Minulost tě dožene

Po příjezdu navštívili policejní stanici, kde šerif usedl do své kanceláře a pozval k sobě Jess. Kladl ji pár otázek, ale ona jen mlčela, mlčela a mlčela. Trvalo dlouhou dobu, než ze sebe vydala první slovo. Šerif si nastavil diktafon a nahrával vše, co se podařilo vydat z Jessiina hrdla. V myšlenkách se stále vracela k době, kdy muži stiskli spoušť, a začalo krveprolití. Znovu ji vhrkly do očí slzy a přestala komunikovat úplně. Šerif viděl, že na tom není moc dobře, proto s výslechem přestal. Ne všude jsou policisté, kteří dělají při výslechu nátlak, aby zjistili, co nejvíce informací.
Do kanceláře vešel Michael Nico. Chytl Jess za ramena a naznačil jí, že má odejít s ním.
„Odvezu vás domů,“ nabídl jí pomoc. S poděkováním však odmítla. Mike se nenechal odbít a naléhal dál, že ji pomůže, že to je pro něj maličkost. Konečně polevila a přijala jeho nabídku.
„Bude to pro vás ale kus cesty, bydlím až v Palm Beach,“ vysvětlovala svou situaci.
„To nebude problém. Stejně bych jel na Floridu příští týden. Když přijedu dřív, budou v práci jenom rádi. Nastupuji na pátý policejní okrsek,“ uklidnil Jess, že to nebude žádný problém.
Neřekl ji však celou pravdu. Přes deset let již žil v onom městě, ale práce ho přesunula jinam a teď se po dvou letech znovu vrací domů. Má prostorný byt kousek od pláže. Denně, když se ráno probudí, má úžasný výhled na široký oceán a vycházející slunce. Byl a stále je vynikající poručík, za kterého je oddělení pyšné. Svou funkci chce dotáhnout mnohem ale mnohem výš.
Naložil Jessiiny kufry a kufry jejích rodičů do krásného červeného kabrioletu, ve kterém přijel, když se prvně setkali. Vypadalo přesně tak, jak si Jess vždycky představovala to své a navíc, bratr už jej dávno měl.
Jeli celý den mlčky. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Na malou chvilku toto zdlouhavé mlčení přerušil Mike, když se zeptal, jestli by si nechtěla přes noc odpočinout v motelu. Souhlasila, při představě měkoučké postele a pořádného spánku. Těšila se na teplou snídani a pořádnou sprchu. Asi za hodinu dorazili k prvnímu motelu. Jess zůstala v autě a Mike se šel poptat na volné pokoje. Po pár minutách byl zpátky.
„Mají jen jeden volný. Ale to nevadí, já si lehnu na pohovku.“
Přenesli kufry do pokoje a Jessy zůstala dlouhou dobu sama, protože pan policista odešel z pokoje bez jediného slova. Pomalu si začínala myslet, že odjel a nechal ji tam. Ani neví, kde je, co je to za místo? Po hodině se otevřely dveře a vešel dovnitř Mike.
„Doufám, že jsem vás nevyděsil, když jsem byl tak dlouho pryč?“ Ptal se hloupě. „Musel jsem najít benzínku. Potřebovali jsme doplnit benzín. S tím, co jsem měl, bychom už daleko nedojeli.“
Jess s úlevou povzdechla a šla pustit sprchu. Hodinu stála pod tekoucí vodou a popustila uzdu bolesti, než vyšly všechny slzy. Zabalila se do ručníku a vyšla ven. Vzala si na sebe tričko a lehla si do postele.
„Opravdu vám nevadí, že budete spát tady?“ Ukázala na pohovku.
„Ne, vůbec to nevadí. Vy potřebujete víc než já pořádný spánek. Tak si jděte lehnout a přeji hezké sny,“ pohlédl ji do očí s malým laškovným úsměvem, i když věděl, že se to zrovna v této situaci nehodí.
Mike si sedl na svůj pelech a na mobilu stiskl tlačítko policejní stanice v Palm Beach.
„Tady poručík Nico. Mohu mluvit s kapitánem?…Vím, že je pozdě…Dobře, tak mu vyřiďte, že přijedu o týden dříve…Vezu svědkyni brutální vraždy do Palm Beach…Její rodiče…,“ ukončil hovor a pustil večerní zprávy právě ve chvíli, kdy ukazovali Jessiin případ. Dlouho jim netrvalo natočit reportáž, pomyslel si Mike. Jess stála ve dveřích a poslouchala slova reportérů. Kamera směřovala na nehybná těla obětí. Tiché vzlyknutí ji prozradilo. Mike se na ni podíval a rychle vstal. Na obrazovce se objevila její zamlžená tvář z povzdálí, jako neznámá osoba, která byla svědkem masakru.
„Běžte si lehnout,“ odháněl ji z místnosti. „Tohle není nic pro vaše oči.“
„Jak to, že tam byli novináři! Nikde jsem je tam neviděla,“ vztekala se, ale slzy už ovládnout nedokázala.
„Ti se dostanou všude, jsou to pijavice,“ vysvětloval, ale Jessice to nestačilo.
„Proč jste jim to dovolili? Nemáte právo říkat to všem!“ Vzteky ji zbrunátněla tvář a celý obličej se leskl slzami, které ze sebe v návalu tolika emocí dostávala.
„Nemůžeme je zastavit. V tomto ohledu jsou novináři opravdu v právu a to se nedá nic dělat. Vetřou se prostě všude a je jim lhostejné, jestli někomu ublíží nebo ne. Samozřejmě psychicky.“
„Ale, co když mě ti muži uvidí. Co když mě budou hledat?“ Další otázky zůstaly volně ve vzduchu nevyřčeny. Jessiin smutek se mísil se strachem a hromadícím vztekem.
„O to se postaráme. Budeme vás hlídat, nebojte. Něco vymyslíme,“ uklidňoval ni Mike. Zavedl ji zpět do postele, vrátil se a raději vypnul televizi.