Můj pátek 13.

Rok 1912, deník Boulton Earnshaw

Boulton Earnshaw (Olivie Potter)

2.Dubna 1912
Jak jen mi to mohl udělat? Způsobit mi takovou bolest a to za všechno to dobro co jsem pro něj dělala, lásku, kterou jsem mu věnovala. Mám neskutečnou zlost!

Jen kvůli němu jsem musela odjed zpět do Čech, abych se mohla vypořádat s našim rozvodem. Avšak pořád lituji sama sebe.Za osm dní odjíždím s máti a Margaret zpět do mé rodné Pensylvánie ale stále nejsem s tímto osudem smířena. Už jej nechci nikdy vidět!

5.Dubna 1912
Časně zrána jsem začala dávat své věci do kufrů.Mám sbaleno vše včetně méně cenných věcí, které jsem vezla.Vím že už je snad nikdy potřebovat nebudu, ale všude ty krámy tahám s sebou.Jsem tak nepoučitelná.Za pár hodin mě budou čekat máti s Margaret na vlakovém nádraží a konečně se vydáme na cestu zpět domů.
Tentýž den. 19:00 hodin.
Margaret mě na uvítanou objala a donesla mi nádhernou porcelánovou pannu, kterou koupila v jednom z moderních obchodů ve Vídni, kde strávila týden se svým otcem.Máti se jako vždy hloupě vyptávala jak se cítím a jestli jsem dostatečně smířena s rozvodem. Chvíli jsme strávili v kavárně kde jsem si dali čaj a poté jsem nastoupili do vlaku, který nás s pár přestupy odvezl až do Southamptonu.

9.Dubna 1912
Jsme ubytováni v apartmá jen kousek vzdáleného od pobřeží Southamptonu.
Zde už čekáme bezmála 4 dny na historicky první plavbu Titanicu, tak zvané ,,Lodi snů“ , kterou se dostaneme zpět do Ameriky.

10.Dubna 1912
Jsem si jista, že dnešní datum se zapíše do historie. Již od rána netrpělivě čekáme zde, v southamptonské zátoce, nad kterou se nyní nese odvěna hlasité lodní sirény, označující, že největší parník světa právě vyplouvá.
Byly jsme provedeni částí lidi která byla našim kajutám nejbližší a poté odvedeny do samotných pokojů. První dojem je nepopsatelný, každopádně, ne nadarmo se Titanicu říká Loď snů.

O 96 let později, deník Anety Žárské.

Aneta Žárská

13.4. 2008
Svět se zbláznil.Ne fakt, je to strašné ze všech stran samé :,,Ježiši pátek třináctého!“ a ,,Radši ani nevyjdu z domu“ Jak tomu můžou lidi věřit?Kecům..Všichni jsou vynervovaní a působí paniku, kterou přenáší i na mě.
Naštěstí mi, jako jedné z mála zůstala ještě aspoň špetka rozumu a tak jsem vzala roha. Momentálně sedím v nějakém starém baráku, nebo spíš chalupě.Bylo vybité okno tak co.A stejně tu určitě nikdo nebydlí, protože je to tu porostlé pavučinama a zahrada je samý plevel.utábořila jsem se v takovém koutě za krbem.Vypadá to tu děsně staromódně, ale tak jako skoro na zámku.Musel to mít nějaký pracháč.

O hodinu později
Tak jsem se trochu porozhlídla po domě a vypadá to, že jsem našla pár dost zajímavých věcí.Kromě těch krámů jako je pletení, starý telefon a různé fotky lidí co neznám, samozřejmě černobílé jsem našla jakýsi deník.Takový ten z doby skoro ledové, kožený.Z toho mám fakt dost.by mě teda zajímalo komu patřil. Ono se to zdá jednoduché, akorát že ten denník je na klíček který jsem tak trochu nenašla.Teda ještě ne.Vypadá to že pro to budu muset něco udělat a prohledat zbytek těch zaprášených krabic, nebo košíků s harampádím.

12:30
Konečně.Hledala jsem je snad milion let.teda v přepočtu půl hodiny.Teď zbývá doufat že jsou to správné klíčky. JSOU! Zámeček na boku toho koženého deníku povolil. To jsem teda zvědavá..Boulton Earnshaw( Olive Potter).
To jméno je divné, takové, nečeské..Ale deník je v češtině. Hm, zajímavé..

