Dům na pláži - 1.kapitola

Bar, přesněji taverna U Spirose byl nejstarším zařízením tohoto druhu v přístavu. Práce barmana se dědila společně s barem samotným z otce na syna. Nebylo tedy divu, že se její současný majitel a provozovatel v jedné osobě mezi místními těšil vážnosti. Taverna U Spirose pamatovala časy dlouho před nájezdy turistů. Rybáři sem chodili na skleničku po každém návratu z moře, dříve než šli domů ke svým ženám a dětem. Taverna zažila mnohé slavné okamžiky ze života přístavu. Zapíjelo se tu narození dětí, svatby i pohřby, pravidelně se tu otevírala i zakončovala sezona rybolovu.
S příchodem turistického ruchu postupně ztrácel rybolov na důležitosti. Mladí rybáři se snadno nechali zlákat penězi turistů, jejich čluny už nevyjížděly ráno před svítáním na moře a nevracely se po několika dnech obtížené nalovenými rybami, staly se z nich pestrobarevné výletní lodě. Nejkrásnější místa v zálivu zabraly hotely.
Taverna U Spirose tohle všechno zažila a přestála všechny ty změny bez sebemenšího zásahu.
Proto sem chodili staří obyvatelé přístavu, a proto sem také chodil muž.
Občas sem sice zabloudila i skupinka turistů, ale jinak se U Spirose zastavil čas.
Muž vešel dovnitř a jeho oči si pomalu zvykaly na příšeří v místnosti. Krátce se rozhlédl po hostech, bylo jich tam v tu dobu jenom několik a muž všechny dobře znal. Většinou to byli vysloužilí rybáři. Zamířil rovnou k barovému pultu a usedl na jednu ze stoliček před ním.
Spiros se vynořil ze skladu za barovým pultem, a když uviděl muže, rozzářil se a srdečně ho pozdravil.
„Vítám vás jasnosti, jsem rád, že jste poctil návštěvou náš nuzný příbytek neřestí!"
„Vážený pane, děkuji za uvítání, bude mi ctí se dnes ve vašem zařízení opít,“ hrál muž se Spirosem jejich obvyklou hru.
„Čím posloužím velebnosti?“ pokračoval Spiros
„Moře klidné, je skoro bezvětří. Dejte mi vychlazené pivo, seňore, prosím.“
„Výborná volba pane, dnes tu mám pro vás něco mimořádného!“ Spiros se sehnul k lednici pod pultem, sáhl do ní a postavil před muže láhev pravého Plzeňského.
„Tedy mistře barmane, tohle si nechám líbit!" Muž zálibně přejel prstem po orosené lahvi a pokračoval.
„Tohle je lék na všechny neduhy těla i duše, kde jsi to proboha v tuhle roční dobu sehnal?"
„Pro Vás všechno sire,“ zašklebil se Spiros a spiklenecky na muže mrknul. „Koupil jsem pár lahví od barmana z Floridy, sezona je pryč a on se jich rád zbavil. Má tam ještě pár moc zajímavých kousků, které by znalce vašeho formátu mohly zajímat.“
„Ó veliký, děkuji za cenné informace, zajdu se tam co nejdříve podívat, ale teď mi ke štěstí plně stačí vaše přítomnost a tahle láhev, které se hodlám plně věnovat.“
„Konec srandy, Johne, jak se cítíš?“ zeptal se náhle vážný Spiros.
„Je mi moc fajn, počasí je skvělé, moře je skvělé, lidi jsou skvělí a o tomhle pití ani nemluvím.“
„Vážně, Johne, jak ti je? Je to moc zlý, viď.“
„Je, kamaráde. Bylo to i horší a někdy jsem si myslel, že to už bude jen lepší, ale nebude. Nejhorší to je, když je dlouho bezvětří a pak se začne zvedat vítr.“
„Měl bys s tím přestat a začít s něčím úplně jiným.“
„Víš dobře, že to nejde a nechme toho, prosím.“
„Promiň Johne, víš, že chci pro tebe…“
„Nechme toho, Spirosi. Dej mi ještě lahvinku toho zázraku z Plzně, jestli tam nějakou máš.“
„Pro tebe vždycky, Johne. A Johne…promiň.“
Spiros postavil před muže novou láhev a mlčky se začal věnovat leštění sklenic. Muž v klidu usrkával hořkou tekutinu a užíval si její chladivý účinek ve svých útrobách. Občas si lahví ochladil tváře a čelo. Pivo mu začalo příjemně otupovat nervová zakončení a muž se trochu uklidnil. „Spiros má pravdu, neměl jsem na něj být tak hrubý. Je to můj jediný přítel a spojenec v téhle předem prohrané bitvě. Myslí to se mnou dobře a já jsem na něj za to hrubý“ v duchu si vyčítal muž. „Musím se mu za to v příhodnou chvíli omluvit.“
„Dobře víš, že Spiros žádnou omluvu nechce, urazilo by ho to. Řekl by, že přátelé se za takové věci neomlouvají. Raději už na něj příště nebuď hrubý.“
„Dobře, už na něj příště nebudu hrubý, už nebudu nikdy na nikoho hrubý. Pokusím se být lepším člověkem a dohrát tohle divadlo alespoň trošku slušně.“
Muž dopil a Spiros před něj postavil další láhev.
