Hra bez konce

Pamatuji si to, jakoby tomu bylo dnes. Vzpomínky mě odvlály do minulosti. Viděl jsem babičku … křeslo … knížku plnou pohádek. Slyšel jsem její hlas, který mě volal. Vykoukl jsem ze dveří a viděl jsem jí sedět v houpacím křesle. Natahovala ke mně ruce a já k nim utíkal. Vyzvedla mě k sobě a konejšila v náručí. Zase voněla senem a lučním kvítí. Byla to moje kouzelná babička. Rád jsem za ní jezdil. Cítil jsem se tam v bezpečí. V jejím dobráckém srdci bylo pro mě vždy kousek místa a zato jsem jí byl nesmírně vděčný. A já se jí zato všechno takhle odvděčil! Do vzpomínek se vkradlo mé černé já. Zadupalo všechno krásné a vyzvedlo na povrch zkaženost mých činů. Najednou jsem byl v realitě, která mi před očima pádila jako splašený kůň. Nemohl jsem to zastavit. Motala jsem mi z toho hlava. Chtělo se mi zvracet, ale … v tom jsem ucítil na tváři letmé pohlazení.
Pomalé.
Něžné.
S ním se vléval zpátky do mé duše klid. Tváře přede mnou už nebyly tak jasné, ale kroutily se v nečitelné grimasy, které odplouvaly s přívalem mlhy, až mou špatnost pohltila tma.

Když jsem se znovu probudil, den už byl u svého konce. Pokojem vládlo šero.
Hlava nebolela jako dřív a přítmí lahodilo očím. Vzpomněl jsem si na dívku, která na mě promlouvala … na pohlazení …
Podle ticha jsem usuzoval, že jsem v pokoji sám, ale mýlil jsem se.
Opět se ozvalo letmé zapraskání a postel se pode mnou nepatrně prohnula.
Sedla si ke mně.
Byl jsem si jistý. Cítil jsem dámský parfém. Velmi jemný … nasládlý … smyslný. Zachvěl jsem se.
Pomalu jsem otevíral oči a přál jsem si abys tam byla ty princezno.