V Objetí Temnot - Akt II. – Nákaza

Scéna 1 – Úsvit v Říši Světel. U Zdi.

Díváme se na úsvit v Říši Světel. VSlunce vychází, zpomalený kohout kokrhá, ospalý pastevec se protahuje a zívá, vše je zalito oranžovými paprsky ranního slunce.
Díváme se na Julii, jdoucí podél zdi směrem k domku u Zdi. Jde pomalu, jak jí to jen dovolují rány na těle. Je samá modřina a podlitina, kolem několika povrchních zranění má zaschlou krev. Přes sebe má nedbale přehozený utržený kus oblečení, ve kterém v noci odešla za nestvůrou. Ten jen tak tak zakrývá její hruď. Jinak je nahá. Má nepřítomný, zraněný výraz. Dívá se do země, jen občas vzhlédne, aby se přesvědčila, že ji nikdo nevidí.
Julie se dobelhá k domku u Zdi. Jakmile domek spatří, trochu se zatřese a rozběhne se k domku. Hadr za ní povlává ve větru, zatímco ona, nyní už zcela nahá, doběhne ke dveřím domku (pokulhávajíc), dobude se dovnitř (zprvu jí nejde chytit pořádně kliku) a vběhne na chodbu.

Scéna 2 – Pokoj Tanečnic v domku u Zdi. Svítá.

Díváme se na tvář spící Heleny. Ozve se zvuk otevření dveří a její oči se otevřou. Zamrká, vzdychne a zavrtá se hlavou do polštáře (stále vidíme jedno její oko), aby mohla dál spát. Pokouší se usnout, ale slyší zvuk Juliiny chůze (nevyrovnaná, dupavá chůze, doprovázená občasným popotáhnutím nosem či bolestným sykem) a to její oči znovu otevře. Posadí se na posteli, rozsvítí lampičku (světlo zvenčí je tlumeno záclonami) vedle postele a uvidí Julii, jak se usazuje na svou postel na druhé straně pokoje. Jakmile ji uvidí, strne.
Julie se usadí na svou postel, ani se nesnaží se zakrýt a jen se na Helenu nevesele usměje. Helena vyskočí z postele a přijde k ní. Klekne si na zem před ní a nevěříce svým očím si ji prohlíží (rukou jí odhrne vlasy, aby viděla její oči).

HELENA: Co se ti proboha stalo? Cvičiteli!!

Julie se tváří skoro uličnicky. Zkřiví pusu a pak s posměškem řekne:

JULIE: Znásilnili mě.

Dívá se na Helenu rozverně a Helena to nemůže pochopit. Zakroutí hlavou na znamení, že to nechápe a pak se trochu zamračí. Zvedne se a běží k telefonu na chodbě. Julie se za ní dívá a pak se podívá do země pohledem provinilce. Z chodby už se ozývají svižné kroky Cvičitele a Julie zase vzhlédne a podívá se tím směrem.
V chodbě Cvičitel obejde Helenu a vkročí do místnosti. Jakmile uvidí Julii, zamračí se. Přijde k ní, přehodí přes ní deku, která leží na posteli, klekne si tak jako před ním Helena a zeptá se,

CVIČITEL: Co se ti stalo?

Je slyšet Helena, která už se dovolala do nemocnice. Julie se na Cvičitele jen chvilku nevesele, vcelku bezvýrazně dívá, takže nic jiného než její hlas není slyšet.

HELENA: Dobrý den, to je nemocnice? Potřebovala bych poslat sanitku do Domu u Zdi. Ano, co nejrychleji. Ano, pohotovost.

Julie se podívá do země, polkne a pak řekne Cvičiteli:

JULIE: Zapíchala jsem si s potvůrkama.

Cvičitel se zamračí. Helena stále drží v ruce telefon, neposlouchá však ten, ale to, co se děje v pokoji. Kdosi na ni z telefonu mluví, ona však jakoby neslyšela. Za chvilku se vzpamatuje:

HELENA: Cože? Ano, na převoz.

Pak položí telefon, otočí se a zírá na dvojici u Juliiny postele. Julie se v očekávání něčeho strašného dívá na Cvičitele, ten se na ni jen mračí. Za chvilku však vzdychne a řekne:

CVIČITEL: Tak pojď.

Rukou chytne Julii za paži a pomůže jí z postele. Helena k nim přijde a podepře Julii z druhé strany.

HELENA: Říkali, že tady budou do pěti minut.

CVIČITEL: Dobře. Vezmeme jí ven.

A společně odvedou Julii dveřmi pryč z pokoje.