„Už je dobře, Johne?“ zeptal se.
„Už je dobře, starý brachu, díky za pivo i za všechno.“
„Jen v klidu pij, kamaráde, a já už se o Tebe postarám.“
Vtom vstoupila do baru skupinka cizinců, zřejmě turistů z té lodi, co muž viděl odpoledne připlouvat. Byli to tři muži a jedna žena. Všichni byli vkusně oblečeni. Muži měli světlé košile a skvěle střižené plátěné kalhoty. Žena nosila béžové šaty z lehké prodyšné látky. Pozdravili a sedli si k jednomu ze stolů vzadu v místnosti. Muž se tázavě podíval na Spirose, ten jenom pokrčil rameny, obešel barový pult a zamířil k nově příchozím.
„Vítám Vás, panstvo, co si račte přát." Spiros se jemně uklonil a přitom mu neunikl úsměšek na tváři jednoho z mužů. Ostatní muži se tvářili nezaujatě a žena se snažila o milý úsměv.
Spiros musel uznat, že se jí to docela dařilo.
„Pro pány whisky se sodou a pro mě něco místního, ale slabého, prosím,“ poprosila žena. Měla velmi milý hlas.
„Doufám, že tady víte, co je whisky,“ řekl ten s permanentním úsměškem na tváři.
„Ale no tak, Davide, buď na pana vrchního milý. Jistě, že ví, co je to whisky. Že pane vrchní?“pokárala mladíka žena a opět se na Spirose usmála.
„Pokusím se to zjistit, madame, kdyžtak se doběhnu zeptat kolegy z nějakého vkusnějšího baru,“ odpověděl Spiros. Otočil se a odešel zpět za bar, kde začal připravovat pro ty čtyři pití.
„To jsou k nám hosti, Johne,“ prohodil. Muž si všiml výrazu Spirosovi tváře a věděl, že by Spiros raději do konce života obsluhoval jednoho starého rybáře, než tyhle čtyři a jim podobné. Nedivil se mu.
„Sezona je naštěstí u konce, už to nějak vydržíme. Možná, že tihle jsou letos poslední,“ řekl muž Spirosovi pro povzbuzení.
„Možná, že jsou poslední, ale po zimě přijde další sezona a s ní další lidi jako jsou oni. A každým rokem je to horší,“ smutně odtušil Spiros.
„Nechceš, abych Tě pozval na jedno pivo, Spirosi? Mně to docela pomáhá,“ zeptal se muž.
„Díky Johne, ale teď ne. Chci mít v hlavě jasno, dokud jsou tu tihle. Už takhle budou někde na večírcích vyprávět svým podobně ubohým přátelům o mé taverně jako o pravěké kuriozitě. Ještě aby si do svých nudných vzpomínek mohli zapsat opilého vrchního.“
„Netušil jsem, že by ti něco takového vadilo Spirosi…“
„Nezlob se, Johne. Dokud jsou tu oni, nebudu pít ani hlt. Pozveš mě, až odejdou. Jestli teda někdy odejdou.“
„Ale ta, co je s nimi se zdá docela milá,“ prohodil muž.
„Jo, je to spíš dívka než dáma, ale milá je. Je mi jí líto, že má takovou společnost. Zasloužila by si lepší.“
„Má přesně takovou společnost, jakou si sama vybrala, Spirosi.“
„Tak co jí dáme k pití, Johne? Chtěla něco místního. Měli bychom jí dát něco opravdu dobrého, jako náplast za ty tři hvězdy.“
„Ty jsi tady snad barman, ne? Tak jí dej ten dobrý piniový likér, co schováváš pod pultem a řekni jí, že jí ho posílám já.“
„Přesně tak to uděláme, to je opravdu skvělý nápad!“
Spiros nalil likér, postavil všechny čtyři sklenice na tác a odešel. Muž přemýšlel, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Tušil, že to moc dobrý nápad nebyl.
