Olga (1)

Když viděla na zemi to mrtvé dítě, zamrazilo ji. Odvrátila tvář a s očima upřenýma na rozbitou láhev vedle začala rukou nahmatávat svůj mobil v tašce. nemohla od té láhve, potřísněné od krve, odtrhnout oči. Takhle zemřelo to dítě, daleko od ostatních. Bože, říkala si, Bože, prosím, ať to není pravda. Tři čísla, a už volala pohotovost. Ale proč? Bylo mrtvé už déle než hodinu. A ještě o něco později ho začnou rozkládat červi. Jestli teď někoho nezavolá, samozřejmě. Do zbrusu nového mobilu začala diktovat místo neštěstí.
"Haló, a jak se jmenujete?"
Mlčela.
"Paní, jak se jmenujete?"
"Olga," řekla a zavěsila.
Znovu se proti své vůli zadívala na to mrtvé dítě. Pustila mobil na zem a otočila se. Rozběhla se pryč, do nějaké frekventovanější části města, a doufala, že už nikdy nebude muset sledovat ten výjev, mrtvé dítě, které neznala.
Zpomalila a přitáhla si tašku blíž ke své hrudi. Cítila hnus, chtělo se jí zvracet a taky chtěla konečně pryč, od všeho toho svinstva. Ale jak mohla utéct? Odstěhovat se do Norska? Vůbec.
Do očí jí vyhrkly slzy, ale šla dál. Na nos jí dopadla kapka, na ruku druhá a za okamžik už pršelo hustě. Lidé se rozutekli do pekáren, kaváren, prodejen počítačů a zeleniny, jen ona stála na zastávce, z promočeného svetru jí stékala voda, tvář měla slanou a politou deštěm, obnažené nohy studily a ona zírala do nekonečného prázdna šedých paneláků, odkud se na ni dívaly tisíce obličejů.
Nedokázala to popsat. Věděla jen, že je něco tak kurevsky špatně, že pokud nepřijde na to, co to je, a nenapraví to, zničí to celý její život, sny a už to nikdy nepůjde vrátit. Bylo to, jako kdyby stála proti obrovské příbojové vlně, před kterou nemá smysl utíkat. Ledové kapky jí stékaly po celém těle a po černých vlasech.
Sanitka se přehnala kolem jako neonová bouřka a zahnula v zatáčce. Auta ani neuhýbala, jako kdyby věděla, že už mu nikdo nemůže pomoct, protože je mrtvý.
Mezitím přijel autobus, a nenastoupil nikdo jiný než ona. Mokrá a promočená si sedla na sedadlo hned za řidiče k oknu, aby nemusela zírat na nic jiného než na svůj vlastní odraz v kouřovém okně, který tak nenáviděla.
Podívala se na své ruce a začala si nehty škrábat lak, který na nich měla. Nenáviděla ten pocit samoty, který se jí zmocňoval pokaždé, když viděla svůj obličej v nějakém zrcadle.

A najednou jí bylo dvacet jedna, měla vlastní byt, čtyřleté dítě a práci jako novodobá gejša v jednom nechutně drahém klubu. Muži zbožňvali její dětský úsměv, černé vlasy, které si uměle doplňovala o něžné kudrlinky a také její štíhlé, vysoké a křehké tělo, které měla v podstatě od svých čtrnácti let. A zhruba stejnou dobu byla i mrtvá, chodila, starala se o dítě, ke kterému neměla vůbec žádný vztah, starala se, aby nezemřelo, krmila ho, kupovala mu oblečení a kouřila vždycky venku, aby mu nekazila plíce. Celou dobu těhotenství a kojení nekouřila, nepila alkohol, brala to zodpovědně, nebyla dlouho do noci venku a nenechávala je ve tmě. Malý Matyáš vypadal klidně, nikdy neplakal a na dlouhé hodiny se dokázal zabavit hloupými barevnými kostkami, které dostal darem. Pak se naučil mluvit, a nikdy nemluvil, když něco nepotřeboval vědět, byl tak uvědomělý, až to Olgu znepokojovalo, a ve svém luxusním bytě se s ním také cítila nejistá. Veškeré peníze, kterých nebylo málo, pocházely od Matyášova otce. Když bylo Olze šestnáct, vydělávala si jako neoficiální dlouhodobá přítelkyně bohatého, ale ženatého muže. Když zcela nepochopitelně otěhotněla, koupil jí byt a manželce všechno řekl. Od té doby si všichni žili šťastně až do této chvíle, kdy Olga propadala depresím a neměla nikoho, komu by to řeklo. Na účet jí každý měsíc přicházely takové peníze, že vůbec nemusela pracovat a stejně by si mohla dovolit, cokoli by chtěla, ale s Matyášovým otcem nesměla být v kontaktu, protože to byla jedna z podmínek jeho manželky. A proto seděla ve svém dokonalém bytě ráno co ráno úplně sama, pila kafe a sledovala Matyáše, jak sleduje obrázky v knížce.
Večer přišla hospodyně, Olga odešla do luxusního klubu, jeho VIP křídla, kde byli muži, kteří dívkám i bez šukání věnovali mercedes, aby si dokázali, že jsou gentlemani. Olga jim měla dělat společnost a tvářit se tak, že ji strašně zajímá jejich život a dětství, které většinou trávili v zazobaných měšťanských rodinách, aby posléze mohli zdědit obrovské jmění svých rodičů.

Obrovský gorilí černoch ji pustil dovnitř. Sundala si černý kabát, pověsila ho v šatně na věšák a šla do zákulisní místnosti, kde potkala několik svých kamarádek, ale Tereza, ta nejlepší, tam nebyla. Všechny pozdravila a začala se převlékat do hedvábných minišatů, natahovat si černé punčocháče, lakované lodičky a celkový dojem stvrdila mašlí na krku, kterou povinně musely nosit všechny zdejší dívky.
Vypadala luxusně. Vyšla z šatny a vlezla si za pult.
Barmanka se netvářila zrovna nadšeně.
"Sem nesmíš, Oag."
Olga popadla nejbližší láhev vodky. "Jen si namíchám drink."
"To můžu udělat sama, zlato," řekla s téměř mateřskou něhou a jemně ji odstrčila. Olga potřásla hlavou a předala jí sklenici.
Pak její pozornost upoutal ani ne sedmnáctiletý kluk, který nejistě postával u baru a sledoval dění kolem. Olga do barmanky dloubla loktem.
"Kdo je tamto?" zeptala se.
"Myslíš Roberta? Syn nějakého ze zdejších boháčů. Je tu už podruhé. Proč se ptáš?"
Olga neodpověděla. Jen si vzpomněla na to mrtvé dítě, které kdysi viděla ležet mrtvé na zemi.