Minulost tě dožene

Míjela za sebou města, vesnice, a skoro všude na ni ukazovali prstem a koukali se podezřele, jako by byla zločinec a křičeli: „To je ta z televize! Ta, co viděla zemřít matku i otce a nic neudělala, aby tomu zabránila!“
Nejen, že tomu všemu musela přihlížet, ale navíc ji někteří lidé začínají brát jako zbabělce, který měl raději zemřít spolu s rodiči.
Pokaždé rychle nasedla do auta a jela o kus dál. Po dvou dnech zastavila v malém městečku asi se sto obyvateli, které se jmenovalo Jerousck. Našla si malý pokoj v motelu, aby si odpočinula přes noc od cesty. Během pár dnů, kdy byla mimo domov, si stačila zajistit novou „falešnou“ občanku, za kterou zaplatila hříšnou cenu, ale to bylo to nejmenší. Zajít na rušné místo, nabídnout slušnou cenu a výrobce se brzy našel. Potřebovala novou minulost a nové jméno, aby uskutečnila své plány. Teď ji mohla kdykoli používat a jelikož na ní měla uvedeno devatenáct let, které samo sebou neměla, nic jí nebylo odepřeno.
Poslední budovou ve městě byla malá střelnice, kde se nechala zapsat na hodiny. Potřebovala nějak začít a tady udělá další kroky. Peníze, které za službu požadovali, jí nedělali starosti. Momentálně měla dost na to, aby si koupila i zbraň. Hned vedle v malém přístřešku u střelnice prodávali zbraně a ostatní munici. Přistoupila k prodavači.
„Dobrý den, slečno. Co si přejete?“ Ptal se starší pán za přepážkou. Byl střední výšky, kulatější postavy, s plnovousem. Připomínal jí kouzelného dědečka, ale za Boha si nemůže vzpomenout, jestli v té pohádce prodává nějaké zbraně.
„Mohl byste mi doporučit nějakou lehkou zbraň s dalekým dostřelem,“ vyřkla své přání a doufala, že jí ho mužíček splní.
„Jistě a mohl bych vidět váš občanský průkaz a zbrojní pas?“
„Občanku mám tady, ale průkaz ještě nemám. Právě jsem se zde zapsala do kurzu,“ vysvětlovala.
„Počkejte tady chvilku, já si to jen musím ověřit,“ na moment odběhl dozadu a pak se vracel se spokojeným výrazem na tváři.
„V pořádku. Víte, tady se všichni znají, takže stačí slovo učitele, který za vás ručí, a my vám vyhovíme.“
Jessy spokojeně přikývla a byla ráda, že ji vše vychází podle představ.
„Máte na mysli nějakou konkrétní zbraň?“ Zjišťoval prodavač.
„Ani ne. Takovou, co se dobře drží, není těžká a lehce se ukryje. Hlavně musí být s dalekým dostřelem.“
Mužík přešel ke skříni se zbraněmi a několik jich předložil na pult před Jessicu. Postupně ukázal všechny, od cenově levných po ty luxusnější za hříšné peníze. Nakonec se rozhodla pro černou, posázenou brilianty na rukojeti. Naprostý unikát. Byla to sice čára přes rozpočet, ale ji to nijak neznepokojovalo. Právě zakoupila největší cennost v tomto krámě. Zvedla jim tržbu stonásobně. Potěšila nejen sebe.
„Budete si muset počkat dva týdny, než vyřídím vše potřebné ke koupi. Zdržíte se zde tak dlouho?“
„Ano, pár týdnů zde zůstanu. Dokud neukončím kurz na střelnici.“
Vzala si lístek, který ji muž podal, a odešla do motelu. Cestou zaskočila do malého téměř přehlédnutelného obchůdku mezi stanicí šerifa a jejím motelem. Všude mezi domy vyrůstal alespoň jeden strom, čímž dodával městečku příjemnou živou atmosféru. Nakoupila si něco malého k snědku, protože byla vyhladovělá po dlouhé cestě. Konečně našla místo, kde nejspíš nemají ani televizi. Vyspělost techniky na bodě nula. Nikdo ji nezná, jak potěšující. Při vycházení ze dveří vrazila do neznámého mladíka. Vlastně, to pro ni byli všichni cizinci stejně jako ona pro ně, ale to ji nevadilo. Čím míň lidí ji bude znát, tím lépe pro ni. Stejně zde nezůstane déle, než to bude nezbytně nutné.
Všechny potraviny se vysypaly z pytlíku a kutálely se po podlaze obchůdku. Sklonila se a začala je shromažďovat zpět do kupy. Tiše si při tom skrz zuby stěžovala, aby si příště vzal sebou oči. Jaké nemehlo se nemůže dívat, kam jde!
„Promiňte, nechtěla jsem do vás vrazit,“ omlouvala se mladíkovi, kterému mohlo být něco přes dvacet let. Nějak začít musela.
„To já bych se měl omluvit vám. Podívejte se na to jídlo na podlaze.“
Sesbírali ostatek nákupu a uložili do pomačkaného sáčku.
„Mohu vám s tím pomoci?“ Nabídl se jako pravý gentleman a vzal jí tašku z ruky.
„To nemusíte, ale děkuji. Upozorňuji vás, že to mám jen pár kroků.“
„To nevadí. Zavinil jsem srážku, tak vám alespoň pomohu.“
Vyšli z obchodu, zašli za roh, kde byl umístěn malý motel, a odemkla si dveře.
„Říkala jsem vám, že to je pár kroků,“ usmála se. Jess se mu zalíbila a zdálo se, že on se jí taky líbí. Je sympatický moula. Když vcházel do pokoje, zakopl o práh u dveří a málem bylo jídlo opět na zemi. Nákup položil na protější stůl v pokoji.
„Já se jmenuji Charlie a vy?“ Představil se. „Můžete mě zastihnout na stanici vedle obchodu. Pracuji tam, tak kdybyste měla nějaké potíže, ptejte se po mně.“
„Jsem Jessy a díky za nabídku. Teprve jsem přijela, ale určitě tady nějakou dobu pobudu,“ vysvětlila. „Nemohli bychom si tykat? Vím, že na to jdu trochu rychle, ale ještě tady nikoho neznám.“
„Proč by ne? Tady si tykají všichni,“ souhlasil s ní, i když o sobě nic nevěděli. Jess byla ráda, že bude mít pár přátel, kteří ji pobyt v Jerouscku zpříjemní natolik, aby zde těch pár týdnů vydržela. Rozloučili se a Charlie odešel zpátky do obchodu, kam původně mířil.
Měsíc uběhl jako voda. Postupně se seznámila s celým městečkem a lidé si o ní povídali, jako o tajemné dívce odnikud. Jessy se jejich povídání líbilo. Nevěděli, kdo ve skutečnosti je. Jerousck byl prostě zapadákov, jak se sluší a patří. Lidé na ni byli laskaví a chovali se mile. Taková velká městská rodinka. To se jen tak nevidí. Sice neměla v úmyslu poznat všechny do posledního, ale co nadělá. Stalo se.
Moc se jí stýskalo po Alexovi a jeho kapele. Co asi teď dělají? Věděla, že se vrátili z koncertů, na kterých sklidili obrovský úspěch, přestože netrvalo dobu, kterou mělo. Volala domů asi před týdnem, ale nikdo se neozval. Chtěla jen slyšet jeho hlas. Uklidnit se. Vědět, že jemu nic není a říct, že i ona je v pořádku. Rozhodla se, že zkusí zanechat alespoň vzkaz na záznamníku.