Průseráři

Bylo nás pět. To sice není dvakrát originální začátek, jenže stejně tak nebylo originální nic z toho co jsme dělali, to čím jsme se bavili a čím jsme vlastně byli. Nedělali jsme nic, nebyli jsme ničím, jen ta zábava- jo, té jsme si teda užili. Vlastně bych řekl, že jsme tenkrát nedokázali nic jiného než se bavit a to vším a za každé situace. Vzpomínám si, jak jednou Texi, nejstarší z nás, přišel s nápadem: „Jak schrastit na večer nějaký prachy,“ přesně tak to řekl. Ne že bych si pamatoval každé slovo co jsem kdy slyšel, jenže Texi měl zkrátka pár svých frází, které používal vždy pro konkrétní situace. V tomhle byl fakt hrozně průhledný. Později to došlo tak daleko, že ani nemusel určité věci komentovat, protože buď jsme si jeho hlášku všichni domysleli, nebo ho jeden z nás s pobavením doplnil. To neměl rád, zpravidla na to reagoval další sprostou frází a my si ho pak dobírali a smáli se mu ještě víc. Jenže Texi byl kliďas, poslal nás do hajzlu, a víc se s námi nebavil. Jasně že jsme toho nakonec nechali, a dokonce jsme se mu museli někdy i omlouvat, protože jsme ho potřebovali. On byl naším plynem- plynovým pedálem. Ne že by byl tím hlavním, kdo sršel nápady, ale popravdě, jako jediný měl odvahu realizovat i ty nejhloupější. Jo, dalo by se říct, že nás vlastně vedl. On sám to nikdy neřekl nahlas a snad právě proto to čas od času někdo jiný udělal za něj. Texi byl zkrátka šéf bandy. Velkooký zanedbaný hezoun s hárem jako Presley a s úsměvem Toma Cruise. Snad proto ho každý v našem okolí zbožňoval. Ať udělal co chtěl, vždycky to byl chudák, nebo smolař, co se jen nešťastnou náhodou svezl s těmi parchanty. Těmi parchanty jsme byli samozřejmě my ostatní. Ne že bychom měli odjakživa pověst sígrů, jenže časem se to tak nějak zvrtlo. Ale Texi, ten si odjakživa uměl zachovat čisté ruce. Nejspíš to bylo tím, že jej všichni pokládali za ubohého sirotka, i když tak úplně pravda to nebyla. Jeho máma umřela když mu byl rok, nebo dva, a táta se vypařil hned nato. Prý zdrhnul do Ameriky, nebo zkrátka někam za čáru, a tam po čase údajně natáhl brka taky. Fakt byl ten, že Texi nikdy své rodiče vlastně nepoznal. Vychovaly ho dvě starší ségry, obě zapálené křesťanky- staré panny.
Takže bohabojný Texi vyrůstal v morálně čistém, milujícím prostředí, s desaterem vštípeným hluboko v srdci. My, co jsme ho znali, jsme jediní věděli, jak moc hluboko. Byl stejný sígr jako my ostatní, ne li ten největší z nás, jenže jak už jsem se zmínil: Texi, ten si odjakživa uměl zachovat čisté ruce.

