Kapky krve II, kapitola pátá

5.kapitola
Prázdniny musí vždy jednou skončit. To je jejich smutný úděl. A tak se po týdnu vrátili všichni studenti i učitelé. Škola opět ožila. Zaplnil jí smích, křik studentů, jejich tiché učení a chrápání v hodinách.
„Viděl jsi někdy moře?“ zeptal se Dwyn, aniž by počkal na odpověď, pokračoval dál: „Je obrovské. Opravdu! Nevidíš konec, je totiž strašně daleko. Taky rád plaveš? Vlny tě tam nesou samy. A je tam teplo, ne jako tady na škole.“
„To zní úžasně,“ řekl Dwyn, když se Sorin na chvilku zasnil a nechal ho promluvit.
„Jo jo,“ přikývl. „A jak sis užil prázdniny ty?“
„Nic moc. Nudil jsem se jako vždy,“ odvětil ledabyle.
„Říkal jsem ti, žes měl jet se mnou. Určitě by sis to užil. Vyprávěl jsem o tobě rodičům. Rádi by tě poznali. Dokonce jsi zván o letních prázdninách k nám domů. Viď, že přijedeš? Aspoň na pár dnů! Prosím!“
„Uvidíme,“ usmál se Dwyn. Na velké dvou-měsícové prázdniny ještě ani nepomyslel. Zbývalo do nich přece ještě půl roku. To je hromada času. Zatím se ale zdálo, že zůstane zase ve škole. Domů se vrátit nechtěl. Možná by přece jen mohl jet k Sorinovi.
Prodírali se kolem studentů mířících na hodiny. Mrštně se vyhýbali jeden druhému. Dwyna čekala matematika, jediný předmět, pro který měl skutečně talent. Učebna byla v druhém patře. Vyběhl schody, se Sorinem v patách, který mu už několik hodin sděloval své prázdninové dojmy. Ušel asi dvacet kroků a byl na místě. Čekalo tu pár jeho spolužáků. Pozdravil je kývnutím hlavy. Od začátku nového pololetí a konce prázdnin se viděli poprvé. Vyučování mělo za chvíli začít.
„Už běž,“ popohnal Sorina, který stále ne a ne odejít. Nakonec se rozloučil, zamával mu a zmizel v davu.
Objevil se Lechien spolu se svými kamarády. Hlasitě se něčemu smáli přes celou chodbu. Nešlo je neslyšet. Stoupli si před učebnu a čekali. Jeden z chlapců si najednou všiml Dwyna, který se opřený o zeď snažil o neviditelnost.
„Hej, Lechien, tak co bylo? Sbalil jsi ho? Užili jste si?“ vyptával se. Chodba ztichla, jak všichni najednou natahovali uši.
Dwyn se zatvářil kysele a předstíral, že je neslyšíš. Přesto ale cítil, že se mu do tváře žene horkost. Musel zrudnout jako rajče. Věděl pravdu. Oba ji věděli. Byl si jist, že Lechien jim teď všechno řekne. Ani by se mu nedivil. Zasloužil by si to.
Jejich pohledy se setkaly. Co udělá?
„S prckem?“ vyprskl Lechien. „Děláš si legraci? To určitě,“ rozesmál se. „Nech si ty vtipy, jo?“ smál se, až se za břicho popadal. Přesto Dwyn postřehl, že jeho oči zůstávají chladné.
Profesor jim otevřel dveře do učebny a všichni se začali hrnout dovnitř.
Nic neprozradil. Proč? Dwyn mu byl vděčný. Sedl si na své místo v přední části místnosti. Cítil jak ho Lechienův pohled zezadu spaloval. „Děkuji,“ šeptl.
Hodina začala. Čísla, proměnné, závorky, znaménka a všechny věci, které k tomu patří.
Lechien se už od příjezdu kamarádů snažil smát jako vždy. Snad i víc, ale nebylo to jako předtím. Měl zlomené srdce. Strašlivě trpěl, ale hrdinně to na sobě nedával najevo. Stálo ho hodně sil vyznat Dwynovi lásku, jenže on odmítl. To vždy zabolí.
