Příběh Mrtvého stromu

Ikdyž jsem věděla, že tenhle den jednou přijde, přesto jsem nebyla ochotná uvěřit skutečnosti. Žena, která mi dala život, odešla a já se nestačila rozloučit. Co bych právě v tuhle chvíli dala za pohled do jejich tmavomodrých očí. Smrt mé matky mě naprosto zasáhla, a proto jsem se rozhodla odjet zpátky do rodného Salemu.
Když jsem stála se dvěma kufry před naším domem, staré vzpomínky se vrátily a já si zase připadala jako ta malá holčička co vždy ráda utíkala za mámou.
„Samantho, holčičko, vítej zase doma, ale za jiných okolností bych tě viděla mnohem raději.“ To mě vítala paní Thomasonová, která byla velmi dobrou přítelkyní mojí matky a já ji brala jako svou tetu, protože jako malá jsem si k ní často chodívala hrávat s jejími malými koťátky. „ Teto Deborah, tak ráda tě zase vidím,“ objala mne se slzami v očích „ a jsem ráda, že jsem doma, ale bez mámy je to tady prázdné a opuštěné.“ Rozhlédla jsem se na obě strany a přejel mi mráz po zádech.
„Ukaž Sam, já ti pomůžu s těmi zavazadly.“ Vzala jeden můj kufr, vytáhla z kapsy své zástěry klíče od našeho domu, které měla pro všech případy u sebe uschovány a vydala se k předním dveřím domu, aby mi otevřela, jelikož bez ní bych se ani dovnitř nedostala. Rychle jsem posbírala ostatní tašky a utíkala za ní do domu…
Když jsem vešla dovnitř, ucítila jsem tu krásnou vůni růží, která se táhla ze zahrady domu. I vše ostatní bylo v domě takové, jaké si to pamatuji z mého dětství.
Ráno pronikaly paprsky slunce až do mé ložnice a já si připadala jako bych spala pouze pět minut. S obtíží jsem vstala a udělala si šálek černé kávy. V ten den jsem neměla nijak zvlášť chuť do života.
Deborah již vše kolem pohřbu zařídila a já si připadala jako bych pro mámu nic neudělala. Ale nejsem v tom sama. Od té doby co máma umřela, se otec ani neozval, kdoví jestli vůbec ví, co se jí stalo. A bylo mi to vcelku jedno, já jej vidět nepotřebovala.
Na to, že byla polovina léta, venku foukal silný vítr a obloha byla zamračená. Bylo to, jako bych se dívala do zrcadla mých pocitů. Dopila jsem kávu a pomalu se šla připravit, než dorazí Deborah.
Před kostelem už stálo mnoho matčiných přátel a příbuzných. Jenom mne uviděli, začali všichni o tom, jaká to byla ohromná žena, a já jen stěží udržela pláč. „Buď silná Sam,“ říkala jsem si v duchu „nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř.“ A také že bylo. On měl vážně tu drzost se zde objevit. Ano, můj otec. Stál v kostele před oltářem a bavil se s knězem. Najednou mě přepadla strašná zloba a všechen smutek ustoupil do pozadí. Vydala jsem se k němu a už můj výraz prozrazoval, že nejsem nijak zvlášť ráda, že jej vidím. Zpozoroval mě už z dálky a nahodil radostný a nevinný výraz. No to mě tak dožralo! „Sam, holčičko moje.“ Pronesl tak klidným hlasem, jako by se nikdy nic nestalo. „ Můžeš mi k sakru říct, co tady děláš?!“ zařvala jsem tak hlasitě, že ztichl celý kostel a každý upřel svůj zrak na mě.“ Přišel jsem se rozloučit s tvou matkou a také jsem doufal, že uvidím i tebe.“ On si snad myslí, že jsem prostě zapomněla na vše, co provedl a teď snad za ním přiběhnu a obejmu ho. „To už jsi udělal myslím dávno, když jsi nás opustil a co se týče mě, já tě vidět nepotřebuju, nevím, proč bych také měla chtít.“ Opět začaly na povrch vyplouvat ty pocity a myšlenky, které jsem měla jako malé dítě, když jsem večer vysedávala u okna a vyhlížela tátu. A on stejně nikdy nepřišel. Nenáviděla jsem ho za všechno, co dělal a nedělal a pořád ho nenávidím. Obrátila jsem se a odešla.
Bylo mi až špatně z toho, jak se přetvařoval. Stál u jejího hrobu, jako by s ní byl až do posledních dnů jejího života a před ostatními se tvářil, jak ho to zasáhlo, přitom od ní odešel už dávno a našel si mladší. Připadá mi to jako ohraný příběh a někdo by si mohl myslet, že je to snad normální. Obviňuji otce, že tu pro nás nebyl, ale i já sama jsem se v Salemu u mámy několik let neobjevila. Ale vše co děláme špatně, si bohužel uvědomíme, až je pozdě.
Po pohřbu se všichni sešli v našem domě. Vystavila jsem všechny maminčiny fotky, aby si na ni ještě každý vzpomněl.

Šel den za dnem a já stale zůstávala zde. Neplánovala jsem ani nějak brzký odjezd.
Celé dny jsem trávila na zahradě domu. Čím dál vice jsem si všímala, že se podobám matce. Dopoledne jsem seděla mezi růžemi a neodešla jsem do té doby, dokud nebyl vytrhaný poslední malý kousek plevele. Odpoledne jsem zase háčkovala a pletla. Byla jsem až překvapená, že si to ještě vše vůbec pamatuju. Naposledy jsem pletla, když mě to učila moje babička, v devíti letech. Můj zármutek byl čím dál menší. Cítila jsem v domě pořád matčinu přítomnost a nejspíš i proto jsem ještě neodjela.
Jednoho dne, když jsem zase pracovala na zahradě, zadívala jsem se na starý černý strom uprostřed zahrady. A vzpomněla jsem si, jak mi o něm moje babička Rosemary vyprávěla. Vždycky jsem ráda poslouchala babiččino vyprávění, ale příběh o mrtvém stromu mě pokaždé nejvíce zaujal.
Příběh tohoto zvláštního stromu se týkal mé prapraprapra-prababičky Sarah. Vyprávěla mi, že Sarah byla velice krásná žena, po které toužilo mnoho mužů. Využila toho a svedla jednoho krásného, mladého a úspěšného může. Ale jeho žena byla čarodějka a proto zaklela její duši do velkého černého stromu, aby nikdo už nikdy nespatřil její krásu a ona už nezažila žádnou lásku.
Bylo mi jí tak líto, že jsem jako malá chodívala k tomu stromu a vykládala si s ní, aby si nepřipadala tak osamělá. I když jsem byla už starší, stále jsem za ní chodívala a vykládala jí má tajemství.

...

Budu rád když napíšete co si o příběhu myslíte, jestli za to stojí ho číst a dát jsem další část…díky