Takže zpátky k jeho nápadu- sehnat prachy na večer. Ano, to byl náš jediný problém, takřka den co den. Až na výjimky, jsme nepocházeli z nikterak zámožných rodin. Když někdo dostával kapesné, ač bylo na poměry vlastních rodičů, či sester v Texiho případě, mnohdy udivující, nikdy to nestačilo pro všechny. „Žold“, jak jsme říkali svým výdělkům za práci ve školním servise, byl směšný, a melouchy se od nás nezkušených prváků drželi zatím ještě na hony daleko, tedy až na Pase. Pas- vlastně Monty, nebo taky Motokokot, další z naší pětky. Monty proto, že jako jediný z nás a možná i z celé třídy, se opravdu zajímal a rozuměl tomu, co jsme si vybrali za svůj učební obor. Byli jsme automechanici, někteří z donucení, jiní protože na ně nic jiného nezbylo, nebo na víc neměli, ale on, Monty proto, že byl vždycky blázen do všeho co mělo alespoň jedno kolo a dva válce. Pořád se v něčem vrtal, v tátových autech, v autech známých a někdy také i našich rodičů. Na praxi byl bezpochyby nejlepší a měl by i mezi mistry vcelku slušnou pověst, nebýt toho, co prováděl když jsme byli pohromadě. Motokokot jsme mu neříkali nikdy, s tím přišli kluci, kteří nepoznali diesel od benzíňáku, asi proto, že on něčemu prostě rozuměl a oni ne. Jak už jsem naznačil, čas od času se dostal k nějaké té fušce, a taky čas od času brával mě jako svého asistenta, chcete li „podržklíče“ při nějaké té větší akci, za vcelku férový podíl. A proč zrovna mě? Protože pro mě to byl v první řadě Pas- kluk, kterého jsem znal od první třídy základní školy. Pas byla odvozenina z jeho příjmení, jelikož své montérské schopnosti projevil o něco později. Byl to můj nejlepší kámoš. I Texi s námi prolez stejnou zašívárnou, ale přestoupil k nám tak v šestém, sedmém stupni. Každopádně mi tři jsme byli jakýmsi zdravým jádrem- Bratři v triku, kam jeden, tam všichni, a tak jsme se spolu dostali až sem- na učňák.

Texiho dnešní plán se týkal také trochu Pase. Toho se každý z nás bál- kdo bude tím obětním beránkem. Kdo protentokrát ponese zodpovědnost a pravděpodobně i vinu? Jenže náš velký šéf výjimečně překvapil- měl to být on sám. Abyste rozuměli Texi totiž dostal jednu velice neodbytnou nabídku, jeho pámbíčkářské ségry mu domluvily job v místním kostele. Zprvu to znělo směšně, jenže pak se z toho vyklubal docela solidní nápad. Šlo o to, natřít rezavý plot za farou, lidi si prý už delší dobu stěžovali, jak tahle maličkost kazí dojem hřbitova. Taková blbost- dojem hřbitova, k tomu snad starý zašlý plůtek patří. Nicméně svorné ovečky uspořádali sbírku a vybraly nějaké peníze na renovaci, no a my jsme ji měli provést. Samo osobě by to nebylo žádné terno, dostat pár šupů od starého faráře za dobrodiní, jenže Texi to měl vykoumané tím svým „Texovským způsobem“. Zapomněl jsem se ještě zmínit, že on Pas, nebo spíše jeho otec, vlastnil na kraji města drogérii- barvy laky Duha. Vtip tedy spočíval v tom, levně nakoupit a draho prodat. Synáček z drogérie zkrátka splaší pixlu od té nejdražší barvy a tu pak naplní tím nejlacinějším šuntem, „třeba lakem na nehty od své mámy,“ jak radil sám autor podvodu. Tvrdil taky, že peněz od dárců je dost, a že si každý radši připlatí za kvalitu, s čímž jsme museli souhlasit. Tuhle fintu jsme nedělali poprvé, jenže ještě nikdy ne přímo takhle sprostě před Bohem.