Scéna 3. – Nemocniční pokoj. Noc.

Julie (obvázaná a ošetřená) se probudí na posteli v nemocnici. Rozhlédne se po pokoji a zjistí, že je sama. Vedle postele si však všimne prázdné židle, přes kterou je přehozená bunda. Julii se uleví. Opře se zády o polštář a přemýšlí.
Za chvilku přijde do pokoje Helena. Jakmile se otevřou dveře, Julie je ihned znepokojená. Helena vejde dovnitř a usměje se na Julii.

HELENA: Ahoj. Tak jak ti je?

Julie nejdřív otevře pusu, jakoby chtěla mluvit, ale pak se zarazí a znovu nastaví nepřátelský výraz.

JULIE: Nic moc.

Helenu to moc nepotěší. Přesto přistoupí k Juliině posteli.

HELENA: To vidim. Úplně jsi ztratila řeč.

Julie neodpoví. Helena se na ni teď už doopravdy nevesele dívá.

HELENA: Nezajímá tě ani, co se dělo, když jsi spala?

Julie zakroutí nakloněnou hlavou, jako kdyby ji to zajímalo i nezajímalo.

JULIE: Ale jo…

Helena se na ni chvilku dívá a pak začne.

HELENA: Cvičitel volal do senátu a říkal, co se stalo. Oni mu pak volali zpátky, že svolají výjimečnou poradu. Jde prý o bezpečnost celé Říše Světel.

Julie jen mlčky poslouchá. Helena se posadí k ní na postel.

HELENA: Pěkně jsi ho vyděsila. A mně taky.

Julie zdvihne k Heleně oči.

HELENA: Proč jsi mu to řekla?

Julie jakoby cítila trochu viny si vzdechne. Chvilku sedí mlčky a pak odpoví.

JULIE: Cítila jsem, že mu nemůžu říct nic hezkýho.

HELENA: Stejně jako mně?

Julie sevře rty. Obě dívky sedí mlčky a my se podíváme za dveře, kde stojí Cvičitel a poslouchá. Vzdychne si, Rozhlédne se, zda ho nikdo nesleduje, a poslouchá dál.

Scéna 4. – Nemocniční pokoj. Den.

Julie leží na posteli v nemocnici a u ní sedí na židli Helena. Cvičitel stojí v místnosti opodál. Julie se dívá nepřítomným pohledem kamsi. Helena mluví s Cvičitelem.

HELENA: Teď se ale přeci nedá nic změnit. Sám jste říkal, že rituál jako takový měnit nelze a náhradnice za nás nemáte. Tak co chtějí senátoři dohadovat?

CVIČITEL: To já ti nepovím. Já jen vás dvě cvičím, nemám pravomoc zasahovat do státních záležitostí.

Helena se otočí pohledem na Julii a chvilku mlčí.

HELENA: Vrtá mi to hlavou. Pořád si říkám co když tohle nebo támhleto. Co když nás obě vyhodí, nebo pošlou Julii někam na léčení?

Julie jen po očku vzhlédne, ale hned zase sklopí zrak.

HELENA: Stejně se nestalo nic tak hrozného, ne?

Julie se na Helenu podívá.

HELENA: Já vim, je to hrozný, ale neznamená to konec světa, nebo jo? Je to náš život, ne? Lidi, show, všechno tohleto.

Julie neodpoví a zase se podívá nikam.

CVIČITEL: Tak co, Julie? Jde hlavně o tebe. Nemáš co říct?

JULIE: Já… (podívá se na Helenu a na ní vidí, že by měla něco říct) Chci tančit dál. Za nějakou dobu…

Helena jí skočí do řeči.

HELENA: Zapomene se na to a bude to zase jako předtím.

Pak se Helena tázavě podívá na Julii, je zaskočena tím, že Julie už ve své větě nepokračuje. Mlčí a znovu se dívá nikam. Cvičitel dívky sleduje. Helena nemůže odpoutat tázavý pohled od Julie.

CVIČITEL: Každopádně budou chtít, aby ses dostavila na to zasedání. Ještě nám nedali přesné datum, ale čekám, že se brzy rozhodnou. Do té doby bude všechno při starém. Večer vás obě chci vidět u Zdi.

Helenu probudí překvapení z udiveného pohledu na Julii.

HELENA: Oni už Julii pustí?

CVIČITEL: Vážně zraněná není, k početí nedošlo, takže už se musí zotavit jen psychicky. Krom toho pořád je tu Říše Temnot a naši lidé vás dvě potřebují.