Když ho teď viděl, jak tu sedí jen pár metrů před ním, nejradši by utekl. Zároveň se chtěl vrhnout k němu a prosit ho, aby si to rozmyslel. Chtěl ho políbit a všem dokázat, že ho miluje. Jeho, Dwyna, nejúžasnějšího kluka na světě. Ostatní mu mohli jen závidět. Kdyby to věděli, ale on musel mlčet. Nechtěl Dwynovi ublížit. Miloval ho.
„Málem bych zapomněl,“ vypískl Sorin u oběda. „Tohle mi koupil táta za vysvědčení, podívej,“ řekl a podal svému spolubydlícímu umělohmotnou krabičku se zaoblenými rohy. Byla hodně malá.
„Co to je?“ zeptal se Dwyn a zkoumal tu věc. Nikdy předtím nic podobného neviděl.
„To je mobil,“ vysvětlil mu. „Telefon, víš.“
Dwyn se rozesmál. „Myslím, že tě ošidili. Nikde tu není žádný drát. S tímhle se nikam nedovoláš.“
„K tomuhle drát nepotřebuješ. Funguje to i bez něj. Je to úžasná věc,“ vyprávěl nadšeně Sorin. „Nahrál jsem si tam nějaké písničky. A jsou tam i obrázky. Podívej. A tady můžeš posílat zprávy.“
„Hodně věcí se změnilo od chvíle, kdy jsem byl naposledy venku,“ odtušil Dwyn. Bylo až neuvěřitelné, kolik věcí se vejde do tak malé krabičky. Otáčel tou věcí v ruce, potěžkal jí, byla lehčí, než čekal. Za sklem zahlédl nějaký obrázek, ale nešlo poznat, co je na něm. Zkusil zmáčknout jedno tlačítko, nic. Mačkal zaujatě všechna, schválně, co se stane. Najednou se obrázek za sklem prudce a jasně rozsvítil, až z toho bolely oči. Dwyn leknutím upustil mobil na stůl. „Ono to vzplálo,“ vykřikl překvapeně. Záblesk displaye přilíkal i ostatní studenty u stolu. Copak to je?
„Neboj,“ zašklebil se majitel přístroje. Bylo legrační Dwyna pozorovat.
Jeden ze studentů vzal mobil do ruky. Zkušeně zmáčkl tlačítko. Určitě to nedělal poprvé jako Dwyn. „Myslel jsem, že tu není signál,“ odtušil zamyšleně, pak dodal: „Už máš jen polovinu baterky. Na škole není elektřina, pak je ti to nanic.“ Tázavě se podíval na Sorina, jakoby čekal vysvětlení.
„Já vím. Přivezl jsem si pár baterek do zásoby. Pak je vždy pošlu domů a brácha mi je zase nabije,“ dostalo se mu odpovědi.
„Aha,“ podivil se student. Doma měl taky mobil, ale nestál o takovou námahu, takže si ho nikdy raději ani nevozil. Vrátil přístroj Sorinovi a šel po svých. Zvláštní kluk, pomyslel si, je to ještě dítě.
Po obědě se každý vrátil ke svým povinnostem. Sorin měl službu, musel zametat před školou, a Dwyna čekala dvouhodinovka chemie, kterou nesnášel. Vzorečky, vlastnosti různých látek, to vše mu bylo cizí.
Seděl v školní laboratoři a přepisoval si protokol z tabule. Vždy začali nejdřív tou teoretickou částí, kterou jim učitel nadiktoval. Oni doplňovali jen výsledky. Následně si oblékli pláště a nejčastěji ve dvojicích prováděli pokusy.
Všichni už se roztřídili, jen Dwyn zůstal sám. „Lechien, budeš s ním,“ zavelel učitel. Přísný mladý muž, který chemii rozuměl jako nikdo. V jeho hodinách se žádný student neodvážil bavit, ani jinak rušit.
„Cože? Proč?“ ohradil se Lechien. Popravdě si nic jiného nepřál. Ani nemohl uvěřit, jaké má štěstí. Učitel ho probodl pohledem, který říkal: Na tvůj názor se nikdo neptá, prostě to udělej. A tak se chlapec s tichým reptáním odebral k Dwynovi, který stále ani nezvedl hlavu od sešitu. Věděl, že ho kamarádi pozorují, takže s ním nemůže mluvit.
