Jenifer Katie Way I.-III. kapitola

I. Divná - to je to správný slovo

Jmenuji se Jen. Celým jménem Jenifer Katie Way. Nemůžu o sobě říct, že jsem normální, protože kdybych to řekla, tak bych celkem dost lhala. Tak to radši neříkám. Kdybych jedním slovem měla vystihnout jaká jsem tak by to bylo jednoznačně slovo-divná. Já sama si myslím, že si o mně většina lidí myslí, že jsem divná. Teď abych se vyjádřila proč. Je to jednoduchý. Nemám žádný kamarády. Ne proto, že bych byla nespolečenská, ale spíš proto, že mě žádný člověk nezaujal natolik, aby kamarádem mohl být. Docela pomalu začínám hodně pochybovat, že si kdy nějakýho kamaráda najdu, nebo natož kluka. Myslím si že jsem hezká a že bych se i hodně klukům třeba od nás ze školy líbila. Ještě aby ne, oblíkám se hezky značkově, diesel, replay a tak... mám velké modré oči a úplně blond vlasy. O to nic, ale oni si myslí že sem divná, stejně tak jako oni divný přijdou mě. Jo! Divný to je to správný slovo. Zrovna teď jdu zase k lesu, na moje nejoblíbenější místo na světě. Jiný postě neexistuje. Opravdu ne.
Když prostě vidím můj milovaný strom, jsem tak neuvěřitelně šťastná, že mě ani netrápí, že nemám kamarády a nikdo mi nerozumí. Mám ten strom a ten je pro mě takovým bohatstvím, takovou láskou, kterou možná nikdy nikdo nepocítil ani ke člověku, anebo je to tím, že jsem to nikdy nezažila já. Tím teď myslím, že vlastně ani nemám mít koho ráda. S bratrem Alexem se naprosto nevídám, protože už 3 roky žije v Kanadě. Matka mi nerozumí a otec je tak plně zaneprázdněn prací, že ho vídám tak maximálně u jídla. A hurá... konečně vidím můj milovaný strom. Jaká to krása......konečně můžu vybalit svůj sešit plnej notových linek a začít zapisovat a tvořit to, co nade všechno miluji. A to hudbu. Hudba je můj největší přítel. Hudba je to, co mi dělá život krásným, nádherným. Začínám zapisovat nejkrásnější dílo co kdy kdo složil. Až to prostě dodělám bude to pecka. "Sakra, au! " Něco mě trefilo do hlavy...to nic, šiška ze stromu. "Miláčku, tohle mi nedělej." Řekla jsem mýmu zlatí. "Au!" Už zase! A nebylo to z mýho stromu! Ježiši, co tohle je. Nedá mi to a tak se otočim... Něco se tam mihlo, nějaká postava. Co to? Nic nechápu. Zvědavost mi nedá a jdu se podívat k tomu stromu z kterého to spadlo. Když zajdu za, vidím nějakého kluka. Celkem hooodně hezkej. "Co pro pána Mozarta děláš? Nechápeš, že když po někom hážeš šišky, tak to docela bolí? To je nějaká Tvoje ouchylka? Já se tady snažím tvořit, jestli Ti to čistě náhodou nevadí!" začala jsem... "Ehm...promiň, já jen nevěděl, jak na sebe upoutat pozornost a..." "Heey, to si sakra nemohl přijít a prostě říct ahoj já jsem....jak se vůbec jmenuješ?!" skočila jsem mu do řeči. "Já jsem Arnold." odpověděl. "Arnold? Cože?" musela jsem se pousmát. ,,A co potřebuješ?"
"No víš vlastně, já jsem slyšel, že jsi divná a tak jsem Tě prostě musel poznat, protože já jsem taky strašně divnej. Abych Ti to upřesnil, no, chodim do stejný školy jako Ty, všimnout sis mě nemohla, protože Ty prostě vycházíš ze třídy jenom tehdy, když musíš jít někam jinam a...v tý chvíli jsem si Tě prostě všim. Víš, já jsem divnej, proto, protože maluju, jsem malíř a miluju to, je fakt že nejsem asi až zase tak divnej jako Ty, ale přece jenom..."
Teda, ten je hodně milej, když mi tady připomíná že jsem divná, jako by to nestačilo, že na to pořád musím myslet...grrr... ,,No to je sice od Tebe hezký, ale já nemam čas, a navíc je mi jedno co si o mě kdo myslí. A teď... už budu muset tak se zatim měj." Chtěla jsem okamžitě pryč, nevím ani proč ale chtěla jsem. "Počkej a číslo bys mi nedala??" zakřičel. "E-mail Jen.W@yahoo.com" a zmizela jsem. Utíkala jsem se svým notesem přitisklým na prsou tak rychle jako snad nikdy dřív. Utíkala jsem nejspíš proto, protože jsem se bála lidské normální lásky a zájmu o mně? Nevím, vůbec ničemu poslední dobou nerozumím. Už jsem skoro doma, stačí pár metrů a budu moc zalézt do svého pokojíčku a pustit si svoje oblíbený punkrockový pecky. Dám si rádio pořádně nahlas a nebudu nikým rušena. Vcházím do domu co nejtišejc co to jde, jdu potichu kolem kucyhně, aby se mnou matka nechtěla mluvit. "Ahoj Jen." ozve se. "Jéé ahoj mami."
"Jsi nějaká uřícená, kde jsi zase byla? " Ježiši proč musí bejt tak otravná a vyptavovací. Pomyslela jsem si. "No víš, byla jsem v lese a pak jsem si řekla, že se prostě proběhnu. Tak já jdu do pokojíčku. Měj se." Dořekla jsem a chystala se opustit místonst a vyběhnout patro do mýho azylu. "Aha, to je mi nějaký divný, Ty taková líná a pohyb? No, zajmavý, tak běž, ale za půl hodiny se vrať. Bude večeře." "Hmm..." Konečně! Konečně můžu jít pryč. Ach jo, vůbec nechápu proč mi leží furt ten kluk v hlavě. Mohla bych zapnout počítač a kouknout se, jestli třeba nenapsal.

