Jenifer Katie Way 7.-9. kapitola

7. Smrt ???

Seděla jsem tam ....sama. Možná, před kabinkou se někdo smál. Nevím, v ten okamžik jsem nic nevnímala. Dívala jsem se na tu stříbrnou věc..připravena odejít. Všechno bylo jako v nějakým snu, v nějaký bublině. Já jsem v ní byla, sama, dočista sama... Moje duše byla tak prázdná...tak osamocená. Už jsem neměla ani jeho. Neměla jsem rodinu, kamarády, matku. I hudba nestála za nic. Kdyby stála, určitě by si mě už někdo všimnul. Nemělo to smysl. Můj život byl beze smyslu. Tiskla jsem tu stříbrnou věc. Zazvonilo, do třídy jsem se nevracela. Seděla jsem tam a brečela. Po tvářích mi stékaly černé slzy od tužky. Plakala jsem, malá a osamocená. Stiskla jsem pevně žiletku..a přiložila jí k ruce...Přitlačila jsem na ruku a najednou se na ní objevil malý pramínek krve. Přitlačila jsem víc a prudce trhla, najednou se krev rozlila víc. Žiletka mi vypadla z ruky...a hlava mi spadla na rameno, najednou se vše zamlžilo a já jsem neviděla nic. Přišel blažený pocit a já usnula. Tak tiše jako nikdy předtím. Měla jsem pocit, že stoprocentně umírám, že za pár minut už budu někde jinde, nebo nebudu nic? ...zmohl se mě zvláštní pocit. Co teď se mnou bude? Co bude s mámou? Vlastně jsem jí měla ráda, mohla jsem jí to aspoň říct, než jsem se rozhodla udělat tohle. Jenomže, teď už je pozdě, nemám sílu vstát...tak, a je konec holka. Jsi si jistá, že tohle jsi chtěla? Možná jsem to dělat neměla, ale už je pozdě...už to nezměníš...teď umíráš..sama..chtěla jsi to? Nemohla jsem se hýbat...nemohla jsem nic....teď odejdu, už nikdy se moje prsty neprojdou po klávesách.... Najednou jsem ucítila něčí ruku...něčí ruku, která mě jemně popleskávala po obličeji a stahovala ránu na ruce, nějakým bavlněným šátkem. Tu vůni jsem znala. Vím že mi byla příjemná vždycky, ale že patřila někomu, koho jsem nesnášela. Najednou jsem otevřela oči, a uviděla Jamie. Jamie tu holku která nesnášela mě a já nesnášela jí. Ta která mi záviděla, že mám všechno perfektní, ale nikdy nevěděla, že jsem sama. Podívala se na mě jejíma velkýma zelenýma očima...a tiše řekla...,,Viděla jsem z kabinky vytékat pramínek krve, bála jsem se co se stalo, tak jsem otevřela dveře a uviděla Tebe, ležet takhle jak teď ležíš. Víš jak nás úča učila tu první pomoct, vlastně jsem tenkrát dávala dost pozor, tak se mi to vyplatilo. Jsi v pořádku? " ...tentokrát mi nepřišla tak otravná jako vždy. Dívala se na mě, tak nějak .. jinak. ,,Jo jsem, děkuju Ti...ale..nikdo to neví, že ne?" ,,Buď v klidu, bude to mezi náma, já vlastně měla taky takový období. Pojď jdeme za učitelkou, že se Ti udělalo blbě, odvedu Tě domu."