Potichu si oblékli bílé pláště a nasadili ochranné brýle. Učitel jim přidělil látky, které měli smíchat a vytvořit tak sloučeninu. Dwyn se pustil bez řečí do práce. Musel se soustředit, nebyl to lehký úkol. Stačilo přilít o trochu víc nebo míň a kdo ví, co by se stalo. Jenže když mu stál hned za zády, nebylo to tak jednoduché.
Třída se pustila do práce. Laboratoř se rozšuměla hlasy studentů, kteří si ve dvojicích radili. „Opatrně, nepřelij to. Ještě trochu. Sakra, sakra, to je moc!“
Lechien neváhal ani minutku, jakmile si byl jistý, že má šanci, okamžitě jí využil. „Dwyne,“ oslovil ho. Ale víc nestihl.
„Dík, žes nic neprozradil,“ skočil mu do řeči. Museli oba šeptat. Skoro ani nehýbali rty, aby někdo nepojal podezření.
Lechien zalapal po dechu. Poznal, že se s ním nechce bavit, ale on mu musel něco říct. Ničilo ho mlčet. „Dwyne, proč se ke mně tak chováš? Prosím, aspoň mě vyslechni,“ šeptal naléhavě.
„Vím, co mi chceš říct,“ nenechal ho Dwyn. „Jenže já svůj názor nezměním,“ řekl jasně. Pak na chvilku zaváhal a dodal: „Aspoň teď určitě ne.“ Zkusil se vrátit ke svému pokusu. Jenže stál tak blízko. „Odměř čtrnáct mililitrů,“ řekl aby ho zabavil a vrazil Lechienovi odměrný válec.
Když skončila hodina, vrátil se Lechien ke svým kamarádům. Dwyn ho slyšel říkat: „No jasně! Je to debil.“ Musel se usmát. Tahle hra začínala být zábavná.

Slunci zbývala už jen hodina spánku, než se muselo vydat na svoji každodenní cestu po modré obloze. Dwyn se konečně odhodlal do postele. Bylo už pozdě. Jenže se musel naučit na písemku. Který normální člověk zadá zkoušky hned po prázdninách?
Sorin spal jako mimino. Klidně a pravidelně oddechoval, odkopal deku, která mu ležela u nohou.
Dwyn vstál od stolu, kde měl rozložené všechny učebnice. Přešel k spáči, vzal cíp deky a zakryl ho. Už se chtěl otočit a padnout zničeně do své vlastní postele, když se ta zvláštní krabička rozsvítila. Ležela na zemi, spolu s dalšími Sorinovými věcmi, které tu pohodil.
Měl by ho vzbudit? Nevěděl, co má dělat. Rychle po ní natáhl ruku. Jen se jí dotkl, krabička začala bzučet a třást se, jakoby by v ní někdo zavřel úl plný včel. Ucukl. Co kdyby ho pobodaly? Opatrně se k přístroji nahnul. Za sklem na obrázku bylo napsané číslo. Co to znamená? Byl zmatený. Bál se té věci dotknout. Mohlo by to být ještě horší. Zvědavě do krabičky šťouchl špičkou prstu. Nic. Stále se třásla a vrčela, žádná změna. Sebral veškerou odvahu s odhodláním. Vzal mobil do ruky a zmáčkl zelené tlačítko. Něco mu říkalo, že bylo to správné.
„Haló? Lydie, jsi tam? Co ti tak dlouho trvalo, sakra?“ ozval se tichý dívčí hlas z přístroje. Copak mohl někdo narvat holku do něčeho tak malého? Je to vůbec možné? „Lydie? Jsi tam?“ křičela dívka.
Dwyn vycouval ke své posteli, aby nevzbudil Sorina. „Haló?“ zašeptal tiše co nejhlasitěji do přístroje, prostě tak, aby jeho spolubydlící spal klidně dál.
„Haló,“ podivila se dívka. „Kdo je tam? Kde je Lydie?“
„Lydie? Žádnou neznám,“ odpověděl Dwyn.
„Kdo jsi ty?“ zeptala se dívka.
„Jmenuji se Dwyn,“ řekl.
„To je divné jméno. Takové staré.“
„Pro tebe jsem starý,“ namítl podrážděně. Dlouho nemluvil s žádnou holkou, nevěděl jak na to.
„Kolik ti je?“
„Bude mi čtyřicet tři.“
„Cože? Nevěřím ti…teda vám. Máte tak mladý hlas,“ řekl překvapeně dívka.