Bylo krátce popoledni, když jsme se sešli znovu, u hřbitova. Texi klábosil s farářem, který nešetřil slovy díků. „Pámbů vám to zaplať“ a podobné řeči, až jsme kapánek znejistěli. Jakýpak Pámbů? Raději to zaplať ty, Pámbů nám to tak leda spočítá. Kluci dotáhli barvu, o které byl ten starý důvěřivec přesvědčen- samozřejmě Texim, že je to ta pravá kvalita, kterou zrovna potřebuje. Jenže pak nastaly první komplikace, a to hned když se na plot podíval svým zkušeným okem Monty: „doprdele!“ Zaklel před ctihodným Otcem. Taky se mi to nějak nezdálo, ale Pas to vystihl přesně. Plot vypadal jako naježený liščí ocas. Vidím to jako dnes, stejně zrzavý a stejně zubatý, koroze víc než železa. Asi si z nás ten stařík trochu střílel, když se svým vrzavým hlasem naivně zeptal, jestli to nebude chtít trochu opucovat. To jsme se zase do něčeho uvrtali, vždyť tam bylo práce jako na kostele! A tak se zdálo, že jsme sedli na lep, jenže poraženecká nálada nám nevydržela dlouho. Hned jsme začali uvažovat nad tím, jak se dědka zbavit, aby pořád neokouněl a nekibicoval každý náš tah štětcem. Jako první to vzdal Texi. Praštil s kartáčem a už byl u faráře. Hned jsme všeho nechali, protože to vypadalo, jako by mu snad chtěl jednu natáhnout. Jistě Texi byl kliďas, ale jen do jisté míry, pak už to byl jen průserář, stejně jako my ostatní. A vypálit jednu faráři, to by byl teda solidní průser. Nerad si nechával do čehokoli mluvit, ale vypěnit kvůli nějakému ukecanému páprdovi? Ubrzdil to, ne tak tak, ale s bravurou sobě vlastní: „Na pití by něco nebylo?“ Usmál se na staříka naprosto neodolatelným způsobem. Zaskočený Otec jen něco zamumlal a pak se společně s naším kámošem odporoučel pryč, zřejmě pro vodu. Až po chvíli nám došlo, že občerstvení nás nečeká. Texi se zkrátka zdejchnul a nechal nás v tom. No co, alespoň byl dědek fuč. Teď jsme mohli začít koumat. „Nic neřeďte a patlejte to rovnou na rez. S takovou by jsme tu strávili víkend.“ Zavelel Monty a my jsme nebyli proti. Tohle byla jiná káva, pravda, nevypadalo to nikterak velebně, jenže to už nebyl náš problém, alespoň jsme si to mysleli.

Nevím jak to dokázal, ale asi za hodinku byl Texi zpátky, samozřejmě bez vody, ovšem s širokým úsměvem od ucha k uchu a v ruce držel naši výplatu. Ten prevít si snad získal staříkovu důvěru nebo co. Práce nebyla hotová, ale prachy jsme měli v prkenici, navíc starouš musel někam pryč, takže nás tu nechal úplně samotné. Texi byl borec, nejdřív jsme ho podezřívali, že faráře okradl a pak se ho zbavil, ale pak jsme si jej museli přestat dobírat a uznali jsme, že tohle se mu vážně povedlo, ať to udělal jak chtěl. Nato následovala další z jeho frekventovaných vět: „Je čas pro to skáknout.“ Byl to vlastně takový pokyn, pokyn na který jsme všichni čekali. Znamenalo to: jdi pro hulení- to jsme věděli, a věděli jsme také kdo tak učiní. Skero, říkal jsem, že v originalitě bychom nezabodovali, Skero byl dalším z nás. Kluk s přezdívkou, která mluvila sama za sebe, kluk, kterému jeho přezdívka tupě koukala z mohutného obličeje a z nepřítomných, smutně psých očí. Nikdy toho moc nenamluvil, když nebyl „v rauši,“ jak jsme frajersky říkávali tomu, když jsme byli zhulení. Neřekl nic ani teď, sebral škváru a mazal sehnat matroš. Byl totiž takovou naší spojkou. Všechny naše peníze končili většinou u něj, ten kluk totiž dokázal sehnat všechno a co se týče drog tak to platilo tuplovaně. Vše co se dalo spolknout, vykouřit, sčuchnout, nebo vrazit do žil, on splašil v neuvěřitelně krátké době. Nikdy nás nezasvěcoval do svých praktik a obchodů, kšefty dělal výhradně sám a my jsme věřili tomu, že když byl jedním z nás, tak prostě hraje fér. Jistě, vždycky se „z nákupů“ vracel již poněkud hovornější, ale to byla jeho odměna, kterou jsme všichni tolerovali.