„Ale co, snad to neskončí špatně,“ řekl si.
Spiros se za chvíli vrátil a doslova zářil vzrušením.
„Skvěle jsme to vymysleli, Johne. Ty jsi věděl, jaký rozruch vyvolá, když ji pozveš na pití, žejo? Byla překvapená a trošku zaražená, ale měla z toho radost. Zato ty tři z toho moc radost neměli, zvlášť ten, co se teď na Tebe dívá tak, že mám strach, aby mi neprasklo zrcadlo za barem,“ smál se Spiros.
„Nevím, jestli jsme udělali dobře, Spirosi.“
„Ale co Tě nemá, Johne, zasloužili si to!“ rozohnil se Spiros rychle a do sebe obrátil skleničku vodky, kterou si předtím nalil.
„Neříkal jsi něco o opilém barmanovi, Spirosi?“ zeptal se muž.
„Tahle byla za Tebe, Johne. A tahle z radosti,“ odpověděl Spiros a vypil druhou sklenici.
Čtveřice se chvíli o něčem vzrušeně přela. Spiros se po vodce už řádně rozehřál a chtěl je ještě trochu popíchnout, ale muž mu v tom zabránil. Začínal tušit, co bude následovat a neměl z toho ani trochu radost. Za chvíli se od jejich stolu zvedl ten, co předtím muže tak nenávistně sledoval. Dívka se ho pokoušela zastavit, ale on se jí vytrhl a se skleničkou whisky v ruce přišel k baru a sedl si na stoličku vedle muže.
„Hej Bobe!“ zavolal na Spirose.
„No tebe myslím barmane. Já chtěl whisky a tys mi místo toho přinesl vodu na mytí nádobí,“ pokračoval, když si ho Spiros nevšímal.
„Neslyšíš, Bobe? Tohle maj pít slušný lidi?“
„On se nejmenuje Bob, příteli,“ klidně mu odpověděl muž.
Spiros se na něj podíval a John smutně přikývnul. Spiros poznal, že se již rozhodnul.
„Mně je celkem jedno jak se jmenuje, příteli. Pro mě je to Bob a chci whisky a ne tuhle břečku, co mi nalil.“
Muž se klidně natáhnul pro sklenici před mladíkem, vzal ji do ruky a ochutnal její obsah.
„Mně to chutná jako dobrá whisky, na vás až moc dobrá,“ řekl. Mladík okamžitě zrudnul vztekem.
„Co si to dovoluješ, ty pobudo, ty ožralo starej! Bobe, okamžitě tohohle dědka vyhoď!“ soptil.
„Tenhle dědek je tu váženým hostem, pane, a jestli se vám to nelíbí, můžete klidně jít,“ odpověděl mu Spiros a přitom si všiml zoufalého pohledu ženy, se kterou mladík přišel.
„Bobe, zopakuj to ještě jednou!“ křikl na něj mladík.
„On se nejmenuje Bob,“ řekl muž klidně, aniž by se na něj podíval. Jeho hlas zněl nepřirozeně klidně a dutě.
„S tebou se nebudu bavit, ty ožralá kreaturo! Nikdo nestojí o to Tvoje hnusný pití!“
„Vás jsem na pití nepozval, příteli. A jestli o něj mladá dáma nestojí, proč mi to nepřišla říct sama?“
„Jsem snad tvůj přítel, ty ožralo! Za koho mě máš. Vydělám za den to, co ty nevyděláš za celej rok!“
Spiros se nadechl, ale muž ho jemným mávnutím ruky umlčel.
„Máte pravdu, nejsme přátelé. Možná, že opravdu vyděláte za den víc, než já za rok, ale nepoznáte whisky od vody na nádobí. Teď bych vás prosil, abyste se uklidnil, vrátil se ke své slečně, v klidu dopil a potom abyste všichni vypadli,“ řekl John a klouby na jeho rukou zbělely.
