Minulost tě dožene

Z předního auta vystoupili čtyři muži se zbraněmi. Jess rozostřila svůj zrak na věci v jejich rukou.
„Jess, lehni si za sedadla a přikryj se,“ otec se ani neotočil a Jess pochopila, že si nedělá legraci.
Odtud pak sledovala, jak muži násilím otevřeli přední dveře a vytahují otce s matkou. Nejspíš si nevšimli, že Jessica nějakou dobu ležela na sedadlech v autě na parkovišti. Pravděpodobně by ji jinak vyrvali násilím taky.
Postrčili je pár metrů dál a postavili vedle sebe. Henry a Ginger se s vyděšeným výrazem v obličeji dívali na muže před sebou a nechápali, co se děje. Henrymu však bylo vše jasné. Nemohl však před svou ženou dát cokoli najevo. Byl sice policista, ale ne ledajaký. Jeho činnost spadala do sféry utajení, avšak i před vlastní rodinou.
Jessy chtěla zjistit, co se venku odehrává a maličko vykoukla zpod deky, aby ji nezpozorovali. Muži zvedli zbraně a namířili je na klečící a třesoucí se manžele. Poté, bez jediného slova, spustili nelítostnou palbu. Otřesný hluk střílení zaplnil ticho mezi skalami v této pustině. Vzápětí se odehrála otřesná scéna. Dívka hleděla, jak její rodiče klesají k tvrdé zemi s mnohačetnými krvácejícími ranami po těle. Každý by hned rozpoznal, že rány po obou tělech jsou natolik smrtelné, že by je jen Bůh dokázal přežít. V očích se jí zableskly první slzy. Tiše, znehybněná šokem události, zůstala ve svém úkrytu a prohlížela si vrahovy tváře.
Po chvíli hluk zbraní utichl a neznámí muži nasedli do svého auta a ujížděli od osudného místa manželů McNeilových. Naštěstí je nenapadlo důkladně zkontrolovat vozidlo, kde se Jess ukrývala.
Ale proč je tam jen tak nechali?
Dveře stojícího auta se prudce otevřely a Jessy s hrůzným výrazem vyskočila ven. Rozběhla se k matce s nadějí, že ještě dýchá, že žije. Přiklekla k ní, ale ona jen nehybně ležela v prachu na zakrvácené zemi. Na půlce tváře měla od nárazu na kamenitou zem přilepené kamínky, které již stačila zabarvit rudá tekutina. Podle matčina výrazu poznala, že není naděje. Vstala a přesunula se k otci ležícímu vedle. Se slzami, přes které vůbec neviděla, zjistila, že otec dýchá. Snažila se ho probudit k vědomí a křičela na něj z plných plic, až ji hlas pomalu vynechával.
„Tatínku, tohle mi nedělej! Neodcházej mi zase!“
Pomalounku a velmi slabě se mu podařilo otevřít oči a pohlédnout na dceru. Z posledních sil zašeptal:
„Jess…mám vás oba moc rád…“
„Tatínku, prosím….nemluv,“ vzlykala a přes nával slaných slz nemohla dýchat.
Přesně tohle se však stalo. Henry už nepromluvil. Po posledních slovech vydechl naposledy. Víčka mu klesla a zavřela se naposledy. Jess marně čekala na pokračování jeho slov. Již víc se nedověděla. Odešel a tentokrát se jí nikdy zpátky nevrátí. Je to jiné, než když šel do práce a vrátil se za pár dnů. Teď už ho nikdy neuvidí. Ani jednoho z nich.
Třásla s jeho bezvládným tělem, ale nebylo to platné.
Čas ubíhal a vůbec si neuvědomila, že nikdo kolem netuší, co se stalo. Jak by taky mohli, když jsou ještě kus od hranic a poslední město, kterým projeli, je pár hodin zpátky, avšak nebyla si tím vůbec jistá. Cestou spala, ale jak dlouho, to netuší. Celá zamazaná lepkavou tmavou krví tiše dál klečela u bezvládných těl. Bez rozmyšlení si lehla mezi rodiče a tiše doufala, že uslyší jejich uklidňující dýchání. Doufala, že odejde za nimi, ať jsou kdekoliv.