A tak šla práce hned lépe od ruky, s vidinou toho, že dnešní večer budeme „opiovými králi.“ Peníze vystačí na pořádný pytel, to nevyjde jen pro dnešní večer, celý týden bude nás pět za vodou! Byli jsme osli, a před čumákem se nám houpala šťavnatá mrkev. Zastříkaní od barvy jsme patlali Pasovy slitky na rozpadající se hrazení a nic nás nezajímalo, jen jediná věc- kdy už se vrátí Skero. Chválil jsem jej, za jeho rychlost, a ani dnes tomu nebylo jinak, jenže jak jsem povídal, byli jsme osli a ti si vezmou žrádlo z kterékoli ruky, když jim jej cpou pod nosy, hlavně když to mělo být hned. A bylo, nemohli jsme počkat blbou hodinku, museli jsme být „v rauši“ okamžitě. S tímhle nápadem přišel zase Texi- kdo jiný. Nabídl nám bezstarostnost během chvilky, stačilo si přivonět. Vlastně k tomu ještě potřeboval sáček a kus hadru napuštěného toluenem. „Když to zředí barvu, zředí to i nás.“
Přiložil pytlík k ústům a nadechl se, jako čerstvého horského vzduchu. Zprvu jsme se hrozně smáli, když sháněl sáček a pak nám došlo proč, jenže v okamžiku, kdy měl nos namočený v tom svinstvu, jsme pochopili, že si celou tu dobu nedělal legraci. Vynořil čenich z toho vysokohorského prostředí, vrátil se. Vrátil se coby skleněná socha, nebo ještě lépe, vylitý z vosku. Jako by jej někdo přeleštil, kůži na obličeji, i celý jeho výraz. Z jeho velkých očí se stali studny s nekonečným dnem a z neodolatelného úsměvu byl náhle dementní výraz, ale také výraz spokojenosti a bezstarostnosti. My jsme se patlali s prací, ale on už byl úplně někde jinde, žádný kostel, farář, ani plot pro něj neexistoval, byl volný, oproštěn od všeho pachtění se, utopen v hloubi svých očí. Jdu za tebou Texi! Vytrhl jsem sáček Pasovi, ten už se v něm topil. Dva hluboké nádechy a syntetický smrad byl ve mně. Nejprve mě zadávil, jako by mělo jít ven vše co jsem za den spořádal, pak se ale dostavilo slastné otupění. Všechno kolem se mastně rozmazalo, barvy, tvary i zvuky. Než jsem se stačil usadit, udělala to za mě má narušená rovnováha. Ležel jsem na trávě vedle náhrobku z černého mramoru a zase jsem měl sáček na tváři. Cítil jsem, jak mě každý doušek rozežírá, leptá zvenku i zevnitř. Z mé kůže se stal rosol, studený, lepkavý sulc, tenký jako igelit a uvnitř naplněn kaší mých orgánů smíchaných s rozbředlými kostmi. Pytel sraček. „Ležíte tady jako pytle sraček,“ zaregistroval jsem větu, která kolem proletěla už mnohokrát. „Jako pytle sraček!“ Gradovala. Byl to Slaj, poslední z pětice vítečníků, tedy samozřejmě včetně mě, jenže momentálně se o mé přítomnosti hovořit nedalo. „Vy magoři, to jste nemohli počkat?“ Kvičela takřka fistulí ta komická postavička otylého těla se slaboučkými končetinami. Proč tak vyvádí? Podal jsem mu toluen. Odmítl. Aha, tak proto. Slaj byl sice jedním z nás, on sám se ale řadil někam úplně jinam, ani ne tak mimo, jako snad o něco víš. On byl tou výjimkou o níž jsem se zmínil při popisu našeho finančního zázemí. Jedináček v zazobané rodině, kterému „některé věci neklaply tak, jak měly,“ jak sám říkal, když obhajoval svou přítomnost na učňovském oboru a mezi námi. Ty historky jsme znali skoro nazpaměť: „…A tak to měl fotr s tím blbečkem ředitelským domluvené, že se to sfoukne bez přijímaček, jenže pak některé věci neklaply tak, jak měli. Ta svině couvla a já jsem byl bez školy. Už bylo pozdě něco sehnat. Kdybych to nenechával na fotrovi a jeho známostech, tak bych teď studoval na pilota, nebo tak něco! Ale to je jedno, přežiju tenhle rok a padám odsud!