Výsadek-25

Sotva dozněly exploze, tak se desátník Jean Anyz v přikrčené poloze vyklonil zpoza sloupu a na podlaze spatřil několik bezvládných těl německých vojáků. Poté pohlédl za sebe na opačnou stranu chodby a uviděl majora Marcela Degaila, jak se v podřepu krčí u rohu zdi, kde byl vchod z chodby na schodiště. Rukou mu vzápětí naznačil, aby rychle k němu běžel. Anyz se tedy v přikrčené poloze rozeběhl pozadu směrem k němu a přitom zahlédl na konci chodby objevit se několik vojáků. Zalícil na ně samopal, načež dvakrát krátce vystřelil a postřehl, jak se dvě postavy zhroutily, zatímco ostatní se vrhly na podlahu. A vzápětí se chodbou rozlehla střelba.
Major Degail ve stejný okamžik spatřil na opačném konci chodby jiné německé vojáky a okamžitě na ně začal pálit. Odpovědí mu byla střelba, při níž se Anyz vrhl pohotově na podlahu, načež nad ním zasvištělo několik kulek, z níž se některé zaryly do zdi. V lehu vystřílel krátkými dávky všechny zbylé náboje v zásobníku a poté se rychlým plazením dostal za roh zdi.
„Těm dole se podařilo umístit nálože po celým sklepení. Za patnáct minut vybouchnou!“ řekl mu Degail, který se současně trochu vyklonil a dlouhou dávkou vystřílel zbytek zásobníku. Zároveň se do rohu zdi za hvízdání zarylo několik kulek, ale on se však zavčas pohotově schoval a vysunul ze samopalu prázdný zásobník.
„Bezvadný! Buď nás Němčouři zastřelej a nebo vyletíme do luftu s celým tím sklepením,“ mínil Anyz, přičemž zasouval do samopalu plný zásobník.
„Zatím vědí jen vo nás dvou. Ti dva vědci už s jedním vodbojářem utíkaj tou chodbou,“ řekl Degail, jenž také vsunul do samopalu nový zásobník. A oba záhy opět začali střílet.
Seržant Jacgues Beraud krčící se u rohu zdi na konci schodů, které vedly do sklepení, strnule poslouchal ozývající se střelbu. Přitom upřeně hleděl na horní část schodiště. Každým okamžikem čekal, že se na něm objeví němečtí vojáci. Na chvíli se zadíval za sebe do spoře osvětlené chodby, v níž spatřil tři rychle jdoucí postavy, které směřovaly od točitého schodiště na opačnou stranu sklepení. K nim se poté připojila další postava, ve které rozpoznal jednoho z odbojářů a podle hlasu poznal, že s nimi hovoří major Degail. Pochopil, že se jedná o ony dva vědce, které Němci drželi na zámku. Trojice postav rychle odešla k otevřenému tajnému vchodu do sklepení, a když se objevila další postava, tak se major rozeběhl zpět k oněm točitým schodům. V oné postavě Beraud za okamžik poznal desátníka Alaina Martella.
„Tak Jacguesi, jde do tuhýho! Vostatní jsou ještě všude po sklepení. Němčouři se nesměj tímhle schodištěm sem dostat. Jinak jsme všichni v hajzlu,“ řekl mu Martell, který se přikrčil na opačné straně schodiště.
„Je mi to jasný,“ mínil Beraud, přičemž zaslechl někde v zámku zaznít dvě exploze.
Kapitán Helmut Weber běžel po chodbě, která byla v přízemí zámku, a za ním s dusotem pospíchali němečtí vojáci. Weber nechápal co se to děje. Pak však došel k názoru, že zámek byl přepaden nepřátelskými parašutisty.
„Poručíku! S třiceti muži se rozmístěte po chodbách v přízemí. Ostatní za mnou!“ vykřikl rozkaz, načež pokračoval v běhu následován vojáky. Po několika metrech se ocitl u schodiště, co vedlo do sklepení. Vyděsila ho představa, že by se parašutisté do něho dostali. Pomyšlení, že už se tam dostali, ho přimělo k jednání.
„Prohledáme důkladně sklepení. Kvůli tomu sem určitě přišli,“ řekl vojákům a hned s několika dalšími vstoupil na první schod.
Ve stejný okamžik Beraud s Martellem strnul, když se na začátku schodiště objevily postavy vojáků.
„Necháme je dojít doprostřed schodiště!“ šeptl Beraud.
Ukazováčky výsadkářů se hned dotkly spouští samopalů a přes namířené zbraně sledovali, jak Němci běží po schodech.
KONEC DVÁCÁTÉ PÁTÉ ČÁSTI