14:00
Jsem v šoku!
To není možné, ten denník je z roku 1912.Ale co je ještě drsnější, nějaká ta Boulton se plavila Titanicem! Jsem naprosto, ale fakt úplně v šoku! To zní úplně neskutečně.No že jo? Jako zatím ten zápisek vypadá vesele, ale nechci číst jak bude popisovat ty zmrzlé lidi! Nejde to, čtu dál.

11.Dubna 1912
Dnes je čtvrtek. Druhý den plavby. Včera k večeru jsem byla s máti a Margaret na procházce po palubě. Přišlo mi nádherné pozorovat zapadající Slunce na dalekém obzoru.vždy jsem západ pozorovala s Jeffrem. Ach ne, nesmím na něj myslet.
Je to nevděčný podvodník, který mi zkazil roky mého mladého života.
Je krátce před polednem a loď začíná zpomalovat aby mohli nastoupit další cestující z Queenstownu.
U večeře nám dnes pan Huston prozradil součastný stav ledovců, které by nám mohly způsobit nepříjemnosti. Pověděl nám, že kapitán Smith přijal již 2 varování před ledovci. Máti a já jsme velice znepokojeny, že by mohly kvůli ledovcům nastat potíže, ale Margaret nás uklidňuje že Titanic je nepotopitelná loď. Stavěna skvělým konstruktérem a vůbec, abychom se prý zbytečně nestrachovaly.

12.4. 1912
Nádherné ráno.Do nového, již třetího dne plavby mě vítají narůžovělé sluneční paprsky. Po palubě se prochází jen dvě paní, nejspíše také z první třídy.Napadá mě, že bych se mohla také projít po palubě, než půjdeme s máti a Margaret na snídani.
Snídáme opět s panem Hostnem a jeho přáteli. Všichni, kromě ženy pana Hostna a mě kouří dlouhé dýmky a cigára.
Vracíme se zpět do naší kajuty C-54 abychom si mohly po jídle odpočinout. Margaret totiž na dnešní večer naplánovala, že se půjdeme bavit do tanečního sálu pro cestující pouze z první třídy. Máti odmítla se slovy:,,Mě z takovýchto zábav vynechejte.“ Vážně, neumí si užívat života.

13.4. 1912
Dnes vládne na Titanicu naprostý klid a pohodová atmosféra.Počasí je skvělé a já mám pocit, že nechci aby tato plavba někdy skončila.vážně, na palubě se mi líbí čím dál více.Titanic je tak luxusní a obrovský, že jen stěží se dá uvěřit že jsem na lodi.
Myslím, že nemalý podíl na mém nadšení má včerejší zábava.Bylo to velkolepé, dlouho jsem si takto nezatancovala a nepobavila se.S Margaret jsem se vrátily do kajuty sotva před 3.hodinou ráno. Zítra bude neděle a kapitán Smith bude přede všemi pronášet bohoslužbu.jsem vážně unavená a také ospalá. Dnes si nejspííše půjdu lehnou hned po večeři, protože zítra bychom s Margaret chtěly časně ráno vstát a projít se po palubě.
Dnes sice nebudeme večeřet s panem Hostnem, ale máti jej zastihla na dlouhých točených schodech směrem do jídelny a otázala se jej na součastný stav ledovců.
Řekl jí, že se nemáme čeho bát, že je vše pod dohledem a zatím v naprostém pořádku.Zdá se, že se máti ulevilo.

16:30
Tak, a přestává to být sranda.vypadá to, že to co držím v rukou a čtu, je fakticky nefalšovaný deník, psaný pasažérkou Titanicu! Je to neuvěřitelné.Pokud vím tak se Titanic potopil 14.Dubna 1912. A přesně(až na jeden den) o 96 let později se mi do rukou dostává deník jednoho z pasažérů.Mi, dá se říct ještě holce, která je z toho totálně paf.Fakt jako, jen tak ze srandy zdrhnu před Pátkem 13. nebo spíš lidmi z něj šílícími a prožívám tu pomalu větší trauma než tam venku. A navíc, jak tak čtu ten deník, tak mi tu začíná být všechno tak divně povědomé.
Je mi děsná zima, už tu není žádné dřevo do krbu a tak si teda beru nějaký kabát, co jsem našla u nás doma na půdě a jen tak jsem si ho vzala, aby mamka nepoznala že něco chybí na věšáku.Aby mi jakože uvěřila výmluvu že jsem ve škole, kde přece bundu nepotřebuji.Ani nevím, kde se tam ten kabát vzal.vypadá jak po mojí praprababičce.kručí mi v břiše a začíná mě bolet hladový žaludek.Takže se jdu napapat. V batohu mám kromě loupáků a přesnídávky taky zbytek pizzy co jsem včera dělala na večeři.Takže moje volba je jasná.

