Osudy jedné smutné princezny

Jistě to všichni znáte, narození dítěte je velká událost a na Moravě obzvláště. Bohužel, já se chlubit nemůžu tím, že se nad mou roztomilou a vrásčitou tvářičkou rozplýval otec a šťastně děkoval mamince za porod dcery. Vlastně to bylo tak, že jsem se 27.ledna roku 1991 dostala na svět v neděli přesně o poledni a kromě mých sester tu nebyl nikdo, kdo by mě chtěl přivítat. Ptáte se kde byl můj otec? Odpověď je jednoduchá – asi někde v hospodě.
Doktoři a sestřičky tvrdili s úsměvem na rtech, že budu velmi šťastné dítě a všichni tomu s nadějí věřili.
Mé tři sestry se o mě staraly společně s maminkou, ale jen jedna z nich s tím měla problém a docela dobře chápu proč. Mám tři sestry a nejmladší z nich bylo v době mého narození patnáct let. Takže už jistě chápete, proč se mi stranila. Byla jsem někdo nový a hlavně někdo, kdo je víc rozmazlovaný jak doposud byla ona. Asi jí delší dobu trvalo než si na mě zvykla, ale i přes to všechno jsme byly všechny spokojené, tedy já určitě.
Maminka to neměla jednoduché, žili jsme s otcem na venkově kousek za Brnem a obstarávat domácí práce a ještě mě jí dávalo co proto. Ale jedna moc dobrá vlastnost naší rodiny je houževnatost, vydržíme opravdu hodně. Maminka si musela vydělávat pomocí prací, které mohla dělat doma a vychovávat mě. Pamatuji si, že vybarvovala cínové vojáčky a jistě těch prací bylo mnohem více, ale jak to již bývá pamatuji si pramálo. A proč vlastně takhle pracovala? Problém byl ten, že můj otec nebyl schopen uvolnit žádné finance na chod domácnosti a ani na naše potřeby, všechno utrácel denně v hospodě kam chodil na jeho pověstná ,,dvě, tři“ pivka.
Maminka se snažila seč mohla, abychom měly vše potřebné k životu a štěstí. Její hádky s otcem se však stupňovaly. Když mi bylo pět let došla jí však trpělivost. Byla jsem malinká, ale ten večer si pamatuji dokonale.
Byli jsme pozvaní k jednomu rodinnému příteli, velice dobře si rozuměl s mamkou, protože oba rádi pěstovali Bonsaje a jiné zelené potvůrky. Seděli jsme na zahradě u ohýnku, já jsem všude možně poletovala a hrála si na různé věci. Byla jsem tam s rodiči sama a tak jsem se nějak zabavit musela, protože to dospělácké tlachání je pro děti hrozně otravné. Odcházeli jsme asi hodně pozdě, všude byla tma a já se plná strachu tiskla k mamince, tenhle zvláštní strach ze tmy a věcí v ní mi zůstal do dnes. Už jsem ležela v postýlce, když to začalo…ze spodního patra našeho domu se ozýval rozběsněný křik mých rodičů, kteří v zápalu hádky nevnímali, že přestali tlumit hlas jako jindy. Zmatená pocity a se stáhnutým hrdlem připraveným k pláči jsem se zachumlala do peřiny. Moje sestra, která se mnou sdílela pokoj tiše promluvila do tmy:
,,Neboj se Verunko, to bude dobrý.“ Snažila se mě uklidnit. Ale stejně jako ona jsem věděla, že dobré to nebude.
Když se hádka nesla domem delší dobu sešla jsem po schodech do obývacího pokoje. Můj otec seděl na gauči a maminka stála na druhé straně místnosti a plakala. Když zjistili, že na schodech stojím já v pyžamku a mašličkami ve vlasech, ustali. Běžela jsem k mamince a schovala jsem se jí za zády, po tvářích mi stékaly slzy stejně jako jí a moje dětská duše nedokázala pochopit, co se tu děje.
Nevím, co otec řekl mamce, ale stalo se a ona popadla skleněný popelník a silou jím mrskla otcovým směrem. On jej zachytil nad hlavou. V tu chvíli se něco zlomilo, možná, že jsem to uvnitř i slyšela. Takové bolestné křupnutí, jako když zlomíte suchou větvičku. Maminka mě popadla do náruče a odnesla do ložnice, postavila mě na zem, klekla si a začala plakat. Objímala jsem ji a utěšovala jak jsem nejlépe mohla, i ve svých pěti letech jsem věděla, že je to zlé. A přesně v tuhle chvíli jsem otce začala nenávidět.
Utěšovat svou vlastní mámu je tak hrozně deprimující i teď kdykoliv vidím mojí mamku plakat, sevře se mi srdce a nejraději bych něco rozbila. Je to hrozná bezmoc, strach, rodiče by pro dítě měli být silní, ale když je vidí plakat začne být zmatené. Ale byla jsem tam, tu noc jsem to všechno zažila a v pěti letech jsem chlácholila vlastní maminku. Pamatuji si na větu, kterou jsem řekla:
,,Mami, pojď odstěhujeme se. Odjedeme…“
Maminka se usmála, ano opravdu se usmála, objala mě a zanedlouho se tak opravdu stalo.
Myslím, že byl podzim, ale jistá si být nemohu. Přestala jsem chodit do školy a pomalu se loučila se svými kamarády. Sentimentálně jsme si zanechali oblíbené hračky a zanedlouho jsem jim mávala zadním oknem našeho žlutého autíčka.
Zanechali jsme tam všechno, já přátelé a mamka dcery, které už byly dospělé. Odjížděli jsme vstříc naprosto novému životu a obě jsme doufaly, že lepšímu a šťastnějšímu. Protože bez něj to přece ani jinak než šťastně nešlo.
A tak se stalo, že jsem se ocitla v krásném místečku zvaném Spálený mlýn v Krkonoších.