Dwyn se svezl po okraji své postele na zem a opřel se zády o matraci. Začínalo ho to zajímat. „Kolik je tobě?“
„Šestnáct,“ odvětila pohotově. „Ale to bych vám neměla říkat,“ dodala téměř okamžitě. „Co když jste nějaký úchyl?“
„Prosím?“ nevěřil svým uším. „To ty jsi volala mě. Já bych se měl bát,“ namítl.
„Nevolala jsem vám, ale Lydii. Mé spolužačce,“ odsekla.
„Slunce bude teprve vycházet. Vždyť je to pro tebe ještě brzo, ne?“
„Proč vy nespíte, když je půl páté?“ zeptala se na oplátku.
„Chtěl jsem si jít konečně lehnout, když jsi zavolala.“
„Teprve teď? Copak jste nějaký upír?“
„Jak jsi to poznala?“ zeptal se vážně Dwyn. Přece to nemohla vědět. To nejde.
„Cože?“ zasmála se dívka. „No jasně. Já na upíry nevěřím. Jsou to jen pohádky pro malé děti. Upíři neexistují.“
Dwyn si oddechl. „Máš pravdu, nejsou skuteční. Proč ale voláš spolužačce takhle brzo ráno?“
„Kvůli projektu. Dostali jsme ve škole úkol. Měla nalepit papíry co jsem jí dala na plakát. Chtěla jsem jen vědět, jestli to skutečně udělala. Je lína jako veš. Nechápu, proč jsem jí dostala do dvojce zrovna já,“ stěžovala si dívka.
„Já jsem se teď taky učil.“
„Proč se učíte? Vždyť už do školy chodit nemusíte, ne?“
„Musím. Zítra píšu písemku.“
„Neděláte si ze mě legraci? Vsadím se, že vám není čtyřicet tři,“ zapochybovala.
„Nedělám. Vážně je to tak. Ale tobě bych si zdál asi jako osmnáctiletý. Stárnu pomaleji,“ vysvětlil jí. Ta holka ho zaujala. Vůbec ho neznala a přesto se s ním úplně normálně bavila. I on s ní. To nikdy předtím neudělal. Chtěl o ní vědět víc. „Odkud jsi?“
Dívka zaváhala. Má mu to říct? Co když je to opravdu nějaký úchyl? Jenže jak by jí mohl najít? To přece nejde. „Jsem z Herblay,“ odvětila po chvilce.
„Páni, tam jsem se chtěl vždycky podívat. Musí to být nádherné město. Viděl jsem nějaké fotky. Závidím ti.“
„Není co. Historická část města je hezká, to uznávám. Ale tady na okraji je to příšerné. Sem turisty nevodí, aby si prohlédli všechnu tu špínu,“ řekla otráveně dívka. „Aby viděla, jak se v Herblay skutečně žije.“
Dwyn mlčel. Musel o jejích slovech přemýšlet. Tenhle úhel pohledu ho nenapadl. Vždy si Herblay představoval jako město měst. Krásné místo stvořené snad anděly. Spisovatelé ho popisovali tak nádherně v každé knize. Bylo to město milenců, místo, kde začínají i končí ty největší lásky. Umělci se tu scházeli ze všech koutků země.
„Je to Herblay,“ pokrčil rameny.
„Vím, žiju tu. Odkud jste vy?“ vyzvídala.
„Já nemám domov,“ řekl. „Takže teď bydlím na koleji.“
„Aha,“ odvětila. Z krabičky se ozvalo zívnutí. Dwyn si nemohl pomoct: „Ááááá,“ zívnul taky.
„Omlouvám se, ale je strašně brzo. Jsem ospalá.“
„Já taky,“ odpověděl. „Nakazila jsi mě, chce se mi zase zívat,“ řekl a oba se rozesmáli.
„Měla bych se už jít chystat do školy,“ povzdechla si. „Jinak přijdu pozdě.“
„Chápu. Mohl bych ti zase někdy zavolat? Třeba zítra? Hezky se mi s tebou povídalo.“
„No, ale jo. Proč ne,“ odpověděla trochu ledabyle. „Tak na shledanou.“
„Nashledanou.“
Hlas utichl. Dwyn krabičku pozoroval, dokud opět nezhasla. Skutečně úžasná věc, pomyslel si a v tu chvíli si poprvé uvědomil, o kolik věcí tady přichází.