16:55
Takže jsem najezená, přesněji řečeno: přežraná.Teď se vydám hledat záchod.Dole není to vím, určitě bude nahoře.jo nahoru a pak doprava.Určitě!

17:05
No fakt!Ty jo, byl tam.Jak jsem to mohla vědět?
Ach jo, jsem zachumlaná ve spacáku, mám na sobě kabát, tlusté ponožky a docela teplé kalhoty ale je mi prostě pořád děsná zima.Až se příště vypravím na tak ujetý výlet vezmu se s sebou kulicha a minimálně dvakrát hrubší vrstvy.Nebo bych třeba mohla skákat, běhat kolem těch starých krámů, nebo třeba tancovat!

17:50
Docela mě to zahřálo, ale muselo vypadat celkem zajímavě, když jsem to celé zkombinovala dohromady.Doufám že mi pocit tepla ještě dlouho vydrží.Protože dělat tu takové kraviny znova nehodlám.

14.Dubna 1912
Je neděle a krátce po snídani jsou pasažéři svoláni s modlitbě pronášenou kapitánem Smithem. Účast je ovšem dobrovolná ale přesto se většina pasažérů odebere k jídelně a pomodlí se.Po celý den jsou šéfové jednotlivých oddělení vhodně nastrojeni v uniformách a vznešeně se prochází po palubě.Také většina lidí ze všech tří tříd se oblékla do svátečních šatů. Je opět krásné počasí a atmosféra na lodi příjemná jak předešlé dny.Máti šla s panem Hustnem a jeho ženou na sklenici šampaňského, zatím co já za doprovodu Margaret se procházím v uličkách kolem tanečního sálu.
Původně jsme dnes večer chtěly s Margaret opět na zábavu, ale Margaret je stále příliš unavená a tak jsme se rozhodly zůstat u večeře déle a poté jít rovnou do kajuty.
Také jsme tak udělaly. Krátce po desáté hodině jsme se od večeře odebraly do kajut.
Probírali jsme různé nové známé z první třídy včetně matčiných přátel a pana Hustna.Margaret nazvala jeho ženu jako přepudrovanou bábovku, což mě pobavilo.povídáním jsme strávily dobrou půlhodinku, než dorazila na pokoj máti.
Pověděla nám, že je venku příliš chladno, hovořila s kapitánem, který jí prozradil, že je jen jeden stupeň nad nulou.
Tentýž den 23:20
Probudila jsem se.Potřebuji si odskočit na toaletu.
Je vážně velmi chladno.Máti měla výjimečně pravdu.Budu už muset jít zase spát, abych zítra mohla vstát ve slušnou hodinu.

18:05
Jsem z toho celá nervní a rozzuřená.Dobře, četla jsem už mockrát i ty nejpodrobnější články o Titanicu, potápění i samotných pasažérech, ale číst něčí deník, ve kterém se to celé popisuje je úplně něco jiného.Je to strašné.Připadá mi totálně depresivní, že já vím, že to nedopadne dobře.Zatím co ta Boulton popisuje jak se vrací do Ameriky a jak se těší na další den strávený na Titanicu.
A jsem to já, která vím, že už takové dny nebudou. Úplně se bojím číst dál.A taky by mě zajímalo, jak se ten deník dostal sem, do staré, mi povědomé chalupy, kde už dost dlouho očividně nikdo nebyl.A taky si myslím, že deník je to poslední, co mohla zachraňovat když jí šlo o život.

18:25
Tak jsem se už i nasvačila abych mohla veškerou energii spotřebovat čtením a přemýšlením toho, co se mi stalo.Ne, já jen tak přeháním.Vždyť jsem jenom našla deník někoho, kdo se plavil Titanicem.
No jo, ale divné je i to, že není vystavený někde v muzeu, nebo vyfocený na internetu.Prolezla jsem asi milion stránek, ale takový deník jsem nikde neviděla.
No, milion jich zrovna nebylo ale na Titanic jsem úchylná dost.

18:40
Vsadím se, že doma probíhá všechno úplně v klidu, nic zlého se neděje, všichni se mají rádi jsou totálně v pohodě a všechno je stejné jako vždy.
To jen já se díky mému pitomému nápadu nervuju a mám na krajíčku z toho dojetí, které mi způsobuje pouhopouhá četba deníku.Ale nevadí! Stojí mi to za to.