Helena s Cvičitelem se zadívají na Julii, dívající se do prázdna. I my se na ni zadíváme.

Scéna 5. – Vesnice u Zdi. Pozdní odpoledne.

Helena vyvádí Julii ven ze dveří nemocnice. Na Julii padnou paprsky Slunce a ona od nich odvátí zrak. Je celá pošramocená, i přesto, že je celá oblečená, jsou vidět modřiny na jejích rukou a hlavě. Helena ji podpírá a vede ji domů.
Jdou přes náměstí, kde přecházejí ze strany na stranu pomalí lidé z vesnice. Každý, kdo míjí Julii, se za ní otočí. Dívají se na ni většinou v lítosti a v obavách, někteří však spíše jako kdyby byla prašivá. Julii očividně nedělá dobře, jak se na ni dívají.
Jeden mladý muž se za nimi otočí.

MUŽ: Tanečnice!

Julie s Helenou se na něj otočí. Julie se hned chopí slova.

JULIE: Ale to nic. Nejsou to vážná zranění. Všechno se to zahojí a snad i ta temnota potom ustoupí...

Julie se zarazí. Muž je ještě zděšenější, než byl před rozhovorem. Helena Julii násilím od něj odvrátí a kulhají zase spolu směrem domů.

HELENA: Co to s tebou je? Málem jsi mu přivodila infarkt! Takhle naplno mluvit o temnotě!

JULIE: Co? Co jsem udělala špatně?

Před Julií s Helenou se objeví dvě malá děcka. Skoro s pláčem se dívají na Julii.

DĚCKO: Tanečnice! Neumírej!

Julie jen zakroutí hlavou.

JULIE: Ale ne, dětičky…

Helena jí skočí do řeči.

HELENA: Dětičky, ona neumírá. Nic se neděje, večer už zase tančíme. Tak jděte hezky domů.

DĚCKO: Tanečnicé!

JULIE: No tak neplač! Vždyť mě… mě se to docela i líbilo!

Děcko se rozpláče ještě víc. Helena jen zírá na Julii.

HELENA: Mlč už!

Zase ji chytí a odvleče ji od děcek pryč. Julie se za nimi dívá jak pláčou a nic nechápe. Nechá se vléci Helenou domů. Rozloučíme se s nimi, když vyjdou ven z vesnice směrem k domku u Zdi.

Scéna 6. – Zeď. Noc.

Pod Zdí se svíjejí a řvou nestvůry a na ní tančí tanečnice rituální tanec. Jako vždy, Julie napravo (z jejího pohledu) a Helena nalevo. Cvičitel je pozorně sleduje.
Nestvůry jako vždy nemohou prostoupit magickou stěnu, kterou tanečnice vytvářejí. Křičí na obě dívky a Helena si najednou uvědomí, jak asi působí jejich kvičení na Julii. Podívá se na ni. Juliina tvář je skrytá pod maskou, takže nic nevidí a tak se podívá zpět na nestvůry.
Díváme se chvilku na Julii. Tančí bezchybně, ale dělá jen to, co se po ní chce.
V jedné části tance, kdy se mají dívky k sobě přiblížit, se najednou při přibližování Julie trochu zapotácí a Helena se k ní také postaví jaksi neosobně, rychle tuhle část tance přejdou a jdou zase každá na svou stranu. Cvičitel to vidí a zkřiví pusu.
Helena se občas po očku na Julii podívá. Ta se pohybuje nejistě, neví kam s rukama, kam s nohama. Sama se často dívá na své tělo, jako kdyby mu chtěla spílat. Nestvůry na ni dorážejí víc, než jindy a tanec proto trvá déle. Cvičitel jen drží palce.
Když se nestvůry otočí a utečou, stojí Julie jako solný sloup. Helena k ní přijde a stoupne si vedle ní. Dívají se na sebe očima pod maskami. Obě jsou udýchané. Helena se na Julii dívá vyčítavým a zároveň lítostivým pohledem. Pak jí chce pohladit rukou po hřbetu její ruky. Nejdřív ale váha, zda se jí má dotknout. Cvičitel to sleduje. Nakonec položí Helena svou dlaň na Juliinu ruku a Julie se na ni podívá. Pak do země a zpět na Helenu. Takhle chvilku zůstanou. Pak Helena dá ruku pryč a odejde.

Scéna 7. – Pokoj Tanečnic v domku u Zdi. Den.

Slunce už se chystá zapadnout nad Říší Světel, stále však červeně září do pokoje Tanečnic, kde se Julie právě připravuje k odchodu. Na posteli má vytahané komplety, které zakrývají co nejvíc z těla a hrabe se ve skříni. Je tu s ní Helena, která sedí na své posteli.