KAPITOLA DRUHÁ - EMAIL OD NEZNÁMÉHO ARNOLDA

Zapínám počítač a přemýšlím, usilovně přemýšlím a nejde to zastavit. Co bych dala za to, kdybych ho mohla vyhnat z hlavy!!! Proč to sarka nejde, prooč? Bože muj...Píp píp, nová pošta. Že by od něj? Klikám na doručené, a co nevídím...Arnold14@yahoo.com Vám zaslal zprávu. Tak to jsem zvědavá co napsal.
Milá Jen...
...hezký úvod pomyslím si...
Doufám, že až tohle budeš číst, tak se alespoň usměješ, protože tak jak se pořád mračíš ve škole, to vůbec není pěkný...Teda na Tobě je pěkný všechno, to se ví, ale mohla by jsi se aspoň někdy usmát. Musel jsem Ti napsat hned jak jsem přišel domů. Děkuju Ti za emailovou adresu. Víš, trochu mě zamrzelo, že jsi přede mnou tak utekla, mohli jsme si popovídat, já myslim, že toho máme hodně společnýho. Navíc jsem slyšel , že jdeš na uměleckou školu Hamilton High School Music v LA. Já tam jdu taky...a jsi jediná koho znám že tam jde. Moc se mi tam takhle samotnýmu nechce. A jak se vůbec máš? Co děláš? Budu se mooc těšit na Tvou odpověd...Jestli nějaká přijde, po tom, co jsem dneska breptal - ty trapný kecy. Jo a mimochodem v příloze jsem Ti zaslal nějaký svoje obrázky, tak jestli máš náladu, tak se koukni.
Měj se krásně
Arnold

...ježiši ten je tak sladkej, tak strašně moc. Nikdy jsem doopravdy někoho takovýho nepotkala. Píše velkýma Ti a Tobě, jak já, to je úžasný. Ne Jen, nedělej to, nezamiluj se do něj. Sakra jsem tak hloupá, z pár hezkých slov od něj, jsem úplně hotová. Ach jo, musim se uklidnit...měla bych se kouknout na ty jeho obrázky...tak se podíváme. Stahuju přílohu a hurá , už stačí jen kliknout na otevřít. Taaak klik. ,,Pane bože!!!!" vykřikla jsem, až se ze zdola ozvala máma co se děje. Samozřejmě že jsem odpověděla ale nic, naštěstí se s tím pro tentokrát spokojila. Ale já jsem zírala do monitoru jako opařená. Přede mnou se pyšnil muj obličej. Totální kopie, naprosto totální! Stejný oči, nos, rty. Totálně dobře mě vystihl. To není normální, je to tak nádherný, snad dokonce hezčí než já ve skutečnosti. Je opravdu talentovanej, opravdu moc, šíleně moc. Jsem vedle něj já vůbec umělkyně? Moje matka pochybuje o tom že udělám talentovky na tu uměleckou školu, myslí si, že stejně nakonec skončím na gymplu. Ani mě nehne, matiku nesnáším a hudba je můj život. Můj učitel na zpěv a na klavír mi říká že jsem skvělá a moje písničky, že jsou nádherný a skladby to samí. Možná mi to matka říká jen pro to, že nikdy neměla zájem si něco poslechnout a když jsem jí to zahrát zkoušela, vždycky stejně něco dělala, takže to vůbec nevnímala. Možná, že zrovna Arnold je ten kdo by to rád poslouchal. Stooop! Už je tu zase! Proč by ho mělo zajmat moje nějaký trapný kvákání, vedle toho co dokáže vytvořit on. Je to tak krásný. Opravdu mě mrzí že jsem před ním utekla, asi jsem to dělat neměla, jenže neměla jsem na vybranou. Nedá se nic dělat. ,, Jennyyyy večeeeřeeee mazej doluuu." Oh my god, zase matka...