„Co si to dovoluješ, ty hajzle!“ křičel mladík bez sebe vzteky. Seskočil ze stoličky a prudce ji odhodil. V záchvatu vzteku ze sebe strhnul košili a odhalil dokonale vysportované a dohněda opálené tělo. Strčil do muže, zahrozil mu pěstí před obličejem a zakřičel:
„Já tě naučím, ty vožralo smrdutej! Ty nevíš, kdo já jsem?! Já ti řeknu, kdo já jsem!“
Znovu do muže strčil. Ten jenom smutně pokýval na Spirose a prudce se rozmáchl proti mladíkovi. Byl to krátký úsporný úder. Muž mířil dobře a vložil do rány veškerou váhu svého těla. Pěst dopadla mladíkovi přímo na bradu. Byla to obrovská rána, která ho doslova odhodila dozadu. V první chvíli zvrátil hlavu a pak se skácel na zem. V taverně zavládlo ticho. Všechny oči se obrátily směrem k baru, ale nikdo se nepohnul. Dva muži, co přišli společně s mladíkem, se stále tvářili stejně nezúčastněně. Znuděný výraz z jejich tváří nezmizel ani ve chvíli, kdy jejich společník dostal ránu srovnatelnou s úderem kovářského kladiva. Dívka byla zděšená a bledá. Mladík otřesený úderem do brady se začal pomalu zvedat ze země. Muž se mu pokusil pomoci, ale mladík ho vztekle odstrčil a začal křičet.
„Viděli jste toho hajzla? On mě napadl. Tohle mu přece nedarujeme!“
Nikdo se nepohnul. Mladík na chvíli zaváhal a pak obrátil pozornost na Spirose.
„Co to tady máš za ksindl, barmane! Zažaluju tě a tenhle všivej bar nechám zavřít!“
Spiros si ho nevšímal a klidně leštil sklenici. Mladík se konečně otočil na muže, který smutně stál vedle něho.
„A Tebe si podám, ty hajzle! Za tohle mi zaplatíš!“zachroptěl a vrhnul se hlavou na mužovo břicho. Ten ale nečekaně hbitě uhnul stranou, uchopil skrčeného mladíka vzadu za košili, využil jeho rozběhu a vyhodil ho dveřmi ven z baru. Vyšel za ním. Venku už byla tma a ochladilo se. Muž se zhluboka nadechl chladného večerního vzduchu plného vůně moře.
Vtom na něj mladík zaútočil. Rozeběhl se a snažil se muže povalit na zem, ten ale ukročil stranou a kopl ho do zadku. Mladík dopadl na všechny čtyři a ihned se obrátil a znovu se vztekle vrhnul na muže. Muž ale tentokrát neuhnul, naopak ho přímo v běhu trefil pěstí do obočí. Mladík překvapeně zavrávoral a muž mu zasadil tři rychlé údery do obličeje střídavě oběma rukama. Cítil, jak mu pod rukou praská nejdřív obočí a potom ret. Z mladíkova obličeje, změněného k nepoznání, se řinula krev. Jedno oko měl tak napuchlé, že na něj vůbec neviděl, proto se snažil natáčet hlavu, aby protivníka viděl druhým okem.
„Už toho nechte, člověče, a běžte se domů vyspat,“ řekl mu muž klidně.
„Ty hajzle, ty hajzle, ty hajzle!“ mladík chroptěl rozpraskanými rty a plival krev na zem.
„Já tě zabiju, ty hajzle!“
Znovu, tentokrát naposled, se na muže vrhnul. Muž se prohnul v zádech, odrazil chabý pokus o to ho zasáhnout pěstí do břicha a trefil skloněného mladíka tvrdým pravým hákem zespodu do brady. Ten zavrávoral a ve snaze získat rovnováhu rozmáchl rukama. Muž ho obloukem zasáhl dlouhým directem ze strany do tváře a mladík se bezvládně sesunul k zemi. Muž se na něj chvíli díval.
„Možná, že vyděláváš za den víc než já za rok, ale prát se Tě nikdo nenaučil,“ řekl muž beze stopy rozčilení a hněvu v hlase. Smutně zakroutil hlavou, znovu se zhluboka nadechl chladivého vzduchu, protáhl si záda, až to zapraštělo a vrátil se zpět do baru.
Usedl na barovou stoličku, aniž by se rozhlédl kolem a v klidu se začal věnovat svému nedopitému pivu. Nikdo z hostů si ho nevšímal. Mezi trojicí turistů začal panovat neklid. Dívka se snažila své dva společníky o něčem horečnatě přesvědčit. Ti se ale nezdáli být tím, co se stalo, ani trochu vyvedeni z míry.
„Zřídil jsi ho moc, Johne?“ zeptal se po chvíli Spiros.
„Dva nebo tři dny si poleží. Doufám, že bude v pořádku,“odpověděl muž.
