Výsadek-20

Déšť skrápěl les i hájovnu, jejíž sklepní prostor ozařovalo světlo petrolejky, v němž sedělo u stolku několik postav.
„Tak už jste tedy výbušniny dali do tý podzemní chodby, co vede do toho zámku,“ zkonstatoval muž v plášti.
„Ano. Předevčírem v noci se podařil jejich shoz z letadla. Jsme ve spojení s Anglií. Přitom nuceným seskoku se těm, co se sem dostali jako první, podařilo zachránit vysílačku,“ pronesl major Marcel Degail.
„Moc nechybělo a vo vašem úkrytu se Němčouři dozvěděli. Jeden, co věděl, že se tu ukrýváte, před několika dny padl při přestřelce s gestapáky,“ řekl odbojář.
„A sakra. Kolik lidí ještě ví, že se tu skrejváme?“ zeptal se desátník Alain Martell.
„Kromě mě. Ještě dva.“
„Tudíž riziko stále trvá,“ poznamenal major.
„A proto tu akci musíme províst co nejdříve. Tady je plánek toho zámku,“ řekl odbojář a vytáhl z náprsní kapsy složený list papíru. Ten poté rozložil na desku stolu a pak začal mluvit:
„Ta podzemní chodba, co vede vod tý zříceniny, končí na severní straně zámku. Na několika místech je částečně zavalená, ale dá se přes ty závaly prolízt.“
„Jo. To jsme už zjistili. Trochu jsme si tu chodbu prošli. Trvalo nám celej den, než jsme natahali ty bedny s těma náložema až na její konec. Je tam stěna a tou se probouráme do sklepení toho zámku?“ zeptal se seržant Jacgues Beraud.
„Není třeba se probourávat. Je tam v tý stěně takovej mechanismus, který jí votevře. Já osobně jsem ho vyzkoušel jednou v noci. Za tou zdí jsou normální sklepní prostory.“
„To jste měl tedy dost velkou odvahu. Co kdyby tam na vás vlítli Němci?“ mínil major Degail.
„Musel jsem vověřit to, co se píše v těch starejch listinách. Bylo to riziko, ale vyplatilo se. Ta sklepní chodba se táhne pod tím zámkem ve tvaru podkovy. Jsou tam všude dveře do nějakých místností. Tam budou určitě laboratoře.“
„Vy jste se procházel jen tak v tom sklepení? Máte vy vůbec nervy?“ optal se desátník Jean Anyz.
„Svý nervy musíte vovládnout. A strach si nesmíte připustit.“
„Ani bych se nedivil, kdybyste se tam začal vyptávat, co tam vynalézaj. Tudíž, kdy konkrétně ten zámek podminujeme a vyhodíme do vzduchu?“ zněla otázka majora.
„Pozítří v noci. A nesmíme zapomenout na ty dva naše vědce. Ty se musíme pokusit zachránit,“ poznamenal odbojář.
„Pokud na to bude čas, tak určitě ano,“ mínil Degail.
„Jsou v těchto dvou pokojích v prvním patře,“ řekl odbojář a ukázal koncem ukazováčku na nákres plánku a pokračoval: „Vedou tam točitý schody přímo ze sklepení.“
„Jak to tak přesně víte?“ zeptal se Martell.
„Jeden z těch, co tam vozí na zámek jídlo, je náš člověk.“
„Kolik nám lidi při tý akci pomůže?“ zněla otázka majora Degaila.
„Mám pět spolehlivých lidí. Ty půjdou do toho s vámi.“
„To bude zázrak, pokud nedojde k přestřelce,“ mínil seržant Beraurd.
„I zázraky se dějí,“ ozval se Anyz.
„V tom zámku budeme muset spoléhat jen sami na sebe. Sejdeme se pozítří v devět večer na rozcestí u kapličky, přímo pod kopcem, kde je ta zřícenina,“ pronesl odbojář.
„Budeme tam ve stanovený čas. Náš příchod ohlásíme vopakovaným houkáním sovy,“ řekl major.
„Dobře. Já krátce bliknu baterkou. Tak naschle pozítří v devět,“ řekl odbojář a po krátkém žebříku vylezl k zakrytému východu ze sklepní místnosti. Zanedlouho z hájovny kradmo vyšla postava v černém plášti s kapucí na hlavě. A ta vzápětí zmizela v lesním porostu, který šuměl v dopadajícím dešti.
KONEC DVACÁTE ČÁSTI