HELENA: Proč zrovna tyhle? Vždyť tyhle nikdy nenosíš. (ukazuje hlavou na „zakrývavé“ komplety)

Julie se podívá na postel na šaty, o kterých Helena mluví a na chvilku se s odpovědí zarazí.

JULIE: Nevim. Mam svoje nálady.

Helena skloní víc čelo a zaujme výslechový postoj.

HELENA: Jsou takový… Dost zakrývaj. Takový spíš nosim já.

JULIE (žertovně): Ale je tohle přeci moje skříň, nebo snad ne?

HELENA (dělá že si její poznámky nevšimla): Máš ty to ale divnou náladu.

Julie neodpoví. Neví, co by na to řekla, jen její tvář ztemní. Helena vstane z postele a jde pryč.

HELENA: Mám tě radši, když nosíš ty, ve kterejch ti člověk vidí na kůži!

Helena odejde a zavře za sebou dveře. Julie osamí. Chvilku se dívá do prázdna a pak zatřese hlavou, aby se probrala. Chytí si hlavu rukama a několikrát se do ní dlaněmi praští. Pak, jakoby se chtěla věnovat tomu, co je tady a teď, se věnuje znovu šatům. Vytáhne jeden komplet, který jako jediný ze všech (i z těch na posteli) úplně zakrývá břicho. Podívá se pak na svůj podbřišek, kde je vidět jeden velký šrám. Sáhne si na něj a vzpomene si na moment, kdy ho viděla naposledy.
Tehdy z něj ještě tekla krev. Julie ležela v ten moment na zemi v chatce a jediný, kdo tam byl s ní, byl netvor, který ji vylákal za zeď v masce měsíce a ten se na ni šklebil.

NETVOR: Ááách! Tohle jsem si užil! Bejt zase spojenej s něčim tak čistym, tak nevinnym. To mi vážně chybělo.

Julie se jen na netvora dívá, těžce dýchá a jakoby dávala pozor, aby na ni znovu neskočil.

NETVOR: Jako za starejch časů! Takhle jsem se cejtil naposled ještě předtim než jste nás vy hnusáci vyhnali za tuhle zasranou Zeď! My nestvůry jsme v těch časech mohli mít kteroukoliv holku nebo kluka se nám zachtělo! A jim se to líbilo!

Julie zpozorní. Když chytne dech, zaútočí na netvora slovy.

JULIE: Ale tyhle „starý časy“ skončili kvůli Vám! To vy jste přeci útočili na lidi a otravovali je nenávistí a bolestí. Proto postavili tuhle Zeď. Proto vás vyhnali!

Netvor vyštěkne.

NETVOR: Drž hubu!

Julie se zase stáhne. Bojí se. Ale hned se zase podívá ne přímo na netvora, ale k zemi blíž jemu, aby nevypadala jako třasořitka. Netvor se ušklíbne.

NETVOR: Tobě se to taky líbilo, viď?

Julie neodpoví. Netvor přijde ke dveřím. Julie je překvapená, že chce odejít.

NETVOR: Proč myslíš, že jsem si vybral právě tebe?

JULIE: Protože jsem jediná, kdo u Zdi žije?

Netvor po ní vystartuje.

NETVOR: Drž kurva klapačku!

Chytne Julii pod bradou.

NETVOR: Ani nevíš, jak tebe a tu tvojí kamarádku nenávidíme. To díky vám jsme odříznutý od lidí. Od našeho zdroje života. Jsme jako mrtví! Ty a tvoje kamarádka jste jediný živí na tomhle světě! Protože jste jediný, kdo žije na Zdi!

Netvor ji pustí a odejde opět ke dveřím.

NETVOR: Jdi si domů. Pokračuj si dál ve svým tančení. Teď nám nejsi k ničemu, nakazili jsme tě. Ale po nějaký době strávený zpátky na světle… Budeš zase sladká a nevinná! Pak si pro tebe přijdem znovu!

Netvor práskne dveřmi a uteče do lesa. Julie je zpět v domku u Zdi. Drží v rukou dlouhé šaty a dívá se na svou jizvu. Pak se napřímí a šaty jí vypadnou z rukou. To jí ani nepřekvapí a je jí to očividně jedno. Sleduje je, jak padají a jak se povalují na zemi a jen se na ně otupeně dívá.
Pak jí to přemůže, ona se otočí a vyběhne dveřmi z pokoje. Posléze i z domku u Zdi a není po ní už ani vidu.

Konec druhého aktu.