18:49
Nějak se mi nechce sedět takže se jdu projít po té zarostlé zahradě.
Ty jo, tady venku je tepleji než vevnitř.Přitom je docela škaredě.
Jsem zvědavá, co je za těmi dveřmi z boku chalupy. Třeba to vede někam na půdu nebo do sklepa, prostě někde, kde je dost místa na staré krámy a binec.
Správně.Z malých dvířek, které jsou naštěstí odemčené vedou úzké a prudké schůdky rovnou do sklepa.Asi tu budou myši.

19:12
Tak jsem zpátky u kamen.
Myši tam byly, ale ne samy.Ještě pavouci a různé harampádí.Kufry a tak.Nic zajímavého jsem v nich ale nenašla.Škoda.

17.dubna 1912
Nedá se to popsat slovy, bylo strašné, zdrcující a zanechá to ve mě stopu až do konce mého života. Atlantik mi vzal mou nejbližší přítelkyni Margaret a kdo ví, zda-li ne i matku.
Jak jsem psala v mém posledním zápisku, vzbudila jsem se abych si směla odskočit na toaletu. Ani mě nenapadlo, že mě dnes v noci probudí ještě něco.
Z klidného spánku mě vyrušilo náhlé, prudké trhnutí.bylo to jako zemětřesení trvající jen pár sekund.Když jsem se rozkoukala ve tmou zalité kajutě, zpozorovala jsem čas na hodinách visících na stěně u dveří. Bylo krátce před půlnocí, zdá se mi, 11:39 . Vstala jsem z postele a přehodila přes sebe jen kabát ve kterém jsem nastoupila na palubu Titanicu. Rozsvítila jsem lustr a vzbudila máti a Margaret.
Obě tvrdě spaly a žádné chvění prý nezpozorovaly. Hlavou mi proběhla myšlenka.Co když se mi to jen zdálo? Ale ke vší smůle ne. Chvění bylo skutečné.
Usedly jsme všechny tři ke stolečku a poté máti oznámila že by se měla jít převléknout a půjdeme se ujistit, zda je vše v pořádku. Margaret se spolu s ní zvedla od stolu a přehodila přes sebe jen svůj krajkový župan.
Snad o pět minut později jsme dorazily ke dlouhým zdobeným schodům před kuřáckým salónkem.pár mužů z první třídy, se stále zapálenou dýmkou v ruce nejistě pochodovali za dveřmi a bavili se o otřesu. Obávali se co jen to mohlo být a že to snad nebude vážné.Dohadovali se co vše mohlo způsobit otřes lodi, zatím co jeden z nich je uklidňoval, že to zajisté nebude nic vážného a navrhl, že by se snad mohli jít podívat na otevřenou palubu.
Zůstali jsme pod schody samotné.Nevěděly jsme co se děje a kam máme jít.
Najednou přiběhla z chodby vedoucí do jídelny stevardka Annie Robinsonová a křičela: ,,Všichni okamžitě na palubu se záchrannými vestami!“ Zastavila se u nás aby nám mohla podat záchranné vesty a deky pro cestující první třídy, jen dodala.Teple se oblečte, venku je velmi chladno. Máti se jí nestačila ani zeptat, zda je situace vážná a co byl ten otřes. Stihla jen:,,Promiňte dcera cítila nějaké chvění nevíte..“ Ale stevardka Robinsonová běžela rychle do schodů a pořád křičela, aby se všichni okamžitě dostavili na palubu.
Na otevřené palubě již byla panika, námořníci, stevardi, důstojník Moody a všechen další personál pobíhali po lodi. ,,Stepherde, okamžitě běžte na pravobok!“ ,,Spouštíme záchranné čluny.Rozkaz kapitána.tak dělejte,pohyb!“
Na palubu se hrnuly čím dál větší davy lidí ze všech tříd.Spuštění záchranných člunů způsobilo ještě větší zmatek, důstojníci běhali od jednoho k druhému a netušili o který člun se mají postarat.
Situace byla stále vážnější, jako většina lidí jsme pobíhaly s máti a Margaret po palubě a setkávali se s jinými a jinými lidmi. Panika sílila, avšak stále spousta lidí si nepřipouštěla vážnost situace.
Kolem kormidelní místnosti byl největší zmatek, všichni chtěli mluvit s důstojníkem Moodym, pokud ne se samotným kapitánem.Narazili jsme na pana Hustna.Už jen z jeho tváře jsem byla schopna bez problému vyčíst, že se děje něco hrozného. Pan Huston nás odvedl k nejbližšímu záchrannému člunu pro první třídu.Neodpovídal na nic, na žádné mátiny otázky.Ale přesto bylo samozřejmé co se děje.Titanic půjde ke