8. KAPITOLA, CESTA S JAMIE

Nakonec mě učitelka uvolnila, když viděla jak jsem zelená. Celá třída se na nás dívala zvláštně. Asi hlavně proto, že mě přivedla Jamie. Jamie, která mě skoro celou mojí školní docházku deprimovala a byla na mě zlá. Jamie, která mě ignorovala a brala mě za divnou krávu. A já jí naopak za namyšlenou pipku, která myslí jen na sebe. Bylo mi zváštně. Musela jsem ztratit hodně krve, ale nebylo mi nějak špatně, jen se mi trochu motala hlava a cítila jsem se hrozně unavená. Šly jsme s Jamie vedle sebe. Ona mě chytla za ruku. Bylo to divný. Jít za ruku s někým jako je ona. Pak promluvila. ,,Byl to hroznej pocit, vidět Tě tam tak. Najednou mi došlo, jaká jsem na Tebe byla. Hrozně mě to teď mrzí. Chci se Ti omluvit. Soudila jsem Tě i přesto, že jsem Tě neznala ...a udělala jsem Ti hrozně moc hroznejch věcí. Nemusíš mi odpouštět, nedivila bych se Ti kdybys to neudělala. Já sama nevim, jestli bych člověku jako jsem já odpustila, možná by si to ani nezasloužil. Každopádně, ještě jednou promiň." chvíli jsem na ní zírala, než jsem se konečně probudila k odpovědi. ,,To víš, že Ti to odpouštím, zachránila jsi mi život. Mohla jsem být už dávno mrtvá a teď tu stojim, jenom díky Tobě. Někdy si mě fakt štvala, ale to co si teď pro mě udělala, bylo možná to nejlepší co pro mě kdo kdy udělal. Děkuji Ti." ..usmála jsem se na ní a ona na mě! Tohle se snad nestalo za těch mejch 8 let co Jamie znám. ,,Byl to fakt hroznej pohled holka. Vidět Tě tam bezvládně ležet, a s žiletkou vedle ruky. Hele....můžu se Tě zeptat, proč jsi to udělala?" opatrně ke mně vzhlédla. Vypadala jako anděl. ,,Můžeš...prostě už mě štval muj život. Štvalo mě , všechno. A navíc Arnold...víš prostě... Jsem myslela že je někdo jinej, než kdo ve skutečnosti je, děsně mě to sebralo. Asi je to hloupý já vím, ale...prostě stalo se." o-n-a, s-e, m-i, n-e-s-m-á-l-a! Tvářila se naprosto vážně...nemohla jsem tomu uvěřit. Chytla mě ještě pevněji za ruku a spustila. ,,Hele naprosto Tě chápu. Mám vlastně taky dost problémů. Asi na první pohled vypadám namyšleně a naprosto v pohodě. Ale to nejsem, jen nemam s kym o tom mluvit. Každej si myslí jakej já nemam život, ale já to mám ve skutečnosti dost těžký. Muj táta mlátí mámu, já jsem nešťastná, že nevím co se mnou bude. Neumím nic. Rodina se mi rozpadá a můj kluk mi minulej rok umřel. Měl nehodu na motorce...stalo se to v létě, byla jsem s ním už rok. Byl z jiný školy, takže ho nejspíš neznáš, ale je možný že jsi mě s nim někde potkala...." ..ano potkala, blonďatej, vysokej, nádhernej. Myslela jsem že ho nechala když jsem jí s nim přestala vídat. ,,Jojo, párkrát jsem Tě s ním viděla." ...,,Chodili jsme spolu rok, pak o prázdninách se to stalo, byl opilí a řídil, napálil to do stromu a já o něj přišla. Už jsem neměla s kým řešit moje rodinný problémy. Vylejvala sem si vztek na lidech jako Ty, ale už tak žít nechci. Nezlob se na mě, za všechno co jsem udělala. Prosím.." z oka jí tekla slza, viděla jsem jí jasně. Ale my už stáli před mým domem a za oknem koukala máma, nejspíš jí volala učitelka, že se mi udělalo špatně. Rozloučila jsem se s Jamie, vyměnily jsme si čísla a já odešla domů, lehnout si a přemejšlet o mým osudu.

