Růže v zimě nerostou

2.Díl:Škola základ života

Znáte film z roku 1939 ,,Škola základ života?"Kdo by neznal tento komický film za první Republiky,který patří mezi českou klasiku s vynikajicími herci jako Marvan a František Filipovský.Poukazuje na vztahy mezi rebelujicími žáky a konzervativními,puňčikářskými profesory,kteří se z každého žáka snaží udělat perfektního studenta ústavu a naprosto potlačují jeho talent v čemkoliv jiném,čili pro profesory zcela zbytéčné.Sám osobně jsem se s takovým přístupem setkal na své základní škole v Adamově.A to jsem se do školy jako každé malé dítě těšil při představě,že budu umět psát,počítat a budu nosit samé jedničky a budu přirozeně vzorným žákem.Na začátku si to zřejmě říká každý,ale ne každý toho dosáhne.Pamatuji si jak jsem se ráno vzbudil již v šest ráno s motýlky v břiše,že je můj velký první den,že udělám další krok do doposud nepoznaných vod.Každá taková představa pro mě byla vzrušujicí.Ovšem mé nadšení mělo opadnout ve chvíli,kdy mi mamka chtěla obléct sladké šatičky s volánky.,,Ne,já ty hnusný šaty nechci."bojkotoval jsem,ale nebylo mi to nic platné zvlášť,když mi už i táta začal vyhrožovat,že jestli se budu takhle vztekat tak dostanu vařekou.Raději jsem se ač s odporemnechal přeci jen obléknout do bílích punčocháčů se srdíčky a viskózových šatů světle fialové barvy,které mě při každém pohybu škrábaly a na nohou obuté lakované sandálky.Připadal jsem si hloupě,ale když mi mamka z mích polodlouhých vlasů učesala příšerný drdol ozdobený beruškou tak jsem si nepřipadal hloupě,ale jako ten největší outsider na světě.,,vidíš jak ti to sluší."z tohoto mámina konstatování jsem chytal záchvat zlosti,vzteku,lítosti a bolesti.Jak mohli zradit tu malou dětskou duši a zcela mi pokazit můj velký den,když přitom věděli,že k sukním a podobným dívčím oděvům cítím maximální odpor.Tak jsme se vydali do školy a celou cestu jsme na sebe nepromluvili ani slovo.Šel jsem s hlavou sklopenou k zemi a zadržoval slzy,které byli produktem mích vlastních,vnitřních myšlenek o tom,kdy ze mě konečně přestanou dělat blázna.Nevnímal jsem okolní svět ani děti,které stáli u školy.Nevnímal jsem nic,nic kromě svých vlastních myšlenek a mého zpackaného dětského života.,,Počkám na tebe na chodbě."Řkla mi mamka a dala mi pusu.Ani si nedokážete představit jské jsem cítil ponížení,když jsem otevřel dveře s nápisem 1.A a vešel do třídy plné děvčat mimochodem trapně nastrojených,všechny vypadaly jako kdyby byly přes kopírku a kluků,u kterých jsem nedokázal ani pořádně poznat jak se ke mě budou chovat.,,Alespoň v tom nejsem sám,"myslel jsem si v duchu.Sedl jsem si do zadní lavice do rochu a koukal z okna ven jak svítí sluníčko.V duchu jsem si už spřádal plány na co si budu hrát až tohle trapné divadýlko skončí a já konečně ze sebe ty ohavné šaty servu.Z mích myšlenek mě vytrhl dívčí hlas,který patřil dívce jménem Maruška.,,Jééé,ahoj Danko můžu si sednout?"Zeptala se mě s naprosto trapnou intonací v hlase.Tato mrňavá,blonďatá nána co místo mluvení pískala jako myš mi dělala v dalších letech docela problémy,ale k tomu se dostaneme.,,Hmm,jak chceš."Řekl jsem mrzutě a vážně jsem nebyl rád,že si sedla zrovna ke mě,ale na druhou stranu jsem nechtěl sedět sám,i když její naprosto malicherné otázky typu.Jak se máš,co si přeju k narozeninám,odkud mám ty šaty mi dalo poměrně velkou dávku sebezapření.Naštěstí do třídy vešel starší pán s bílími vlasy a bílím vousem celý v tmavém obleku se směšnou pruhovanou kravatou.Připomínal mi trochu Mikuláše jen mu chyběl červený plášť a čepice.,,Dobrý den děti,já jsem váš nový třídní učitel Ivo Dostál a tímto bych vás chtěl přivítat na základní škole v Adamově,ve které strávíte celých devět let.Tady ve škole si už nebudete jenom hrát,ale budete se učit číst,psát,počítat včetně ostatních předmětů,ke kterým vám potom řeknu více.Takže,abyste věděli kdo vás co bude učit tak češtinu,matematiku a hudební výchovu vás budu učit já a prvouku,pracovní činosti a tělesnou výchovu budete mít s paní učitelkou Holubovou,se kterou se seznámíte zítra."Zaposlouchal jsem se do jeho slov s takovým zaujetím až jsem zapoměl na svůj pocit studu v dívčích šatech.Po skončení hodinového proslovu jsme dostali své první žákovské knížky,stravenky do školní jídelny a uvítací sáček,který obsahoval papírového panáčka,kinder čokoládu a lízátko,alespoň něco mi zvedlo náladu.Když jsme dostali pokyn,že můžeme jít domů šel jsem s nadšením za mamkou,která se na hodbě bavila s nějakou jinou paní.,,Tak jak se ti to líbilo?"Zeptala se mě s úsměvem mamka a já byl rád,že se už na mě nezlobí za moji raní eskapádu.,,Bylo to úžasný a mami dokonce se budeme učit o zvířatech a budeme zpívat."Vyprávěl jsem celou cestu k domovu,kde na mě čekala babička s velkou čokoládou pyšná na to,že její vnučka byla poprvé ve škole.To ještě byly doby,kdy jsem se cítil šťastně,ale také jsem ještě neznal krutost dětí,kteří nesnesou,aby byl někdo jiný.Vstoupil jsem nedobrovolně do nebezpečného boje,kde jedinou mou zbraní byla víra a jediným útočištěm zdi domova.Cítil jsem se jako gladiátor v cirku,který se musí bránit krvavému útoku šelem.Copak jsem nemohl mít své sny,copak jsem mohl za to,že jsem se cítil jiný???Kolovaly mi hlavou tísíc otázek,ale ani na jednu nebyla odpověď.Tak kdo mi je zodpoví???