III. Ve škole

Ano už je to tu zase, hnusná škola, prodírám se dveřma. Dneska mi ale nepřipadá tak hrozná jako vždycky, bloudím očima po celé škole jen abych ho zahlídla, stačil by mi jediný pohled, jen ho uvidět. Celou noc jsem na něj myslela a nemohla usnout. Nestačila jsem mu ani napsat, doufám že ho potkám a vysvětlím mu, že mám matku stíhačku. Celý den jsem vycházela na chodbu, každou přestávku, pořád, ale nezahlídla jsem ho ...vlastně ani nevím z jaké je třídy. Ach jo tak mi chybí ty jeho zářivé modré oči a jeho krásné leské černé vlasy. Potřebuju ho vidět, opravdu ano. Nedá se nic dělat, musím se některé z našich třídních pipin zeptat, jestli na něj nemají číslo. Je velká přestávka a jako každou velkou přestávku jsou pipiny v drbacím kroužku na dvoře. Přijdu k Jamie, hlavní pipině. ,,Ahoj Jamie..." nesměle jí pozdravím. ,,Nazdar Podivínko, co potřebuješ?" ty vole! ta je milá jak moje prabába, řekla jsem si v duchu...,,Chtěla jsem se Tě zeptat, jestli náhodou neznáš Arnolda. Ze školy, modrookej, tmavovlasej. Krásně oháklej,
nevíš?" ,, Noo jestli myslíš toho divnýho tejpka, co furt nosí ten trapnej notýsek a něco si do něj čmárá tak znám, proč?" ježiši ta je hnusná, nejradší bych jí jednu vlepila! ,,No víš, já jen jestli na něj nemáš číslo..?" omg, teď to přijde, vysměje se mi do xichtu. ,,Uala, Podivínka se nám zamilovala? Samozřejmě že mám číslo, jako mám číslo na každýho z téhle školy...ale jestli ho chceš, budeš pro mě muset něco udělat." ta kráva! nechce nic zadarmo! ,,No tak povídej , co bys ráda." ,, Vidíš támhletoho kluka?" ukázala na nejkrásnějšího kluka na škole, ale také samozřejmě nejvíc namyšleného a protivného. Zrovna teď mlátil nějakýho páťáka. ,,Samozřejmě že vidím, tak co chceš?" ušklíbla se, mrcha. ,, Běž za ním a řekni mu že se Ti líbí a jestli Ti nedá číslo." podívala jsem se na ní a vykřikla: ,,Cože? Zbláznila ses?" a ona na to na oplátku imitovala muj hlas: ,,Cože? Zbláznila ses? Ne nezbláznila, buď to uděláš nebo číslo nedostaneš." udělala ten její úšklebek a mě prostě nic nezbylo než se otočit a za tim klukem vyjít. Musím to udělat, musím to udělat pro Arnolda, pro mýho Arnolda. Musím mu napsat okamžitě smsku, prostě bez něj nevydržím. Na internet se možná dnes zase kvůli matce nedostanu! A navíc na počítači bude určitě zase táta, jako vždycky. Sebral mi notebook z pokojíčku a vzal si ho na 100% do práce. No nic, už mi zbývají dva kroky, dva kroky a budu u něj. ,,Ahoj."... pozdravila jsem. ,,Čuz, co chceš buchto?" ...hajzl jeden nevychovanej. ,,Jej no víš, líbíš se mi tak mě napadlo, nedal bys mi Tvoje číslo?" Ušklíbl se, a hodil mi na obličej jeho rohlík! Normálně mi přistál rohlík s máslem na xichtě! Ty krávy se začaly tlemit a on taky! Běžela jsem, ta kráva mi strčila papírek do ruky s Arnoldovým číslem, střčila jsem si ho do kapsy a ubrečená jsem se vydala na záchod a brečela jsem tam zbytek přestávky. Ani sílu napsat jsem mu ještě neměla. Už abych byla doma.