„Alespoň si bude pamatovat, že se má chovat slušně. Na tuhle lekci, cos mu dal, jen tak nezapomene.“
„Máš pravdu Spirosi, nezapomene. Mám strach, že se ani trochu nepoučil a svůj vztek si vyleje na někom slabším. Takový člověk udělá mezi lidmi hodně mrzutostí a pokaždé to nepůjde řešit výpraskem. A takových synků běhá po světě strašná spousta.“ odpověděl muž.
„Co bys chtěl dělat, člověče? Jednoho po druhém seřezat, nebo rovnou zabít?“
„Ani já, ani nikdo jiný s tím nic nemůže udělat. Jenom mě mrzí, že jsem té jeho slečně zkazil večer, mám z toho fakt pitomej pocit.“
„Ale Johne, vždyť on si přece začal. Navíc si o to koledoval od chvíle, co sem přišel,“ odporoval mu Spiros.
„ Nevím, Spirosi. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, jsem už dost starý, abych měl rozum, on ne.“
Muž se otočil, aby se podíval ke stolu těch tří. Dívka byla velmi rozrušená a úpěnlivě prosila své netečné společníky. Muž viděl, že se za chvíli rozpláče a silně ho to zasáhlo. Opět cítil, jak se mu stahuje krk a vnitřnosti. Obrátil se zpátky a řekl barmanovi: „Radši půjdu domů, kamaráde. Dej mi dvojitou vodku a pár lahví Plzeňského s sebou, prosím.“
„Dobře Johne,“ Spiros odšrouboval z lahve vodky uzávěr a nalil plnou skleničku. Muž ji do sebe převrhl, vzal do každé ruky dvě lahve piva a vstal. „Spirosi, dej, prosím té dívce lahev piniového likéru, jestli o ni bude stát. A řekni jí, že mě to mrzí. A těm dvěma řekni, aby zvedli svoje nažehlené zadky a pomohli kamarádovi do postele.“
„Jasně, Johne a dobrou noc.“
„Dobrou noc, Spirosi.“
Vyšel na ulici. Mladík už tam nebyl. Muž měl opravdu špatnou náladu, navíc ho bolela ruka, která mu začala opuchat. Původně se chtěl ještě před spaním projít po pláži, ale rozmyslel si to a vydal se přímo k domovu.
Spiros mezitím donesl dívce lahev likéru a vyřídil vzkaz. Muži se beze slova zvedli a vyšli ven, dívka přišla k baru a posadila se na stoličku.
„Opravdu mi poslal tu láhev a vzkázal, že je mu to líto?“ zeptala se.
„Opravdu vám jí poslal. Znám Johna už dlouho a vím, že to neudělal rád a že ho to teď mrzí. Mrzí ho, že zbil vašeho přítele a že vám pokazil večer," odpověděl Spiros.
„Není to můj přítel, jenom jsem s nimi přijela.“
„Měla byste si lépe vybírat svoje přátele, slečno.“
„Už jsem vám řekla, že to není můj přítel a nemůžu za to, že jsem se narodila do světa takových nafoukaných snobů.“
„Promiňte, nechtěl jsem být dotěrný,“ omlouval se Spiros.
„V pořádku, řekněte mi, kdo vlastně byl ten muž?“
„Ten muž je John Boyle, slečno. Byl to velký a slavný skladatel, jeho hudba se hraje po celém světě. Stalo se mu ale neštěstí a od té doby žije tady na Korfu, s nikým se moc nestýká, jen se prochází, plave a chodí sem ke mně pít."
„A taky dává výchovné lekce neslušným mladíkům,“ zasmála se dívka.
„Slečno, býval nejen skvělým skladatelem, ale v mládí byl i šampionem v těžké váze. Určitě se nepral pro zábavu. Teď se určitě kvůli tomu vašemu spolucestujícímu cítí moc špatně.“
„Já vím, nezlobte se. Mohla bych mu nějak pomoct? Třeba, že bych za ním zašla a řekla mu, že se na něj nezlobím.“
„Dnes za ním raději nechoďte. Vezměte si likér a běžte za svými známými. Jestli budete chtít, zajděte za ním zítra ráno, jak ho znám, bude se z toho chtít vyplavat. Jeho dům je na konci pláže za tou skálou, co vypadá jako zub.“
„Díky a dobrou noc,“ řekla dívka a odešla.
Spiros se za ní chvíli mlčky díval a pak se vrátil k leštění sklenic. „Je opravdu moc hezká a milá. Snad se na Johna konečně usměje štěstí."
Té noci se po dlouhém bezvětří zvedl vítr.