9. Kamarádka

Druhý den jsem se probudila, a chvilku jsem myslela, že se mi to všechno zdálo. Až do okamžiku než jsem vytáhla rukáv od pyžama a podívala se na ruku. Naštěstí matka si ničeho nevšimla. Měla jsem doma celou dobu na sobě mikinu a nakecávala jí že mám zimnici. Teď jsem si taky musela oblíct triko s dlouhým, který sem totálně nesnášela. Nedalo se nic dělat. Pozdravila jsem matku, nasnídala se a najednou zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a stála tam Jamie. Zírala jsem na ní s otevřenou pusou. ,,Ahoj." pozdravila jsem. ,,Ahoj, jdeš do školy?" odpověděla. ,,Jasný jdu, už jsem docela v pohodě." ...,,A půjdeš se mnou?" nevěřila jsem těm slovům co zrovna pronesla..,,cože?"
,,Jestli by jsi nešla se mnou, jako do školy." ,, Jistě, tak počkej chvíli." zavřela jsem dveře, otočila se a chvíli pomalu dejchala. Nakonec jsem vzala bágl a vyšla jsem za ní. ,,Jak se cítíš? Doufám, že už to nechceš zopakovat, když jsem Ti to tak pěkně překazila." promluvila. ,,Samozřejmě že ne, uvědomila jsem si, že jsem na tom životě ještě nic nestihla a že nějakej Arnold mi může bejt ukradenej. Asi jsem byla mimo a to dost." ....,,No to si myslim, že jsi byla mimo, prosim Tě, vždyť je to děvkař ví to o něm celá škola. Kdyby jsi trochu vycházela ze třídy, taky by sis toho všimla." tahle věta mě bodla do srdce, jako ostrej střep. Arny? Děvkař? Takovej citlivej, hodnej...První schůzka u stromu u lesa...to není možný, třeba mi lže? Přece jenom jí nemžu věřit všechno. ,,Hmm nevím no..kašlu na to." zalhala jsem. Došli jsme ke škole. Ještě jí školník neotevřel. Plno lidí se na nás dívalo, otáčelo se a něco si šeptalo. Jamie se však na všechny usmála, pozdravila, ale nešla k nim. Stála se mnou. Opravdu jsem stála s Jamie před školou. Poprvé jsem nestála sama a neposlouchala různé narážky na mě. Celý den jsem strávila s ní...seděla jsem s ní na plno předmětech a když jsem přišla domu, šla jsem se projít s notesem k mýmu stromu. Seděla jsem tam, sluníčko mě hřálo do obličeje a moje vlasy musely zářit na kilometr. Někdo by si řekl, že tam sedí anděl a zapisuje si hříchy lidí. Ale byla jsem to jen já Jenifer, malá Jenifer, která možná poprvé v životě potkala opravdovou kamarádku. Malá Jenifer, která seděla u svého stromu a zapisovala malé tečky do notové osnovy a pod ně psala texty, které pocházeli z její malé dušičky. Seděla jsem tam...a najednou mi k noze spadla šiška. Určitě to tentokrát musel být strom. Vzhlédla jsem od mého papíru a uviděla sem je! Ty oči! Ty zářivě modré oči se dívaly na mě a stál tam on. ,,Ahoj Jen..." ...,,Nazdar, co chceš?" ....neee, tohle nejde, proč se mi neustále plete do života? Sotva jsem na něj skoro zapomněla, vrátil se. ,,Chtěl jsem se Ti omluvit, za to jak jsem se choval. Bylo to hloupý, chybíš mi." ...ježiši, timhle si myslí že mě dostane? ,,Hm hezký, hele...já nevím, prostě to bylo dost hnusný navíc jsem slyšela, že jsi děvkař...nech mě radši bejt, stejně uděláš zase něco hnusnýho...a já na to už nemám sílu nezlob se. Jestli něco ještě budeš chtít, moje číslo máš...teď mě prosím nech odejít." Zvedla jsem se a šla. Cítila jsem jeho pohled a jeho smutné oči na mých zádech. Neotáčela jsem se, nechtěla jsem to vidět. Miluji ho...stále. Chybí mi, ale nemůžu už dál. Má dvě tváře a tohle já nesnášim....jenže...jenže...