“ Nevěřili jsme mu ani slovo, to, že se dá studovat „stření pilotská,“ z čehož jsme si neustále utahovali, a vlastně ani to, že se napřesrok, jak tvrdil, dostane na lepší školu. Byl prostě stejným zkrachovancem jako my ostatní, i když on sám to takhle neviděl. Fakt je, že od začátku nedělal nic proto, aby se udržel v našich řadách, tím myslím řady učňů, protože do řad naší pětky, se naopak začlenil okamžitě, což už samo osobě zesilovalo první tvrzení o jeho nevoli udržet se na škole. Troufám si říct, že byl zřejmě nejchytřejší z nás, a legraci, kterou jsme dělali, dokázal kořenit kapánek inteligentním humorem, což však nebylo zas tak udivující, vzhledem k velkému množství výplodů jeho hyperaktivního mozku. Slaj byl nejukecanějším člověkem kterého jsem znal, pořád něco komentoval, nebo si něco vymýšlel. Vlastně ani nevím jak se dostal k nám. Stejně jako Skero, i on byl jakýmsi novým přírůstkem k Btatřím v triku, jenomže zatímco naše „drogová spojka“ se k nám přidala tak nějak nenuceně, Slaje jsme považovali spíše za jakýsi přívěsek. Možná v tom byl jeho aktivní přístup, u všeho musel být, nic mu nesmělo uniknout a nejraději býval vždy středem pozornosti. Vlastně mi někdy přišlo, že si hraje na jednoho z nás a zároveň námi tak trochu pohrdá. Už na první pohled se lišil, jeho robustní a přesto křehká tělesná schránka se vlastně lišila od všech standardů našeho věku, působil jakýmsi zženštilým dojmem, což umocňoval i nepřirozeně vysoký tón jeho hlasu. Navíc si nechával říkat Slaj, podle Silvestra Stalloneho, jak komické, on to však zdůvodňoval svými mírně pokřivenými ústy, v čemž jako měla být právě ta podoba. Byl zkrátka jinačí, ale už k nám tak nějak patřil. Svou odlišnost dával najevo i nyní, zatímco jsme se všichni váleli na zemi a nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo zvracet, on jediný odmítal připojit se a „oddělávat poslední mozkové buňky které nám v hlavách zůstaly,“ což nám zdůrazňoval se značným opovržením v hlase. Nenapadlo nás nic lepšího, než jej zfetovat násilím, aby už konečně nechal těch moralistických keců, takže jsme jej začali nahánět po krchově. Muselo to vypadat, jako rej pomatených duchů o úplňku, běhali jsme sem a tam, padali, a vůbec nevnímali připomínky přítomných truchlících, kteří nám hrozili holemi a potom rozčílení opouštěli hromadně hřbitov. Slaje jsme samozřejmě nechytili- to bylo snad poprvé, kdy měl nad námi fyzickou převahu. Jako mátohy jsme se svalili k plotu a opřeli se o nezaschlé mřížování. K tomu začal vyšilovat ještě i ten „zbohatlický přícmrndek“ a posilněn svým vítězstvím nad třemi troskami, se rozhodl nám to pořádně natřít. Ten magor využil našeho stavu a zmaloval nás od pat až k uším kladívkovou černí Barvy laky Duha. Nešlo se bránit, jen jsme se smáli a bezúspěšně se snažili toho hada ztrestat, jenže ten měl momentálně navrch. Oči mě pálili tak, že jsem přes černé slzy takřka nic neviděl, v ústech chuť terpentýnu a v hlavě jeho zápach.

Musel to být zajímavý pohled, když se vrátil Skero z „nákupů.“ Plot od jeho odchodu nezaznamenal velké změny, zato my ano. Nepochybuji o tom, že mu bylo hned na první pohled jasné co se tu stalo, hrozně se nám smál, takže jsme okamžitě věděli, že už „testoval vzorky.“ Nabídl i nám, jenže my jsme na hulení neměli ani pomyšlení. Texi to zkusil, a jen uspíšil to, co nakonec potkalo i Pase a mě, zkrátka jsme se všichni tři pozvraceli, jako už dlouho ne. Na práci jsme se samozřejmě vykašlali, nebyli jsme mušketýři, aby dva dělali za všechny. Ani z večera nebylo nic, jen na druhý den hrozná bolest hlavy, a navíc ty problémy kvůli naší nevydařené brigádě! Předesílal jsem, že to byla legrace, ne nebyla. Přesto že jsme se smáli a vyváděli jako malý kluci, když se na to kouknu zpětně, tohle nebyla dobrá zábava, jenže jak jsem říkal, nic jiného jsme zkrátka neuměli.