Anotace: "Všem cestičku života bez klestí, nejlépe zasypanou květinami ..."
...hodně, hodně štěstíčka v životě a měj se ráda. Nesmíš všechno vidět černě, utrápíš se. A nebo to nejsi ty a jen o tom píšeš, kdo ví...
04.11.2009 13:49:00 | strawbery
Nejsi v tom sama, děvče, podobných osudů je mnoho.Tvou tvorbu jsem četla a nekomentovala, ale už mi to nedá.
Nechce se mi věřit, jestli je to výpověď tvá, na to kolik je ti let a co jsi studovala. Zvedni se a hrdě pluj, nehleď zpátky, protože tam to nejvíc bolelo.
04.11.2009 13:44:00 | strawbery
Dovedu si predstavit co citis. Prozil sem si neco podobneho, ale dostal sem se z toho. Takze prejihodne sily na teto ceste !!!
29.12.2008 11:52:00 | tidinek
Ahoj Eliško. Snad to je správné jméno. Trhá mi srdce si číst takovou výpoveď. Já jsem byla zrozená, abych lidem dávala lásku, naději a smysl života. Ačkoliv jsem lásku od vlastní matky také nezažila. Nebyla jsem jí dost dobrá a neodpovídala jsem jejím představám. Otec se nezajímal. Cholerický podivín. Přesto mám v sobě spoustu lásky, hlavně teď od úžasného manžela, ve kterém mám opravdovou oporu. Tolik mi mrzí, s čím tě rodiče "vybavili" do světa a mám ukrutný vztek na lidi, kteří si pořizují děti jen, aby měli splněno a nejsou schopni jim dát sebemenší kousek citu. Nenávidím je za to. Sobecké hyeny. Nezlob se, že jsem tak tvrdá, ale nic lepšího se ode mně nezaslouží. Dát cit vlastnímu dítěti je snad ta nejzákladnější věc. Tolik bych ti přála někoho, kdo by tě miloval celou duší!
19.12.2008 12:06:00 | Víťa-žena
Smutné... na to nende nic řéct... když láska chybí a objetí, je třeba je hledat někde jinde... porozumění, oporu, důvěru a upřímnost...
16.12.2008 10:28:00 | NikitaNikaT.