světluška, kterou jsem zachránil. Sedla si mi na rameno a já si v tu chvíli vzpomněl na všechny ty pohádky, kde hlavnímu hrdinovi při cestě neznámým světem pomáhá právě něco malého, svítícího a protivného.
,,Ty jsi můj průvodce?“ zeptám se.
Světluška na mě upře své oči barvy černých perel a já pocítím naději. Potom si na mě ublinkne a odletí.
Za kletí si utírám ramenu, když kolem mě na silnici projede auto. Alespoň to je stejné, uklidním se. Potom se podívám lépe a vidím čtyři malé medvídky v kalhotách s kšandami a kapsou ve předu, jak jsou na místo kol a nesou auto. Běhají po dvou a vypadají poměrně zadýchaně. Čelist mi spadne, když se na mě jeden z nich podívá a medovým hláskem pronese: ,,Na co čumíš ty triple.“ Němě zírám na projíždějící auto a když vidím pátého medvídka přivázaného ke kufru auta (patrně slouží jako rezerva) narazím si na hlavu kapuci a běžím