dnu. Mlčel a těsně než jsme se dostali do hloučku žen a dětí čekajících na člun do člunu řekl jen :,,Hodně štěstí.“ To bylo naposled, co jsem viděla tohoto muže, jehož tělo bylo později nalezeno rozdrcené a zmrzlé v troskách Titanicu.
Spuštěny byly již 3 čluny. Byly jsme skoro na řadě. Byl to ovšem hrozný pocit, nikdo z nás nebyl odhodlán spustit se v dřevěném skládacím člunu do temna tmavého Atlantiku.Je velmi těžké popsat slovy co se odehrálo.Kdo nezažil katastrofický příběh Titanicu, nikdy si nebude moct představit situaci, kdy zbývají některým jen bezmála dvě hodiny života a druhým stopa hrůzy a strachu až do smrti.
Stalo se to tak rychle.Byly to snad setiny.Poslední setiny Margaretina života.
Obrovitánský železný komín se svalil z Titanicu dolů do hlubin vody a vlna kterou za sebou zanechal smetla přinejmenším osmnáct žen čekajících na člun, včetně Margaret, která stála u zábradlí je jen se tiše dívala do nekonečné černé pláně.
Nerouzloučila jsem se, neměla jsem příležitost říct sbohem, najednou byla pryč.
Lidé, kteří si dosud neuvědomili že Titanicu nezbývá více, než hodina a půl života, pochopili, když se nad Titanicem ozvala exploze a na nebi rozzářilo světlo první rakety.
Na palubě bylo slyšet jen dunění přetékající vody, křik a bolestné sténání a brečení lidí, kteří umírali, nebo právě někdo zemřel jim.
Na zádi klečely desítky cestujících a dva duchovní chodili kolem nich a pronášeli motlitbu.Nad hlavním schodištěm z jídelny Stáli sboristé a hráli skladby, které vždy dodávaly pohodu a klid. Tuto osudnou noc došlo ke spoustě statečných činů, avšak právě tito sboristé se zasloužili o ten nejstatečnější.Jejich odvaha a odhodlání hrát pro uklidnění pasažérů až do své vlastní smrti jistě bude součást legendy o slavném Titanicu.
Najednou mě odtrhl důstojník a posadil do člunu.Dělala jsem co bylo v mých silách, ale máti neměla jinou možnost než počkat na další.Tento člun byl plný.se slzami v očích jsem hleděla do očí mé zoufalé matky a spouštěla se na člunu do na tmavou hladinu Atlantiku.
Dodnes vidím tu hrůzu, když jsme proplouvali mezi zmrzlými těly těch, které smetla vlna stejně jako Margaret, nebo kteří snad seskočili s lodi.
Pořád mám před sebou pohled na rozlamující- se Titanic.Vypadal jako by hořel, stále byly vysílány světlice.až po chvíli vše ztichlo, nyní byl již Titanic bez proudu, byl vidět jen obrys zádi , která se pohupovala jako korek na hladině.Všechny ženy včetně mě jen ze vzdáleného člunu zíraly na potápějící se loď. Již šel ke dnu, Titanic-Loď snů.
Titanic zmizel v hlubinách, avšak teprve teď začíná největší hrůza této osudné noci.
Lidé sváděli boj o přežití. Doléhaly k nám srdcervoucí výkřiky smrti z více než tisíce hrdel. Nářek trpících, kvílení vyděšených a strašlivé lapání po dechu těch, kteří se topili nezapomene nikdo z nás do konce svých dnů. Úzkostlivé volání o pomoc a umučené prosby k bohu se k nám nesly celou věčnost. A jak čas plynul, slábly a slábly. Hladina utichla.zklidnila se a nám nezbývalo než čekat.Byly to pro mne nejhorší okamžiky mého života. Ovšem já děkuji bohu za to, že mi narozdíl od ubohých 1500 obětí dal možnost nadále žít.

20:00
Já věděla že sem nemám chodit.Teď budu minimálně týden myslet na tu hrůzu.Vážně, úplně jsem se do toho vžila, jako bych byla tam, na místě katastrofy.
Venku se stmívá, pátek třináctého končí a řekla bych že je čas jít domů.
Takže jsem se zvadla, sbalila si své věci zpět do batohu.a když jsem skládala spacák, tak mi z kapsy od toho starého kabátu vypadl......... Palubní lístek TITANIC