Výsadek-26

Kapitán Helmut Weber sbíhal v čele vojáků schodiště vedoucí do sklepení a zároveň upřeně hleděl do tmavého prostoru, v němž se rýsovaly obrysy schodů. Když se ocitl skoro v polovině schodiště, tak se náhle od jeho spodní části ozvala střelba. Sotva jí zaslechl, pocítil v břiše ostrou bolest a za výkřiku se zhroutil na schody, přičemž postřehl ve tmě záblesky. Ty vycházely z hlavní samopalů. Se zatnutými zuby poté zamířil samopal do prostoru před sebou, zatímco pokračovala zuřivá palba. Na schodiště se hroutili za bolestných výkřiků další vojáci, ale jiní střelbu hned opětovali.
Weber křečovitě držel zbraň a pravým ukazováčkem stiskl dlouze spoušť. Z jeho samopalu vyšla dlouhá dávka a současně uviděl, jak vedle něho při zdi bezvládně klesl další voják. Za stupňující se bolesti vystřílel zbytek nábojů ze zásobníku, načež se pokusil odvalit do strany. Jeho snahou bylo se dostat za mrtvé tělo onoho vojáka. To se mu skoro podařilo, ale ve stejný okamžik byl zasažen sprškou kulek. Celým tělem mu projela další palčivá bolest, načež se rozkřičel. Pak se jeho vědomí začalo ponořovat do tmy a zvuk střelby se od něho vzdaloval, až zcela zanikl.
Seržant Jacgues Beraud střílel zpoza zdi ze samopalu krátké dávky na německé vojáky, kteří se hroutili i pod palbou desátníka Alaina Martella, jenž byl přikrčen na opačné straně schodů.
„Hodím na ně granát. To s nima zamává!“ vyhrkl Martell poté, co vystřílel poslední náboje ze zásobníku a vzápětí odjistil granát, který mrštil co nejdále na schodiště. Přitom byl však zasažen do hrudi a za výkřiku klesl na podlahu. Současně s tím zaduněla exploze, při níž se ozvalo několik výkřiků, načež na schodech zůstaly ležet jen bezvládné postavy.
Beraud rychle vyměnil v samopalu zásobník a upřeně se zadíval na rozplývající se dým nad schodištěm. Zároveň se po schodech za kovového zvuku kutálela helma, která vzápětí dopadla až pod poslední schod. Její vnitřek byl celý zakrvácený.
„Já to dostal!“ ozval se ležící Martell.
„To nebude snad tak špatný,“ řekl mu Beraud, jenž se hbitě k němu přemístil.
„Ale bude! Krucinál!“ procedil mezi zuby Martell, který měl obličej zkřivený bolestí.
„Já tě votadituť nějak dostanu.“
Ve stejný okamžik se však ozvala střelba i ze sklepení zámku. A to znamenalo, že Němci do něho vnikli po jiném schodišti a objevili ostatní výsadkáře s odbojáři, kteří rozmisťovali nálože.
Beraud se přitiskl ke zdi a zpoza rohu zdi se zadíval na schody. Kromě mrtvých vojáků na nich nikoho jiného neviděl. Chvíli poslouchal střelbu a pak napnul zrak. V matném světle se zadíval na ciferník hodinek a zjistil, za jakou dobu načasované nálože explodují. Do jejich výbuchu zbývalo něco kolem třinácti minut. Poté se znovu sklonil nad ležícím Martellem. I přes přítmí bylo vidět, jak má bledý obličej. Jeho do široka otevřené oči dávaly tušit, že došlo k nejhoršímu.
„Do hajzlu,“ řekl Beraud, když mu nenahmatal puls, načež se rychle zase přitiskl k rohu zdi a pohlédl na schody. Vzápětí uviděl na jejich začátku postavy vojáků. Hned na ně zalícil a poté stiskl spoušť. Dva Němci se okamžitě zhroutili a ostatní spustili palbu, aby vzápětí kolem něho svištěly kulky, či se zarývaly do zdi. O chvíli později pocítil prudkou bolest v levém rameni, škubl sebou a přitiskl se ke kamenné zdi. Současně postřehl vzduchem se mihnout granát, jenž dopadl na podlahu dva metry od něho. Beraud se prudkým pohybem překulil přes mrtvého Martella, jehož tělem se pohotově zakryl, načež zazněl výbuch.
Za okamžik se na schodech ozval dupot běžících vojáků, kteří poté vběhli do sklepení. Beraud je spatřil a přes tělo Martella na ně začal v lehu střílet.
KONEC DVACÁTÉ ŠESTÉ ČÁSTI